Mé veselé cestování

Každý, kdo se někdy ocitl v místech, odkud jede autobus pouze v úterý (a vy nevíte, které úterý to je) a za rok, nejspíš chápe, že ocitnout se na takovém místě jakožto neřidič a auta "nevlastnič" zrovna není procházka růžovou zahradou. Pokud jste nuceni spoléhat se na MHD, nejspíš brzy pochopíte, že nejrychlejší způsob dopravy je chodit po svých, movitější jedinci si pak mohou pořídit kolo. Když se ovšem musíte denně přepravit do práce či do školy nacházející se ve větší vzdálenosti od vašeho domova za jakéhokoliv počasí, nezbyde vám nic jiného než zatnout zuby a stát se rukojmím hromadné dopravy.

Než jsme se před sedmi lety přestěhovali z Prahy do Jenče, pokládala jsem za největší nespravedlnost světa skutečnost, že zatímco u nás, ve starých Řepích, staví autobus dvakrát do hodiny, sídlišťáci si vozí zadky v tramvajích, které i o víkendu jezdí každou chvíli.

Fakt, že se v okolí nacházely hned tři supermarkety lehce dosažitelné pěšky, že se doktor v ordinaci vyskytoval denně a na metro se člověk dostal i bez autobusu za dvacet minut (za čtvrt hodinky, když si popoběhl) jsem prostě brala jako samozřejmost. Stejně tak samozřejmá mi přišla i existence chodníků a pouličního osvětlení. To se však přesídlením o pouhých pár kilometrů dál mělo radikálně změnit.

Ze začátku mi to jako problém nepřipadalo, že nejbližší obchod je v Hostivici. Zaprvé jsme ještě měli auto a za druhé jsme se stěhovali a jaře. Cesta na nákup pěšky po v trávě vyšlapané cestičce pod vonícími keříky byla docela pěkná procházka. S příchodem prvních podzimních deštíků se ale ukázal zásadní nedostatek. Milá cestička se proměnila buď v bažinu, nebo potok. Záleželo na intenzitě dešťů. Jít se po ní nedalo ani v jednom případě, jestliže jste neměli zrovna chuť se utopit, nebo se změnit v zablácenou kouli. Když pak napadl sníh, pokusila jsem se do obchodu dojet na běžkách. Tam to s prázdným batohem ještě šlo. Jenže cestou zpátky se mi pod patnácti kily na hřbetě nějak zamotaly nohy a já zahučela do závěje (a především do škarpy), odkud jsem se sama nedokázala zvednout. Musela jsem si počkat, až pojede někdo kolem a vytáhne mě. Běžky jsem tak raději odpískala.

Varianta číslo dvě je jít po silnici s kárkou. Jako v prvním případě platí, jde to, ale jen do zimy. Ale i když je krásně, pořád se může něco zvrtnout. Například pořád čekám na okamžik, kdy mi jednoho dne upadne kolečko já zůstanu trčet uprostřed země Nikoho s rozbitým vozíkem a čtyřicetikilovým nákupem. A vzhledem k tomu, že naši jaksi ze zásady u sebe nenosí mobil, musela bych si počkat, až mě začnou postrádat. Proto raději neopomíjím zakoupení dostatečné zásoby lahváčů.

Třetím a nejvíce používaným způsobem cestování je již zmíněná hromadná doprava. Největším podrazem pro mě byly a jsou jízdní řády. Sice se říká, že:"Co je psáno, to je dáno", ale v tomto případě to tak docela neplatí. Na třístovku si ani tak stěžovat nemůžu, pokud ovšem nemá směnu Lůďa (jak mu říkají ostatní řidiči) Lůďa je totiž průserář-notorik, kterému se už podařilo vychlejstat na zem naftu za 30 000, když se zakecal a nevšiml si, že mu tankovací pistole vypadla z nádrže, nebo srovnat se zemí stánek rychlého občerstvení, to se prozměnu hrabal v elektrice a milý autobus tím odbrzdil.

