Moje lásky koňské

Většina malých holčiček miluje koně, ale ne každá má to štěstí, aby se jí podařilo svůj sen o ježdění uskutečnit a když už se jim to podaří, jen málokterá je ochotná sdílet svůj život s těmito obdivuhodnými kopytnatci i v dospělosti. Pravdou je, že většina z nich odpadne v okamžiku, kdy zjistí, že koníčci nejsou jenom o ježdění, ale také o tom že člověk čas od času utrží nějaký ten kopanec a kousanec a že před ježděním je třeba koníka s pomocí hřebla a kartáče "objevit" pod desetikilovou vrstvou bláta, ve kterém si váš drahoušek ještě před chvílí hověl. Dodnes nelituji toho (zlomenina sem, zlomenina tam), že jsem vytrvala a mohu vám tak představit své osudové lásky. 

S ponicí Růženkou, jejíž původ by se dal nejlépe vystihnout jako: otec: Neznámý vojín, matka: Pouliční běhna, jsem si při prvním setkání zrovna nesedla. Lépe řečeno já jsem nasedla a vzápětí jsem byla vysazena mezi šutry. To nám bylo oběma okolo deseti let.

K opětovanému setkání došlo po pěti letech. Růža stála nikým nevyužívaná v boxu, jen občas na ní povozili nějaké děcko, jinak na pořádné proběhnutí mohla zapomenout. Nutno podotknout že trochu i právem. Růženka měla v hlavě o kolečko víc a byla tak trochu nezvladatelná (později jsem se dozvěděla i důvod, kterým bylo týrání v minulosti).

Vzít si Růžu na starost se mi sice nijak zvlášť nechtělo, ale byla jsem jediná, kdo váhově vyhovoval k tomu, aby si na ten čtyřnohý semtex sedl. Začátky byly krušné, ale brzy jsem se naučila na otázku: "Co děláš?!!!" , naučila odpovídat zcela klidně: "Coby! Padám!" 

Po čase jsme se s Růženkou sžily natolik, že když jsem ji vzala na kruhovku a po půl hodince tréninku jsem usoudila, že je čas na rauchpauzu a sedla si cigárkem do trávy, kobylka usoudila, že když já sedím, tak proč ona by si nelehla. Tento okamžik dodnes chovám v srdci jako jednu z nejkrásnějších chvil ve svém životě, kdy mi kůň, který měl plné právo nevěřit ničemu a nikomu, projevil takovou důvěru, že zatímco jsem kouřila, se položil vedle mě mimo bezpečí boxu nebo ohrady.

Nakonec jsem odložila i uzdečku a na Růže jezdila jen s ohlávkou a od té doby jsem s ní neměla sebemenší problém, kromě okamžiku, kdy jsem si v klidu pokuřovala zatímco Růže se popásala, a najednou pár metrů od nás s řevem vylítl debil bažant. V tu chvíli mi kobyla prostě ujela z pod zadku a já sebou práskla na strniště, kde jsem pak ještě dlouho přemítala, co se to vlastně stalo.

Během našeho kamarádství jsem získala cenné poznatky: Například že kůň stojící na třech nohou vás nemůže nakopnout. Omyl, může! Pokud máte při plavení koníka strach, že je příliš malý na to, abyste si na něho sedli, protože byste ho mohli utopit a proto raději plavete vedle něj, tak koník usoudí, že vy se léta vozíte na jeho hřbetě a tudíž je teď čas na výměnu, čili se pokusí vylézt na záda vám. Otázka kdo koho utopí, tak dostává úplně jiný rozměr.

Ve stejné době jako Růženka vstoupil do mého života Eser.

Eser byl hřebec anglického plnokrevníka, několikanásobný vítěz trojkových a dvojkových dostihů a v Ceně prezidenta republiky skončil na druhém a na třetím místě.

Když jsem k němu začala chodit do boxu, všichni mě varovali, že kouše a kope. Prdlajz! Nikdy jsem nezažila, že by se po mně ohnal, pokud to nebylo při naší oblíbené hře: "Ty mě lechtáš a já tě kousnu!" Pravidla hry spočívala v tom, že já Eserka šimrala mezi předníma nohama a ve slabinách a on mě za to honil po boxu a předstíral, že mě sežere.

