Ano, občan miluje diktaturu!

Stačí se jen podívat do minulosti lidstva. Vždy tomu tak bylo a jak vidno nic tuto mnohdy dobře skrývanou touhu duše nevymýtilo. Je prostě v nás. Zarazí nás většinou až v okamžiku, kdy je pozdě, kdy poznáme, že ničíme sami sebe.

Jak to vše vzniká? Jednoduše. Nejdříve je tu touha po moci několika málo jedinců, kteří se spolčí. Je jich poskrovnu ale dobře ovládají společenský mechanismus, který by je dostal na posty nejvyšší. Použijí prastaré metody, umění šířit strach. Strach z nepřítele, který nás ohrožuje. A to každého z nás. Nepředstavuje většinou skutečnou hrozbu. Je uměle vytvořen a slouží jako zosobnění všeho neštěstí, které nás postihuje.

Většinou se ale jedná jen o přenesení vlastní viny zapříčiněné povětšině nevědomostí, ba hloupostí, neschopnosti postoupit na společenském žebříčku vlastní pílí a silou. A pak je tu ta touha povýšit se nad ostatní, prostě jim vládnout. Velmi často hraje roli i touha potrestat a ponížit vzdělané. Příklady z historie jsou všeobecně známé. Pro Stalina to byli vzdělanci, boháči a šlechta, pro Hitlera Židé a intelektuálové, pro kapitalisty komunisté a naopak, pro levici pravice, pro hlupáky vzdělanci…výčet je nekonečný, ale princip zůstává pořád tentýž.

I konec diktatury je v podstatě stejný. Končí většinou „Norimberským procesem“. Zde se omlouvám pro tento drsný příklad, ale používám ho vědomě, protože se domnívám, že jeho princip je všeobecně znám. Hlavně proto, že obvyklé rčení, kterým se obvinění obhajovali bylo: Plnil jsem jen rozkazy. A většinou je to uspokojovalo, bylo to vidět na jejich tvářích a sebejistém vystupování. Milióny občanů na celém světe to viděly jinak a bylo tomu dobře.

Problém ale tkví v tom, že lidstvo se nepoučilo a zkouší to znovu a znovu. Vždy se najdou tací, kteří se spojí v boji o moc a nadvládu a vždy najdou další přívržence, kteří se chtějí na tom všem podílet. Většinou, jak jinak, hnáni pohnutkami, které nejsou v žádném případě čestné a morální, a tak jsou ochotni bojovat proti „nepříteli“ bez ohledu na to, zda byl ideologicky vytvořen či nikoliv. A stejně tak, zda ohrožuje lidstvo, či jenom jedince.

A tak se často stává, že v tomto „svatém“ boji přichází období, kdy se lidstvo defacto likviduje samo. A já mám dojem, že se nacházíme na počátku právě této vývojové fáze. V období, kdy se diktatura nachází těsně pod vrcholem moci a s pudem sebezáchovy zvířete postiženého vzteklinou kouše kolem sebe hlava nehlava.

Co tím vším chci říci? Tak třeba to, že očkovat děti prapodivnou vakcínou, před kterou opravdoví odborníci, mnohdy i ti, kteří se na jejím vývoji nepřímo podíleli, varují, je zločin. Je až s podivem, jak dokáží politici, kteří pod zástěrkou, že bojují o naše životy, zkreslovat fakta, umlčovat kritiku a nedopouštějí, aby se varovné hlasy staly součástí diskuse o budoucnosti nás a našich dětí.

A ještě smutnější je, že převážná část mediálního světa je v tom všem podporuje. Včetně veřejnoprávních médií v čele s ČT. I nadále šíří paniku a strach. Jak by ne, i zde jsou v převážné míře jedinci, kteří touží po nadvládě a moci. I když se v současné době spíše jedná o moc miliard, které většinou končí v kapsách těch, kteří pochopili, že současná forma nadvlády spočívá v množství peněz, které vytáhnou z kapes druhých i za cenu zničení jejich existence.

A já se bojím, že tu jednou, a svědky budou možná naše děti, zažijeme „Norimberský proces“, kde na lavici obžalovaných zasednou politici, kteří se budou hájit slovy, že jen plnili doporučení výrobců vakcín. A budou se tvářit stejně nabubřele a povýšeně jako ti zločinci tehdy. Ano, mám opravdu strach. Pro mne je poslední výstrahou dění v Rakousku.

Jsem z toho smutný, deset let jsem tam žil. Bohužel nejsem překvapen, protože to zlostné podhoubí jsem v této zemi pozoroval kolem sebe každý den. Ale pokusím se být spravedlivý. To podhoubí naleznete v každé společnosti. A klíčovou otázkou vždy je, zda jsou občané ochotni si přiznat ve vší skromnosti vlastní nevědomost, zda v sobě vzbudí touhu po vědění, či se rozhodnou jistý intelektuální a morální deficit nahradit hrubým násilím na druhých. Nic víc nic míň. Ostatně proč neopakovat chyby minulosti. Chybovat je přeci lidské. Stejně tak jako ničit vyspělé civilizace. Pokud nezdegenerují natolik, že se zničí sami.