Zvířata mi straší ve věži

Tento titulek jsem si vypůjčila od jednoho ze svých oblíbených autorů, Geralda Durrella. Příznivci tohoto autora si jistě vybaví, jak malý Gerry doháněl k šílenství celou rodinu tím, že každý kout v domě zaplnil zvířaty všech druhů a velikostí. Já narozdíl od Durrela netoužím po tom, založit si vlastní zoo, ale zvířata mě nikdy nepřestala a nepřestanou fascinovat. A jak se zdá i zvířena je ke mně jaksi neodolatelně přitahována. Koneckonců kdo z vás se může pochlubit tím, že se mu po kuchyni promenují žáby, nebo cestou na nákup potkal na ulici želvu. 

V našich domácnostech jsou nejčastěji chovanými zvířaty psi a kočky. Pes i kočka patří do řádu šelem, ovšem jen naivní blbeček by naše domestikované miláčky dále řadil do čeledí "psovití" a "kočkovití" vzhledem k tomu, že vlivem našeho působení na výše zmíněné potvůrky, splynuli tito do čeledi jediné a to je "šelma podšitá". Příslušníci této čeledi se vyznačují především tím, že z jejich pohledu je domestikovaným členem domácnosti člověk a ten by měl také a radostným výrazem ve tváři přiklusat na každý povel svého psa nebo kočky. V praxi to pak vypadá tak, že pokud váš miláček zrovna visí na zácloně, nebo se dáví  kotletou uzmutou z vašeho talíře, je vaší svatou povinností toho drobečka vysvobodit z prekérní situace a po prožitém traumatu ho řádně uchlácholit. Teprve pak můžete jít koupit nové záclony a někde si sehnat náhradní večeři. Pro klid v rodině se naučte povely vykonávat rychle a precizně. Jestli-že zvládnete panáčkovat, bude to bráno jako malé bezvýznamné plus.

Mnoho lidí pociťuje (z mého pohledu) irracionální odpor k plazům a obojživelníkům. Naprosto tento postoj nechápu, protože jsou to tvorečkové úžasní a je s nima spousta legrace. Například chráněná ropucha zelená mi pomohla vymalovat kuchyň. Nevěříte? To jsem šla jednou v noci na záchod a najednou nevěřícně koukám na mrňavé stvoření hopsající na podlaze mé kuchyně. Bylo samozřejmě nutné dostat chudinku žabičku ven. Bohužel jsem byla rozespalá a moje lovecké instinkty byly toho času v útlumu, čili se muselo stát, co se stalo a milá ropucha zahučela za linku. Po dvou vyčerpávajících hodinách honu na žábu byla vystěhována většina nábytku a kromě zdárně ukončené záchranné mise jsem tak měla kuchyň připravenou k vymalování.

K mému prvnímu setkání s hadem došlo na jedné pasece, kam jsem si šla tajně zakouřit. Jako každý teenager (to všechno odnéees čas) jsem se naivně domnívala, že si rodiče ničeho nevšimli (blbost) a tak jsem se pod záminkou hledání hřibů vytratila na již zmíněnou paseku. Dřepla jsem na pařez, zapálila si cígo a protáhla nohy. Tento můj pohyb ovšem probudil zmiji, která se do té doby spokojeně vyhřívala asi dvacet centimetrů od mého kotníku. Chvíli jsme na sebe překvapeně koukaly, pak zmijka pochopila, že jí nechci ublížit a jen se pro všechny případy odsunula o pár čísel a vyhřívala se dál. V klidu jsem dokouřila, řekla zmiji: "Tak čau a zase příště!" a v tomto přátelském duchu jsme se rozešly. Od té doby mám  hady ráda. Mým oblíbencem se stal především sameček krajty královské jménem Rex. Rexík byl mazel (doufám, že pořád ještě je), ale měl pár necností. Jednou z nich byl jeho jídelníček, Rex totiž požíral výhradně pískomily, ačkoliv ti se v jeho domovině nevyskytují. Než se mi podařilo namnožit Rexovu vlastní "spíž", setkávala jsem se ve zverimexech při požadavku:"Dva pískomily pro hada!" s pohledy, které většinou náleží prznitelům malých dětí. Byl to tak pohodový had, že jsem ho mohla pustit ven z terária, aby si mohl protáhnout tělo. Mělo to ovšem jeden háček. Rex totiž nesnášel jednu mojí kolegymi a kdykoliv se ocitla nablízku, zalezl pod skříň, omotal se okolo její nohy a nepustil se, dokud kolegyně neodešla. Velice rád se choval a i to znamenalo jisté potíže. Mazlenísechtivého psa můžete poslat na místo, kočka lze setřepat, ale se zabejčenou krajtou, která se vám uvelebí okolo krku, nenaděláte nic. Situaci prostě vyřešil tak, že na těle udělal uzel a já se musela smířit s desetikilovým límečekem, dokud to Rexíka nepřestalo bavit.

Posledním plazím zástupcem v řadě je želváček Oskar. Bylo horké léto a já si cupitala na nákup, když si to najednou po chodníku proti mně mašírovala želva. Co teď? Želvu jsem lapla, donesla domů a svěřila do péče vykuleným rodičům. S otcovými slovy na rozloučenou:"Chraň tě bůh, jestli přivedeš ještě krokodýla!", jsem se vydala hledat želváčkova majitele. Pokud jste si někdy zkusili chodit od domu k domu a vyptávat se, jestli někomu neutekla želva, tak vás reakce typu:"Co jste pila?" a "Jak dlouho jste byla na sluníčku?", nejspíš nepřekvapí. Majitel se nakonec nenašel a Oskar mi zůstal. Je až neuvěřitelné, jak jsou želvy inteligentní. Oskárek se během tří dnů naučil, že v noci se nerachtá bedýnkou, ale spí. Když jsem ho pouštěla po zahradě, trvalo mu jen pár minut, než pochopil, jaká báječná schovka se mu naskýtá v žloutnoucí nati brambor. Zkušnost s Oskarem mě přesvědčila o tom, že vtip:"Frnk! A všechny želvy v tahu!" není vtip, ale tvrdá realita.Stačilo se otočit na minutu a Oskar byl fuč.  Na hledání želváka v bramborách jsem nakonec nasazovala psa.

Věřte tomu, nebo ne, bez nějaké té zvířeny hemžící se okolo mě, bych existovat nedokázala. Představila jsem jen pouhý zlomek svých zvířecích kamarádů. Takže pokud se vám můj blog líbil, mohu slíbit pokračování. O hlodavcích, sudokopytnících a lichokopytnících, psychopatických rybičkách a uprchlých hlemýžďů bude řeč zase někdy jindy.