Když smrt číhá přímo u vás doma

Česká republika bohužel dlouhodobě platí za rakovinovou velmoc. Mnozí to připisují životnímu stylu – tučnému jídlu, kouření, zplodinám z továren, vdechování výfukových plynů atd.

Lidé si přitom ale často neuvědomují, že na ně rakovina může číhat přímo v jejich domě nebo bytě. Velký paradox.

Kde jinde by měl člověk cítit pocit bezpečí a jistoty než ve svém domě nebo bytě. I tam nicméně může na majitele číhat smrtelné nebezpečí. V opláštění, stoupačkách nebo na střechách nejen v obytných domech, ale také ve školách, skladech, a dokonce v nemocnicích se v České republice vyskytuje časovaná bomba, skrytý a tichý zabiják jménem azbest, jehož uvolňování a následné vdechování doslova decimuje lidské zdraví. Všichni to sice ví (nebo alespoň tuší) a výsledek? Za 13 let, co je tato látka v Česku zakázána, byla zlikvidována zhruba jen čtvrtina zamoření. Karcinogenní účinky azbestu jsou přitom známy již od konce 19. století.

Azbest – opomíjený odkaz totality

Azbest byl díky jeho protipožárním a izolačním vlastnostem velkým stavebním trendem minulého režimu, používal se od 60. do 90. let 20. století. Jeho likvidace z budov se od roku 1989 ale pohnula jen o několik malých krůčků. Viníkem současného stavu je zejména nedostatečná legislativa, kterou mnozí vlastníci a zřizovatelé obcházejí a i nadále tak například naše děti nechávají vdechovat azbest ve školách, ačkoliv byly o jeho prokazatelné škodlivosti popsány doslova stohy papírů a vypracovány desítky studií. Pokud stát na každém kroku deklaruje a prosazuje ochranu zdraví obyvatel České republiky, a přitom se mnoho let naprosto nedostatečně zabývá karcinogenním azbestovým dědictvím posledních 50 let, je to alarmující situace. Je to zkrátka opomíjený nešvar minulého režimu, se kterým se naše zákony zatím nedokázaly uspokojivě vypořádat.

Kolik je v ČR azbestu? Vlastně nikdo neví

O tomto tématu se – s výjimkou sporadických článků v médiích – příliš často nehovoří. Právě proto považuji za nutné si neblahou azbestovou statistiku neustále připomínat. Podle expertů se u nás dosud podařilo zlikvidovat sotva čtvrtinu z původních šesti až sedmi milionů tun (!) azbestového materiálu, využívaného ve stavebnictví. Přesný objem ale v podstatě nikdo nezná, neboť – na rozdíl třeba od Polska – v Česku chybí jakákoliv přesnější evidence.

Zákeřnost azbestu je dána hlavně jeho plíživou a nezaznamenatelnou mnohaletou aktivitou, kdy se toxická vlákna dostávají do plicních sklípků, které nenávratně poškozují a zapříčiňují karcinom plic nebo nádorová onemocnění pohrudnice. Necháme tedy lidi v důsledku nezodpovědné legislativy nadále zbytečně umírat, nebo se v tomto směru skutečně začne něco dít? Kolik lidí ještě musí na následky vdechování azbestových vláken zemřít, než bude celý problém brán vážně? Nebude to levné, možná ani populární, ale státní správa by měla zamezit dalším zbytečným ztrátám na životech.

Azbest nezabíjí sám, jeho stejně nebezpečným komplicem je radon

Další látkou, o níž se často v českém prostředí příliš nemluví, je radon. Ten se v České republice mnohem častěji než v jiných evropských zemích hromadí v budovách a ročně prokazatelně usmrtí na 900 lidí, kteří onemocní rakovinou plic – je tak dle statistik druhou nejčastější příčinou této nemoci, hned po kouření.

Důvody jsou v podstatě jednoduché: radon je plyn, který vzniká pod zemí přeměnou uranu. A toho má Česko v podloží oproti jiným evropským státům velké množství.

Z podloží se radon následně dostává i do domů. A pokud nejsou správně izolované, radon se v nich hromadí. Podle propočtů ministerstva zdravotnictví je více než 3,5 procenta starších českých staveb naprosto nevyhovujících. Problém je hlavně ten, že lidé o nebezpečí, které se skrývá přímo u nich doma, často nic netuší a hodnoty radioaktivního prvku si tak v domě nechá změřit jen málokdo.

Na krajských úřadech už přitom kvůli tomu zavedli programy, v rámci nichž si mohou lidé o měření požádat. Pokud vyjdou hodnoty vysoké, mohou si lidé sáhnout i na dotace, které jim pomohou staré domy izolovat. Limit by potom neměl přesahovat českou normou pro novostavby 200 becquerelů na metr krychlový. Pokud někdo stráví rok v domě, kde je množství radonu vyšší než tato doporučená hodnota, vystavuje se stejnému ozáření, jako kdyby každý den absolvoval rentgenový snímek. U starých domů je přitom norma ještě benevolentnější, když povoluje extrémních 400 becquerelů na metr krychlový. Vystavovat se takto vysokým hodnotám může dobrovolně snad jen sebevrah.

Radon běžně dýcháme, ale v přijatelném množství

Radon ve vzduchu na volném prostoru dosahuje koncentrace do deseti becquerelů na metr krychlový. V budovách, kam vniká, se ale plyn hromadí – koncentrace je proto mnohonásobně vyšší. Podle Světové zdravotnické organizace by neměla přesáhnout 100 becquerelů na metr krychlový. Evropská komise odhaduje, že asi třetina české populace je vystavena vyšší míře koncentrace radonu, než je v Evropě průměrných 118.

Současný systém protiradonových opatření by měl proto být v zájmu snížení zdravotních rizik a počtu úmrtí na rakovinu plic zásadně revidován. Měla by být zpřísněna doporučená hodnota koncentrace radonu v novostavbách i ve starých budovách na objemovou hodnotu maximálně 100 Bq/m3, tedy na úroveň normy platné v Německu a doporučované i WHO.

Následně by měly být vytipovány všechny budovy, veřejné i neveřejné, především ale školy a školky, které se nacházejí v územích s vysokým radonovým indexem, kde by měla být realizována řízená ventilace s rekuperací. Problém je hlavně u starších staveb, kde se na radonovou hrozbu příliš nemyslelo. U novostaveb se s ochranou před radioaktivní látkou zpravidla počítá již při projektování.

Realizace výše uvedených opatření by vedla ke snížení frekvence onemocnění lidí na rakovinu plic a lze odhadnout, že by došlo ke snížení úmrtí na rakovinu plic u několika stovek lidí ročně. Stát by měl zajistit odstranění radonu ze všech veřejných budov. Nelze očekávat, že stát bude zajišťovat odstranění radonu ze soukromých budov. To musejí zajistit vlastníci těchto budov, přičemž v některých případech lze pro tento účel získat dotace.