Romantika u kamen aneb blbečkova ztráta iluzí

Tak už máme zase podzim. Minulý týden lilo jako z konve a teď se zas studený větřík snaží protáhnout každou skulinkou, aby mi zalezl pod peřinu, do bačkor, prostě všude, kde najde nějakou možnost, jak mě poctít svojí návštěvou. A přesně z tohoto důvodu jsem se po přestěhování zadarovala z toho, že se mi splnil můj dlouholetý sen mít vlastní kamna. Ta původní, co tu byla, šla sice rovnou do sběru, ale hbitě jsem začala shánět kamna nová. Navzdory všemu přemlouvání, že lepší bude sporák plynový, či elektrický, prosadila jsem si svou. A tak se novým členem mé domácnosti stala kuchyňská kamna s krásným jménem Romantica.

Jenomže tím jménem veškerá romantika končí. Ačkoliv by se mohlo zdát, že je to jen hromada plechu a litiny a tím pádem věc neživá, která by ve svém koutku kuchyně měla bez odmluvy dělat to, pro co byla stvořena, opak je pravdou. Moje kamna mají vlastní hlavu a jsou velice zlomyslná.

Nedávno zde kamarádka uvedla blog o autíčku, které dávalo jednoznačně najevo svoji nelibost vůči tomu, že bylo proti své vůli předáno novým "páníčkům" Moje kamna sice nebyla nikým vytržena z rodinného kruhu, ale nejspíš si myslela, že se dostanou "na lepší" a moje domácnost jim nepřipadá dostatečně "hoch elegant". Asi proto se rozhodla ztrpčovat mi život, jak jen to bude v jejich silách.

Otevřeně přiznávám, že v souboji Homo sapiens sapiens proti směsce litiny, plechu a šroubů prohrávám na celé čáře. Za celých pět let jsem nepřišla na způsob, jak na ně vyzrát. Jak taky můžete vyzrát na něco, co si klidně bez příčiny vyhasne, nebo naopak začne produkovat spousty černého kouře během těch pěti minut, co sedím na záchodě a po návratu nevidím z jednoho konce kuchyně na druhý. Navíc, pokud se zrovna nechcete zmzačit, se kamna nedají ani nakopnout.

K nejpamátnějšímu souboji došlo na konci minulé zimy. Kamna si celý den stála v koutě a ne a ne zahořet, prostě zase trucovala. Rezignovaně jsem strčila mokré dříví do trouby, aby se usušilo. Aby jste rozuměli, mít normální kamna, jako jsou klubovky nebo petry, tak ty by nad mokrým dřívím ani nemrkly. Jenže moje kamna vyžadují dříví suché (aspoň jim ho nemusím předkousávat). Takže jsem si vypracovala fungující systém a vždy jsem dala nějaké dříví susit. Nacpala jsem do trouby pár polen a šla jsem si sednout k PC. Kamna ovšem zareagovala po svém. Zničehonic, jako po staletí vyhaslá sopka, se probudila k životu. Vesele jsem si brouzdala po netu, když najednou můj čuchometr zaznamenal podivný zápach. Vyletěla jsem ke kamnům a zjistila, že dříví v troubě poněkud doutná. Vzhledem k povaze mých drahých kamínek jsem na tento způsob sušení raději zapomněla.

Jenže to nebyl konec. Druhý den po tomto incidentu jsem pro jistotu zatopila o několik hodin dřív, aby se při přípravě večeře nevyskytl nějaký zádrhel. Zádrhel se samozřejmě vyskytl. Kamna si vesele plápolala až do doby, kdy jsem na plotnu postavila pánev. Najednou byl prostě šlus a nazdar, kamna chcípla.

A v tu chvíli nastal výbuch. Nenastal v kamnech, ale ve mně. Naprosto bezsebe jsem začala ječet: "Ty svině plechová! Tak ty nedáš pokoj? To má bejt nějaký spiknutí, ty mrcho béžová?" A po krátkém oddechu jsem pokračovala dál: "Já ti dám, ty kurvo! Briketu bys chtěla, co ? Nedám! I kdybych jí měla sežrat!"

Asi nemusím říkat, že naši, kteří byli svědky tohoto výstupu, se skvěle bavili.

Letošní zima je teprve na svém začátku a tak jsem velice zvědavá, jaké fígle si na mě kamna přes léto stihla vymyslet. Pokud si tedy hodláte zpříjemnit dlouhé zimní večery pořízením kamen, tak vám radím: "Rozmysli se, Mařenko, rozmysli!"