V majetku psa

Chtěla bych volně navázat na svůj blog "Pracovní vemeno", jelikož mi je jasné, že tak pozoruhodná osobnost, jakou byla moje Fanny, se nedá vměstnat do jednoho článku. Ač měla své "mouchy" (a kdo je nemá?), byla to především moje kamarádka do pohody i nepohody, spiklenec pro každou volovinu, co mě kdy napadla. Já se zase jako správná kamarádka snažila brát s humorem Fanynčiny móresy a že jich nebylo zrovna málo. 

Na Fančinu obhajobu musím říct, že když jsem si ji brala, byla to troska duševně i tělesně. V téměř čtyřech letech vážila okolo dvaceti kilo a po té, co ji původní majitelka postupně svěřovala do "péče" několika známým, chátrala i psychicky. Snad nejlépe situaci vyjádřil můj tehdejší šéf (sám byl pejskař) slovy: " Je ti jasný, že když tu čubu dáš pryč, tak jí to zabije?" Na to jsem kývla. A pokračoval: "A je ti jasný, že já pak zabiju tebe?" Na to jsem odpověď neměla, ale bylo mi jasné, že to myslí vážně.

Ze všeho nejdřív bylo nutno obnovit Fanynčinu duševní pohodu a rovnováhu. Aby pejsáček netrpěl opuštěností ani v noci, tak jsem já, odpůrce zvířat v posteli, přisunula ke svému loži druhou válendu, na které měla mít Fanyka dočasný pelíšek, než si zvykne na nový domov. Fanynka si zvykla velice rychle a tak jsem jí věnovala starý polštář a zakoupila vhodné povlečení, abychom vzájemně ladily a aby Fanče slušelo. Z dočasného provizoria se tak až do její smrti stala manželská postel na jejíž levé polovině si místo potencionálního manžela chrupkal můj německý ovčáček.

Asi tak po měsíci jsem se i s Fanny vracela zpět na místo, kde prožila těžké časy a měly jsme tam být půl roku. Obávala jsem se, že návrat do tohoto prostředí znovu nabourá její psychiku. Bála jsem se zbytečně. Náš návrat byl pro Fanynku totéž, co comeback rockové hvězdy. Nejen, že dostala vyjímku, aby mohla být na ubytovně, kam normálně psi nesměli (samozřejmě jsme spaly dál na "manželské posteli"), ale všichni byli nadšení z toho, jak krásně vypadá a jak přibrala. Kolikrát se stalo, že jsem v potu tváře a třesu nohou házela krmení kravám, zatímco Fanynka si trůnila ve slámě a někdo přišel se šunčičkou, masíčkem, sýrečkem atd. pro mojí čubičku, aby se z toho pohledu na to jak pracuju, náhodou neunavila. Z Fanny se stala celebrita. Vozila se traktorem, zatímco panička (já) šlapala pěšky. Když jsem rozlila trochu nadojeného mléka,než byl nádoj změřen a zapsán, bylo mi řečeno, že mám být opatrnější. Když Fanča vychlemtala půl kýble, bylo mi řečeno:"Ty naděláš! To se neposere. Vždyť je to pár litrů!"

Nakonec ale došlo i na ni. Šéf nás vezl na ubytovnu autem a na mého drahouška zbylo místo jen pod sedalem spolujezdce. Fanny, ponížena tím, že místo aby se coby osobnost privilegovaná rozvalovala na zadních sedadlech, musí spokojit s omezeným prostorem (překážely jí moje nohy, které jsem si dle jejího názoru měla strčit za krk), se nespokojeně vrtěla a posléze začala odstrkovat šéfovu ruku z řadící páky. To už ale Vláďa nevydržel a zařval:"Ještě jednou mi cekneš do řízení a poběžíš pěšky!"

Po půl roce jsme se vrátily domů. A znovu následovala vítačka hodná vůdce některé z největších mocností světa. Ráda bych řekla, že stoly se prohýbaly. Stoly se ani nehnuly, zato já se prohýbala  pod tíhou pochoutek, které byly pejsáčkovi připraveny. Já si musela "ulovit" chleba se sádlem.

Následovaly další dny, týdny a měsíce během nichž jsme si začali postupně uvědomovat, že naše kdysi týraná čubinka pevně převzala otěže nad chodem domácnosti. Ani jsme nezachytili okamžik, ve kterém jsme se z majitelů psa stali jeho majetkem. Manželskou postelí to začalo, zakoupením modrého kýblu pokračovalo (z jiné nádoby odmítala pít, ačkoliv jsou psi barvoslepí), následovalo právo prvního ochutnávání při zabijačce a vlastnictvím postele či gauče v každé části baráku, kde se zrovna nacházel zbytek rodiny, jejíž hlavou se stala, to vyvrcholilo

Proces podpantoflizace byl zdárně ukončen.

A celých těch krásných devět let, co s námi Fanynka byla, jsme pod tím pantoflem byli docela rádi.

Chybíš mi, potvoro!