Komu se nelení, tomu se zelení

Když jsem někdy na podzim psala svůj blog "Nechci slevu zadarmo", nemohla jsem tušit, jak brzy se podívám pravdě do očí. Pravdě o tom, že krev není voda, jablko nepadne daleko od stromu atd. Rodinné šílenství už totiž propuklo i u mě. Zatím sice ještě nenakupuji hřbitovní lucerny, kola a žehličky na potkání jen pro to, že jsou zrovna v akci, ale pustíte-li mě někde v zahradnictví z dohledu, můžete se spolehnout na to, že místo požadované sazeničky rozmarýnu dotáhnu domů strom a dvacet macešek.

Tahle "nemoc" začíná velice nenápadně, takže si vaši blízcí ani nestačí uvědomit, že je něco špatně, dokud nejsou zavaleni zbožím z výprodejí, nebo, jako je to tomu v mém případě, všemožnou květenou.

Začalo to před několika lety hledíky. Doslova jsem se do nich zamilovala a tak jsem při nejbližší příležitosti zakoupila rovnou tři pytlíky semínek. Když vzešly, bylo mi líto nějakou rostlinku vyhodit, takže jsem poctivě zasadila všechny včetně těch, které vypadaly na chcípnutí. Ujaly se všechny a navíc se chopily svojí šance na život s neobyčejnou vervou. Druhým rokem jsme pak měli hledíky všude. Rostly v bramborách i v kompostu, vykukovaly z mrkve, některé se dokonce nastěhovaly i k sousedům. Z milých hledíků se stal plevel.  Dva roky na to jsme se stěhovali a já jsem se se svými oblíbenci musela rozloučit. Pod hrozbou trestem smrti jsem musela slíbit, že si neodnesu jediné semínko.

Nikdo mi ovšem nemohl zabránit v tom, abych  s sebou do nového domova nevzala další svoje miláčky:gladioly, narcisy a tulipány a modřence. 

Hned první jaro mě velice potěšil fakt, že bývalý majitel po sobě též zanechal docela slušnou plantáž sněženek, narcisů a modřenců, takže mi bylo hned jasné, že mým cibulkám se v novém domově bude líbit.

A taky že se jim tu líbí. Z původních dvanácti gladiolů se jejich počet zvýšil na 183. Tulipány a narcisy podezřívám z toho, že během zimního klidu migrují z místa na místo, protože stejně jako kdysi proklínané hledíky i ony rostou naprosto všude. Prodírají se petrželí a pažitkou, rostou mezi jahodami a tam, kde ještě před rokem byla cestička, jsou teď ... Zkuste hádat sami.

Tahle invaze cibulovin mi ovšem nemůže zabránit v pořizování dalších. Sice existuje určité riziko, že pokud to někdo zjistí, zakroutí mi krkem, ale řekněte sami, copak je v tom regálu můžu nechat, chudinky malinký?

I když na nákup dalších cibulek bylo vyhlášeno embargo, stejně letos na jaře  do mé sbírky přibylo pět bílých gladiolů a patnáct frézií. 

Copak gladioly, ty se mezi ostatními kolegy ztratí, ale frézie jsem raději zakopávala o půlnoci. A až vylezou, budu muset dělat mrtvého brouka. Já přece vůbec netuším, kde se tu vzaly...

Tento týden v úterý mě máma v náhlém pomatení smyslů poslala do zahradnictví samotnou, abych koupila několik macešek na hřbitov a rozmarýn do bylinkové skalky.  Neměla to dělat...

Z několika macešek se vyklubaly tři tašky macešek (nějak jsem si nemohla vybrat) a dva stromky: třešeň a meruňka (když oni vypadaly tak smutně a osaměle). Když jsem dorazila domů obklopená zelení jako lesní víla, zmohla se máma na jedinou větu. Podruhé (poprvé mi bylo dvanáct) za pětatřicet let mého života zařvala:"Máš zaracha!"