Eser byl sice dokonalý gentleman, ale i on měl své "mouchy" Například nesnášel skákání. To jsem s ním na jízdárně chtěla skočit dvaceticentimetrový křížek. Leč Eserek ho jen taktak přelezl a pak se na mě obrátil s výrazem: "No ty ses snad posrala?!" Načež se uraženě odebral stranou a začal se zadní nohou drbat za uchem, aniž by mu nějak vadilo, že na něm stále ještě sedím.

Když jsem začala působit jako vedoucí jezdeckého kroužku pro DDm, dlouho jsem si s žádným koníkem nepadla do oka.

A pak přišla Ona! Tehdy dvaadvacetiletá huculská kobyla jménem Minerva 
 

Hned na naší první společné vyjížďce mi hodila dva "prďáky" a byla z toho láska na tři roky.
Během těch tří let mě Mína rozhodně nešetřila. Protáhla mě bahnem, vyrazila se mnou vrata od stodoly a její nejmilejší kratochvílí bylo vyhazování zadkem na kraji srázu, jelikož dobře věděla, že já se výšek bojím. Pak zase předstírala, že už je na pokraji svých sil, aby to pak se mnou sbalila s vitalitou dvouletého dostiháka, čímž se jí podařilo rozprášit doposud klidně pochodující zástup do okolních lesů a zbavit mě u dětiček posledních zbytků autority, jelikož jsem na dotaz jednoho dítka jak se ta kobylka jmenuje, zařvala: "Kráva! Kráva to je!" 

Minerva společně s o rok starší kolegyní Ledu pak byly ustanoveny jako vrchní vychovatelky hřebečka Nema (což mi dodnes připadá, jako by recidivista z věznice na Borech učil předškoláky správnému chování) a když byl Nemo prodán, obě báby jely s ním.
Nějakou dobu pak zůstala v mém srdíčku díra. 

Pak se relaxačního pobytu na pastvinách vrátila Mira, Minervina ročníková kolegyně (1985).
Tehdy jí bylo 26 a hned po prvním svezení jsem pochopila, že se jedná o další typ Hucul-turbo-diesel.
Na vyjížďkách jsme si vyšlapovaly jako baletky a málokdo nám stačil.
Na jízdárně byla ochotná až moc.

Například nám instruktorka přistavěla skoky a já namítla, že se šestadvacetiletou kobylou skákat nebudu. Instruktorka s tím souhlasila, Mira nikoliv.
Když jsme si odklusaly a odcválaly své a začalo se skákat, chtěla jsem jít s kobylou ven z jízdárny a nechat ji v klidu se pást. K mému absolutnímu překvapení (takže jsem ani nestihla reagovat) Mira náhle stočila kurz ostře doprava a HUPS! Skok přes křížek cca 50 cm předimenzovala na skok přes Taxis a málem mě vyklopila ze sedla.

Co se jí nepodařilo tenkrát, to si vynahradila později. 
Vzala jsem kobču jen tak na procházku, aby se napásla a když jsem usoudila, že už baštila dost, sedla jsem si na ni, že pojedeme domů. Bohužel Mira taky popřemýšlela a dospěla k závěru, že když já si vezu zadek, tak proč to nevzít zkratkou?
Kobylu jsem měla jen na ohlávce a rozhodnutí hucula rovná se tuhnoucímu betonu. Čili kobyla to se mnou vzala mezi stromy ze svahu o sklonu asi 75°, načež sklonila hlavu a odložila mě přímo pod nohy rodiče, který si přišel vyzvednout dítko.

Pokud máte pochybnosti o tom, co zvládne váš důchodce, nechte to koňovi má větší hlavu!

Růženka ani Eser už nejsou mezi námi, Minerva a Mira oslaví letos třicáté narozeniny. Naše cesty se sice rozdělili, ale ať už jsou všechny moje lásky koňské kdekoliv, v mém srdci zůstanou navždy.