Taky toho máte D.O.S.T.?

Když se před několika měsíci Ladislav Bátora ujímal postu ekonomického poradce na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT), kolem jeho obsazení se strhla poměrně výrazná mediální kampaň, v níž bylo zdůrazňováno jeho místo na kandidátce nacionalistické Národní strany ve volbách v roce 2006. Domnívám se ale, že narážek na Bátorovu minulost (ač se mi osobně někdo s ní zdá pro post na ministerstvu krajně nevhodný) už bylo dost. Čeho ale dost nebylo, je zdůraznění některých, podle mého soudu poněkud problematických bodů a minimálně hodně kontroverzních názorů, které se vážou k iniciativě, jejíž předsedou Ladislav Bátora je.

Mezi nejrůznějšími občanskými sdruženími budí silnou nevoli zejména velmi konzervativní názory členů této iniciativy. Čím dál zřetelněji se ozývají hlasy, jak to bude asi vypadat, když se začnou tyto názory prosazovat i v personální politice instituce pro formování názorů budoucí společnosti tak zásadní, jako je právě ministerstvo školství. Je totiž otázkou, zda se právě konzervativní názorový proud, jehož reprezentantem Akce D.O.S.T. je, nezačne časem promítat i v přímém formování výuky na českých školách a Bátorovo jmenování do celkem důležité funkce na ministerstvu není jen jakousi první vlaštovkou.

Umělé a přirozené

Jestli je totiž na názorech, jimiž se Akce D.O.S.T. prezentuje, něco dle mého soudu z principu nebezpečného, pak je to ohánění se tzv. přirozeným řádem věcí, který mi asociuje poněkud zjednodušený pohled na svět, kde existuje jediný možný správný názor.

Odkaz na tento řád se v Manifestu Akce D.O.S.T. objevuje hned v několika bodech – rodina založená na manželském svazku muže a ženy je základní výraz lidské sounáležitosti (Takže matky-samoživitelky nebo homosexuální páry nemají šanci.); přirozené mravní normy (Zajímalo by mě, jak taková norma vypadá a podle čeho je její „přirozenost“ posuzována. Dokonce i když přijmeme inspiraci světem zvířat, například monogamní heterosexuální páry, kde se o potomstvo stará samice, jsou sice modelem většinovým, ale ne jediným možným.) se mají projevit ve výchově potomků; něco přirozeného je evidentně i na „relativní hodnotě různých lidských kultur“ (Že bych z toho cítila hierarchické uspořádání, tak oblíbené v éře kolonialismu?).

Problematickým se mi jeví rovněž s „přirozeným řádem“ související opovrhování čímkoliv „umělým“ – ať už je trnem v oku „politická korektnost“, či institucionalizace ideje rovnoprávnosti různých marginalizovaných skupin. Problém s „umělým“ a „přirozeným“ je ale ten, že se bez ohledu na zdání něčeho objektivního a neměnného jedná o rozdíl konstruovaný. Jedná se o interpretaci skutečnosti, v níž se uplatňují pouze určité modely uspořádání, které logicky plně vyhovují pouze omezené skupině lidí. Samozřejmě není možné realizovat systém, který by plně vyhovoval všem, je ale možné se o to aspoň částečně snažit. Což ovšem jde v přímém rozporu se zakonzervováním „přirozeného stavu“ společnosti, která nemá daleko k uspořádání označovanému jako společnost tradiční (Jež ovšem zanikla s průmyslovou revolucí.).

Mám dojem, že ohánění se svobodou či objektivitou, jak to dámy a pánové nejen z Akce D.O.S.T. činí, je zásadním způsobem nebezpečné přesně z toho důvodu, že reprezentuje jediné možné, tzv. přirozené vidění světa i jeho uspořádání. Takové myšlenky pak brání aktivnímu rozvoji alternativních způsobů uvažování nad společenským uspořádáním, které jsou základem pro kritickou diskusi stojící v základech neustálé sebereflexe vlastní společnosti. Tolik opěvovaná svoboda totiž dle mého názoru skutečně netkví v prosazování správného Uspořádání, neboť to přináší svobodu právě jen určitému segmentu společnosti, ale právě v uvažování nad alternativními způsoby uchopení společenské reality.