Diskuse nebo pindání egomanů?

Upřímně přiznám, že „pracovní úsilí“ poslanecké sněmovny v posledních hodinách nesleduji. Nemám rád žvanění. Celý život jsem byl placen za skutečně vykonanou práci, „veledůležitým“ poradám jsem se vyhýbal.

Zvláště pak těm, které byly organizovány od těch, kteří jinak neměli nic jiného na práci než právě veledůležitě hovořit o práci jiných. Politici jsou v tomto oboru přímo specialisté, možno říci je to jejich pracovní náplň. Jenže vše by mělo mít určité meze. V okamžiku, kdy všechny ty „moudrosti“ vypuštěné z jejich úst slouží jen k tomu se mediálně zviditelnit s cílem dokázat vlastní důležitost dokazují jen dekadenci politické kultury.

A to již ani nemluvím o tom, že mnohé tak sebejistě deklamované texty jsou možná produktem jejich mediálních poradců. Pak není pochyb o tom, že vlastně jen bojují o vlastní politickou budoucnost, kde se těžko nachází nějaká upřímná snaha o budoucnost každého občana. Je to v podstatě taková nekonečná volební propaganda, která se v současné době díky moderním technologiím stále více přesouvá do virtuálního světa, který se nezadržitelně vzdaluje od světa reálného života.

Když k tomu ještě připočteme fakt, s jakou rychlostí se dnešní hlavně technologický svět vyvíjí, tak je pravděpodobné, že ty sáhodlouhé a většinou neplodné diskuse vedou ke zpoždění ve všech oblastech rozhodování. V podstatě, tedy pokud se na něčem vůbec dokáží dohodnout, pak je to spíše reakce na již reálnou skutečnost, kterou ale již není možno nijak ovlivnit nějakým politickým rozhodnutím.

Není tedy na škodu si položit otázku: Kdo nám to vlastně vládne? Existují takzvané „spiklenecké“ teorie, že to jsou nadnárodní společnosti a skupiny mocných, kteří ovládají dnešní „kapitál“ našich společností. Nutno podotknout, že tento „kapitál“ již také nabyl víceméně virtuálního charakteru. Bohužel se domnívám, že je to spíše pravda než výplod chorobné fantazie. Příklady z dneška? Dokáže někdo analyzovat, zda to jsou farmaceutické koncerny, které diktují politiku vlád, či je tomu naopak? Dokáže někdo rozumně vysvětlit, zda exploze cen energií nejsou jen obchodní spekulace vytvořené na základě uměle vytvořené hysterie?

Pochybuji o tom, a to hlavně z toho důvodu, že kdyby se totiž o tom veřejně diskutovalo, tak by to vlastně bylo přiznání bezmocnosti mnohých vlád. V podstatě důkaz o tom, že se jedná o takové velkolepé loutkové divadlo. Základní otázkou však je, zda existují vlády, které před takovými vlivy dokáží ochránit občana, aby se nestával obětí takovýchto spekulací. Takový příklad by se asi našel jen v docela maličkých státech, které nejsou ve středu zájmu kapitánů „globálního“ pojímání světa, kdy je vytvářena moderní forma otrokářství.

A co tedy na to občan? Asi nic, protože je docela možné, že jeho mysl je již dokonale ovládána mediální záplavou informací, kde prakticky nemá šanci najít pravdu neboli základní informace, které by mu umožnily alespoň částečně nejen svobodně ale i správně rozhodnout o vlastním osudu. Takže, páni poslanci, směle do dalších neplodných diskusí, občan vám to ještě toleruje. Otázka je: Jak dlouho?

Historie ukazuje, že takovéto chování politiků v prvé řadě produkuje poněkud zvláštní třaskavinu emocionálního charakteru, která se ukládá v myslích občanů. A nebezpečí tkví v tom, že přijde doba, kdy toto množství dosáhne kritické hodnoty, asi tak jako u principu atomové bomby. Bohužel je těžko odhadnutelné, kdy k tomu dojde. Tedy k výbuchu. Jisté je jen jedno, dojde k němu. A pak je velmi zajímavé pozorovat reakce politiků. Většinou se tváří nevěřícně, ba jsou přímo zaskočeni. Následky jsou dvojí. Pokud se jedná o diktaturu, tak to končí ozbrojeným střetnutím, možná i občanskou válkou. V případě skoro „demokratických“ společenství jen rozpadem stávajícího vládního systému. V obou případech na to velmi tvrdě doplatí občan.

Takže my se snad můžeme spolehnout na tu druhou alternativu a jistotu, že se jednou budeme dívat na neuvěřitelnou hromadu problémů, které nám zanechaly všechny předešlé vlády. Nu, prapodivná to budoucnost, sice možná bez nebezpečí násilí, ale přesto neradostná a bez perspektivy. Možná je ale přijatelná pro mnohé občany, jejichž mysl se ukájí populistickými vystoupeními mnohých politiků, kteří je dokáží „věrohodně“ přesvědčit, že bojují za jejich práva a svobody.

Takže znovu, páni poslanci, klidně diskutujte, občan je zatím spokojen.