Mnohem větší legrace je s SID (středočeská integrovaná doprava). To se vám totiž klidně může stát, že autobus nepřijede vůbec. Dodnes si pamatuji, jak jsem chtěla cestou z práce ušetřit čas a za menší příplatek jet přímo domů. Místo toho jsem skoro hodinu čekala na autobus, který vůbec nedorazil a z menšího příplatku se vyklubalo skoro 200 Kč, protože jsem cestou dostala hlad. A když jsem jela na noční, zjistila jsem, že bez jakéhokoliv varování autobus najednou staví na stanici, kde nikdy nestavěl a naopak nestaví tam, kde stavěl celá léta, takže jsem se neplánovaně svezla až na konečnou. Kolegyně, kterou jsem střídala, měla radost...

Mým největším problémem jsou ale linky pražské. Bůh ví, jestli mám jenom smůlu, nebo je to prokletí, ale ty bestie prostě nejedou, ať jedu do práce nebo z práce. Téměř každé ráno bezmocně zuřím a cvakám zubama zimou, protože někde zůstanu trčet půl hodiny. Cestou z práce je to ještě horší, protože ať už se rozhodnu pro jakoukoliv možnost, zvolená varianta téměř pravidelně přestane jezdit. Po té, co mi včera nejel autobus, jsem dnes seběhla na tramvaj, že si ve Zličíně přesednu na vlak. Vlak mě vyhodil v Hostivici s tím, že na trati je výluka. Přesedalo se na náhradní autobus. Ten jsem po několikaminutovém pátrání sice úspěšně objevila, leč ještě nebyl všem dnům konec. Když jsme dojeli do cílové stanice, zaregistrovala jsem B85, která jede přímo k nám a já bych si tak ušetřila cestu po hmatu a čichu již zmíněnou cestičkou v trávě, ve které číhají zákeřné pařezy a několik děr.  Bohužel řidič nezregistroval mě a přivřel mě do dveří. Naštěstí něco vydržím.

S výše zmíněným vlakem je spojena ještě jedna story. Jela jsem ze školy rychlíkem do Hostivice, kde jsem si přestoupila na onen vláček-motoráček s tím, že se svezu jednu stanici a za chvíli jsem doma. Tak prdlajs, vážení! Milý vlak mojí stanicí pouze projel. Zastávka je totiž na znamení, kteroužto skutečnost ovšem hlásí před vjezdem do Hostivice, čili lidé, kteří tam teprve přistoupí, o tom nemají ani potuchy. Vystoupila jsem tedy na zastávce příští s tím, že to nějak dojdu. Jenže zastávka Hostivice-Litovice se nachází mimo civilizaci a společnost vám tam dělá naprostá tma, pár starých pokroucených kaštanů a stará nádražní budova, u které by mě nepřekvapilo, kdyby tam strašilo. Bylo to zajímavých třicet minut, kdy jsem povyskočila při každém zvuku a čekala, odkud co vyběhne, než jel motorák zpátky a v lehce rozklepaném stavu mě vysadil ve stanici Hostivice-U hřbitova. To poněkud rozjitřené psychice taky zrovna neprospělo.

Nakonec jsem si na to strašidlo zahrála sama o pár dní později, když jsem se na Dušičky vracela po tmě z práce a navíc padla mlha. Skočila jsem si do Penny, že si tam koupím baterku, ale měli jen hřbitovní svíčky. Musela jsem brát, co je a tak jsem si celá v černém s kapucí na hlavě kráčela směrem k domovu se svíčkou v ruce. Potkala jsem cestou pár lidí, co velice zdvořile pozdravil a ustoupil mi z cesty. Teprve za nějakou chvíli mi došlo, že jdu vlastně směrem od hřbitova.

Na závěr mohu jen říct, že pokud se mě zeptáte, kdy dorazím na určité místo, tak to s určitostí nikdy nemůžu říct. Ale do intervalu 5 minut - 5 hodin bych se vejít měla.