Dilema nástupnictví aneb Čemu učím svého syna

Každý, kdo vybuduje úspěšnou a fungující firmu a nepošle ji na burzu nebo jiným způsobem do rukou cizích vlastníků, bude dříve či později stát před dilematem – komu svou firmu předat?

Pokud je rodinná firma ve vlastnictví jednoho majitele a ten má navíc vlastní potomky, je rozhodování ještě o něco těžší.

Je pro firmu nejlepší, když ji povede syn majitele a zakladatele, nebo by měla být řízena spíše týmem manažerů, kteří v ní pracují desítky let a znají trh, zákazníky i všechny interní procesy? Jak přijme roky fungující tým shora dosazeného nového šéfa? A opačně, mohou tito manažeři dát po tolika letech víceméně rutinní práce firmě další impuls, myšlenku, posunout ji zase o trochu dopředu?

Prut nebo ryby?
Mému synovi je teprve devatenáct let, takže zatím má ještě času dost. Ale tyto otázky si stejně již nějaký rok kladu. Nikdy jsem se totiž netajil tím, že bych mu podnik jednou rád předal. Vidět vlastního potomka řídit a posouvat firmu dál by bylo největším zadostiučiněním, které si dovedu představit.

Na druhou stranou jsem stoupencem myšlenky, že každý by si měl svou pozici zasloužit na základě svých schopností a výsledků. A upřímně – ničím nepohrdám více, než dvacetiletými mladíky v luxusních autech, která jim pořídil k narozeninám tatínek spolu s teplým místečkem v rodinné firmě, kde prakticky nic nedělají a pouze berou peníze. Což je – bohužel – v našich zeměpisných šířkách velmi častý scénář, pravděpodobně vyplývající z toho, že rychle zbohatnout bylo v uplynulých dvaceti letech častokrát až moc snadné.

To, že je někdo synem majitele firmy, by mu podle mého názoru mělo především dát výborné startovní podmínky. Možnosti a čas získat kvalitní vzdělání, nasbírat zkušenosti v zahraničí a v praxi si vyzkoušet, že každá vydělaná koruna stojí hodně času a úsilí. Domnívám se, že jen tak se v mozku mladého člověka usadí i tak důležité hodnoty, jako jsou pokora a skromnost.

Já jsem tady spíš od toho, abych mu ukazoval možnosti. Byl bych rád, aby po skončení vysoké školy získal praxi ve špičkové zahraniční firmě, aby získal cenné zkušenosti a přinesl nové myšlenky. Sám jsem v zahraničí manažersky dospíval, v době socialismu jsem pobýval hodně venku a myslím si, že je to velmi užitečné a otevře to člověku oči.

Snažím se ho také vychovávat tak, aby rozhodoval s detailní znalostí věci. Ne povrchně, vždycky do hloubky, aby se rozhodoval po pečlivé analýze. Podřízení těžko budou respektovat šéfa, na kterém je vidět, že o daném problému nic netuší.

I při posuzování lidí se mu snažím předat zásady, které jsem se naučil. Nedat na první dojem, ale na detailní poznání. A dávat řadě lidí šanci, i když se zpočátku nezdají úplně hvězdní. I takoví můžou do hvězd dorůst.

A možná nejpodstatnějším principem, který se ho snažím naučit, je, že podnikání znamená vytváření hodnot. Firma musí být zisková, ale žádné úspěšné podnikání ve smyslu, jak ho vidím já, není jenom o získávání peněz. Primární musí být vytváření hodnot a uspokojování potřeb zákazníků, což říkával již Henry Ford.

Zjednodušeně řečeno – svému synovi ukážu, kde a jak si obstarat prut, a pokud bude chtít, poradím mu, jak se chytají ryby. Krmit ho rybami, které nachytal někdo jiný, ale nechci a nebudu.

Ten nejlepší
Když o tom tak přemýšlím, tak současnou pozici mu těžko může někdo závidět. Nároky, které na něj kladu, jsou vysoké. Žádnou špičkovou firmu nemůže někdo řídit jenom proto, že je synem majitele. Firmu má řídit nejlepší manažer, protože trh je neúprosný a stejně vyselektuje jakkoli oslabené firmy poměrně rychle. Vlastník tedy může být vrcholovým šéfem jen za předpokladu, že je zároveň i nejlepším manažerem.

Svou firmu tedy jednou synovi předám jedině pod podmínkou, že bude absolutně nejlepším kandidátem a že bude mou práci dělat lépe, než já. Mám ve firmě spoustu výborných vedoucích, kteří u nás vyrostli a ten, kdo je bude řídit, musí mít ještě něco navíc. Měl by firmu umět posunout o další krok dopředu a ne pouze udržovat zaběhnutý, byť dobře fungující mechanismus.

Zatím mám štěstí, že mi můj syn dělá svými studijními výsledky radost a zatím neměl na vysvědčení nikdy horší známku, než jedničku. Zároveň opakovaně sbírá přední příčky v pražských i v celostátních soutěžích v rámci středoškolské odborné činnosti na téma ekonomika. Naposledy, když nalezl chybu v zákoně o výpočtu roční průměrné sazby nákladů u úvěrů (RPSN), za což dostal i nejprestižnější cenu pro středoškoláky „Česká hlavička“.

Jenže – stáje je to zatím jen škola. Na řízení rodinné firmy to zdaleka nestačí. Po etapě vzdělávání totiž přijde ještě etapa získávání zkušeností v praxi, a tam se teprve ukáže. Držím mu palce.