S nástupem do zaměstnání se pojí několik povinností, které je třeba splnit ještě před podepsáním smlouvy. Většinou se jedná o vstupní lékařskou prohlídku, pořízení výpisu z rejstříku trestů a pokud je třeba fotka na služební průkaz, je nutné se nechat vyfotit. Jestliže máte tu smůlu a na většině fotek vypadáte v nejlepším případě jako osoba ducha mdlého, pak se nejspíš i vy stavíte před objektiv s pocitem předem prohrané bitvy a slovy:"Ach jo! To zase dopadne!"
První část trilogie, to jest prohlídka u lékaře, byla tou nejsnadnější částí. Pan doktor byl velice rád, že mě vidí, protože se jinak dostavuji asi tak ve dvouletých intervalech. Bez problémů mě oštemploval jako práce schopnou a jen mi na rozloučenou připomněl, že mu už nějaký ten pátek dlužím krev, na jejíž rozbor mě kdysi poslal...
Druhý díl, získání výpisu z trestního rejstříku, už se ukázal býti trvdším oříškem. Naivně jsem si myslela, že v době Czech Pointu na téměř každé poště, či obecním úřadě to bude hračka. Ovšem ukázala se stará pravda, že myslet znamená h...o vědět a tam, kde řehtá úřední šiml, si člověk nemůže být ničím jistý. Když jsem dorazila na úřad v pondělí, paní, pod jejíž kompetenci výpisy spadají, tam už nebyla. Ve středu tam pro změnu ještě nebyla. Po téměř hodinovém čekání mi paní úřednici vytelefonoval sám starosta, jelikož z mého výrazu mohlo být patrné, že dosud mám čistý trestní rejstřík, ale za pět minut by tomu už tak být nemuselo.
Obě orazítkovaná lejstra byla v deskách a tak už zbýval pouze závěr seriálu, průkazové fotografie, se stále ještě živou vzpomínkou na předchozí focení, kterou mi dodnes připomíná pohled na občanský průkaz, na jehož hlavní straně vypadám jako podvratný živel z relace Kriminální ústředna pátrá. Na druhé straně průkazu, kde je foto oskenované, vypadám jako něco, po čem už se nepátrá, protože to bylo nalezeno po čtrnácti dnech v rybníku a policie žádá o pomoc při identifikaci.
Při představě další "povedené" fotky jsem s nadějí pátrala v rodinném archivu, jestli se tam nenajde něco použitelného. Bohužel jediná moje fotografie, na které nevypadám jako debil, je ta, kde jsem v červených lacláčkách s bílými puntíky, v kloboučku stejné barvy a jsou mi na ní dva roky. Těžko jí tedy můžu označit jako aktuální. Nedalo se nic dělat. Se skřípěním zubů jsem se vydala vstříc osudu v podobě fotoautomatu.
Jak jsem zjistila, dnešní automat nejen fotí, ale i mluví. Mluví nahlas a navíc tónem, který jsem za časů svého půsbení jako vedoucí kroužků měla vyhrazený pro zvlášť blbé děti. Začalo to hned po vstupu do kabinky: " Zvolte jazyk, kterým budete hovořit. Pokud zvolíte češtinu, klepněte na českou vlajku." Klepla jsem na českou vlajku. Po půl minutě ticha se automat znovu ozval: "Česká vlajka je ta úplně vlevo!" Znovu jsem klepla na vlajku. Zdálo se, že automat je spokojen a tak pokračoval dál:" Upravte si stoličku tak, aby váš obličej byl uprostřed obdélníku, který je proti vám." Poslušně jsem vyšroubovala židličku tak vysoko, jak jen to šlo. Automat nebyl spokojen a zavelel znovu:"Upravte si stoličku..." Vztekle jsem si nacpala pod zadek batoh a posadila se. Automat byl spokojen: "Nyní vás automat čtyřikrát vyfotí, na průkazové fotografii se neusmívejte!" Blik! "Automat připravuje druhou fotografii, usmívejte se!" Blik! "Automat připravuje třetí fotografii, zkontrolujte si výšku očí, musí být stejná, jako na vzorové fotografii!" Blik! "Automat připravuje čtvrtou fotografii, dívejte se přímo před sebe!" Blik! "Klepnutím vyberte nejlepší fotografii, nebo opakujte focení..."
O další buzeraci jsem opravdu nestála, a tak jsem se smířila s tím, že na průkazu budu opět vypadat jako někdo, kdo se jen dílem štěstěny vyhýbá pozornosti sociálky, psychiatrie a policie ČR. Na to, co si o mně automat zjevně myslel, se zachoval celkem milosrdně. Nevypadám tak, jako bych poslední měsíc strávila v chladu márnice, jenom jako někdo, kdo to té márnice někoho poslal z obzvláště nechutných pohnutek.
Nu co, mohlo to být i horší.
