Vždyť milovat diktátory je tak snadné!

A hlavně pohodlné, posiluje duši a dává pocit podílet se na moci, která jednoho povyšuje nad druhé. Je to přímo lákavé, a tak není divu, že se v každé společnosti najde mnoho těch, kteří jsou ochotni „hajlovat“.

Pochopitelně základní podmínkou pro takovéto „duševní“ projevy je určitý deficit ve vzdělání, omezený životní pohled na svět kolem a pak také pocit společenského neuznání, respektive pocit méněcennosti. To platí většinou pro ty nejvíce jásající. Ti jsou šťastní, přišli na to, že nemusí přemýšlet. Je tu prostě někdo, kdo vše rozhodne za ně. Kdy mají vstávat, co mají snídat, kdy mají nastoupit do práce a kdy skončit. Nemusí se také trápit tou nevděčnou otázkou, zda jejich činnost je společnosti prospěšná, či přispívá k jejímu zániku.

Ale tou největší předností je, že za to vše nenesou ti hajlující žádnou odpovědnost. I tento v jinak opravdu vyspělé společnosti přetěžký úkol za ně převzal jejich milovaný vůdce. Jak lákavé a prosté, není divu, že tento životní model se v historii lidstva neustále úspěšně opakuje. Jistě je tu také taková malá menšina prozíravých dravců, takových těch žraloků v bazénu, kteří tuší možnost podílet se přímo na moci a většinou se zaměří na ekonomický profit, tedy splnit si tu odvěkou touhu státi se boháčem.

Je to pragmatický společenský model, funguje, pravda někdy více, někdy méně. Většinou rozhoduje všeobecná úroveň vzdělání ale hlavně hodnota a přítomnost morálních hodnot, které si to či ono lidské společenství určilo jako základní normy pro soužití. A tak existují různá lidská společenství. Některá poučená historií, jiná nepoučená a pak také nepoučitelná. Vše závisí, jak již zmíněno, hlavně na všeobecném vzdělání. Jak říká lidová moudrost – mladý kmínek je nutno zavčasu ohýbat.

V podstatě to lze na trojí způsob. Ten první je „ideologický“ dohled. Tedy v zásadě jde jen o to, aby každý účastník jásajícího davu věděl, jaká hesla nutno do nekonečna vyřvávat a psát na vše možné. Ten druhý způsob je výchova k určité „hlouposti“, tedy budoucí generaci moc nezatěžovat zbytečným přemýšlením, hlavně je vychovat k tomu, aby se pořád neptali, proč je to či ono tak a ne jinak. Velký důraz se pak klade na to, že vše je nejlépe nakupovat ve slevě. A to nejen věci běžné potřeby, ale i potravu duševní, tedy i „levné“ politiky.

A tím třetím způsobem, v naší společnosti již pomalu skomírající, je výchova ke skutečným duševním hodnotám v celém spektru našeho vědění. To je věc vcelku nebezpečná, politici toužící po moci to pak mají velice těžké, zvláště, když mají obhajovat volební propagandu, kterou málokdy míní vážně, protože cílem je počet volebních hlasů a je úplně jedno, kdo jim je dal. Potřebují jásot davu a ne „pobloudilce“, kteří kladou nepříjemné a všetečné otázky.

Takže se většinou v mnoha společnostech praktikuje metoda druhá. Dává pak možnost i těm politikům, kteří mnohdy neoplývají vzděláním, s morálkou si nedělají starosti, často inklinují k podvodům všeho druhu a tím se kupodivu stávají i hrdiny národa. Přímo vzorem. Je to v podstatě psychologický trik. Neurážejí svou duševní převahou a ten jásot davu je výsledkem toho, že je možno se s nimi ztotožnit, vždyť ten na tribuně je vlastně kámoš, jít s ním na pivo a pokecat není přeci problém.

Mnohdy se však všechno nějak zvrtne, sem tam je někdo zavražděn, vězení se plní, lidé utíkají ze země a mnohdy přijde to nejhorší, z ničeho nic se začne válčit a mrtvých je na tisíce. A i toho donedávna hajlujícího se zmocňuje pocit, že se děje něco nedobrého. A nejen to. Občas se ozve i svědomí, které napovídá, že na tom všem možná nese vinu i ten jásající. Ale co teď? Paradoxem je, že se většinou jásá dál. Je to pud sebezáchovy, zakrývání vlastní viny a také touha po tom, že se snad zase najde někdo, kdo to vyřeší, a hlavně převezme odpovědnost za ty ostatní, a nejen za sebe. Je to sice logické, ale i ukázka toho, jak společnost degeneruje a nachází se na cestě do záhuby. Dnešní Rusko je toho příkladem. Tragické na tom však je, že sebou strhává i okolní svět a tím chce zakrýt vlastní sebevraždu.

Snad to všechno nějak přežijeme. Nějak. Historie lidstva to potvrzuje, v podstatě je to jen otázka ceny. Asi bude vysoká. Hodně vysoká. Bude tak vysoká, že by stálo za to se nad tím vším zamyslet a poučit se. Prostě přestat milovat diktátory. Hlavně se neukájet myšlenkou, že to s nimi většinou špatně skončí. A tou největší chybou je, že se pak na ně svalí veškerá odpovědnost. To je ta nejhorší lež, která svědčí o naší nepoučitelnosti a dává naději, že se vše bude opakovat. Vinu nesou jiní. Tu hlavní stovky těch, kteří pak tvrdí, že jen vykonávali rozkazy. Ale také ti, kteří jásali a hajlovali, tedy ti, kteří nikdy nestanou před soudem, kde rozhoduje lidský rozum a morálka.

Každá společnost má dostatek takových jedinců toužících po moci. A nebojme si přiznat, že i ta česká netvoří výjimku. A o tom, zda se stanou „diktátory“ rozhodují občané. Teď asi nenávidíme Rusko a jejich „cara“. Ale i na tom všem nese vinu velká část světového společenství. Jinak řečeno, po celém světe se našlo mnoho „chytráků“, kteří ve spojení s ním doufali ve vlastní profit. Mysleli jen sami na sebe a bankovní konta. A mnozí byli i zvoleni do politických funkcí a tím nesou spoluvinu na dnešní tragédii, kde nejsme jen diváky.

Takže milovat diktátory je opravdu snadné a mnohdy pohodlné. Dá se to přirovnat i k pár panákům či půllitrům piva, které si dopřejeme abychom podpořili naše „sebevědomí“. Pravda, zamezit různým psychopatům vzestup k politické moci je práce přetěžká a také nekonečná. A získat pro ni volební většinu je ten nejtěžší úkol pro demokratickou společnost.