Už nevím, zda mám plakat, zda se rozčilovat, zda si pořídit dle rady pana prezidenta kalašnikov, či se možná oběsit, anebo se dívat na vše jako na podivnou divadelní hru psanou sice amatéry, ale věrně popisující absurditu dneška.
Co mne tedy rozpálilo? Trochu úsměvné, ale sebejisté prohlášení herce Víta Rakušana, který s nadšením převzal roli ministra vnitra, o tom, co on považuje za kritickou infrastrukturu. Tedy například zdravotní personál, pracovníky sociálních služeb, hasičské sbory a jistě i policejní složky. Nic proti tomu. Jistě by bylo dobré, aby to vše fungovalo. Amatérsky odhaduji, že asi tak pro pět procent našich občanů jsou tyto služby opravdu nezbytné.
A co zbytek občanstva? Tedy těch asi pár zcela zanedbatelných miliónů zdravých a slušných občanů, kteří jsou zapojeni do „nekritické“ infrastruktury a kteří tvoří tu absolutně nepostradatelnou složku naší společnosti, která má právě na hrbu tu největší zátěž umožňující fungování našeho státu. Tedy ta část obyvatelstva, která vlastně zaručuje, aby ta takzvaná „kritická“ infrastruktura vůbec mohla existovat.
Opravdu nepotřebujeme elektrikáře, instalatéry, všechny možné opraváře, odtahové služby, učitele... no prostě všechny, kteří vytvářejí strukturu naší společnosti. My opravdu nepotřebujeme třeba pekaře, řezníky, prodavače? My se opravdu obejdeme bez řidičů, kteří se starají o to, aby regály v obchodech nezely prázdnotou. Máme už přeci zkušenosti z počátku pandemie. No, ale to vše má přeci na svědomí ta stará a špatná vláda.
Také nemám moc dobrých slov pro její konání, ale začínám mít pocit, že ta nová kráčí v jejích šlépějích. Dva roky jsme se museli násilně donuceni „bavit“ skoro absurdní komedií těch předešlých. Úspěch ta fraška neměla, a tak není tedy důvod realizovat reprízy, řekl by normální občan. Jenže, jak vidno, politik je lidskou bytostí zvláštního ražení. Asi tak, jako se říkalo o komunistech. Ti se také rádi pohybovali mimo realitu života běžného občana.
Ale je bohužel pravdou, že historie se ráda opakuje. Lidstvo rádo inklinuje ke stálým reprízám špatného, jako by se chtělo nevěřícně ale definitivně přesvědčit o tom, že to i ono v našem konání bylo opravdu špatné. Takže opona jde nahoru a naši noví amatérští herci se ujímají rolí, na které se tolik těšili. Diváci jsou již poučeni a jen čekají, kdy se zase ukáže postava budící patřičné emoce. Smích, plač, zlobu.
Prvního zábavného ministra jsme už poznali, vesele si dupe po našem zdraví a bohužel i zdravém rozumu, má pocit, že je k tomu vyvolen. A teď se přihlásil další konkurent. Bylo mu přiděleno, aby se staral o naši bezpečnost. Ale na nás i dohlížel. Možná proto i ta starost o policii a hasiče. Možná, že mu došlo, že pokud se zhroutí třeba zásobování vším důležitým pro náš každodenní život, mohlo by dojít k nepokojům, či dokonce k násilí. Třeba k bojům o střídku chleba.
Je opravdu neuvěřitelné, že se všichni ti političtí „vůdci“ dokázali poslední dva roky tak dalece soustředit na volební boj, že, tak jako již mnohokrát ve zmiňované historii, zcela pozapomněli, že život občana je závislý na zcela jiných hodnotách, než těch obvykle psaných ve volebních a vládních prohlášeních.
Nevím, zda jim dojde, že policejního pendreku je zapotřebí vždy, když je nedostatek chleba. Ostatně tuto krutou pravdu je opět možno nalézt nejen v historii lidstva, ale i v té naší a současné. Také by mne zajímalo, jak se budou rozhodovat občané patřící do „kritické“ infrastruktury, pokud by nastala doba, kdy by jejich lednice a špajzky zely prázdnotou, či ceny i nadále stoupaly právě v důsledku, že zásobování obyvatelstva bylo označeno za „nekritické“, tedy druhořadé. Smutek na duši mi také přináší podezření, že naše vláda se asi vždy označí za součást „kritické“ infrastruktury. Což by ale v doslovném významu nemuselo být daleko od pravdy.
