Odlišnost a pštrosí strategie

Malým dětem se říká, že když se pštros bojí, strčí hlavu do písku a protože sám nic nevidí, myslí si, že je neviditelný i pro okolí. Tenhle pštrosí stereotyp mi připomíná argumentace odpůrců v posledních dnech velmi často skloňovaného pochodu Prague Pride, respektive jeho záštity, o níž se postaral pražský primátor Svoboda. Ale netýká se jenom té.

Klausův výrok o tom, že mu vlastně nevadí homosexualita ale homosexualismus, stejně jako poznámky nejrůznějších dalších konzervativně smýšlejících pánů o škodlivosti veřejné prezentace sexuální orientace třeba právě na Prague Pride jsou určitou ukázkou tohoto pštrosího stylu. Jim totiž nevadí, aspoň deklaratorně, lidé s jinou orientací a to nejen sexuální, jenže jen do té doby, než o ní začnou mluvit veřejně a nedejbože jsou na svou odlišnost dokonce „hrdí“ a nestydí se za ni.

Svým způsobem je to strkání hlavy do písku před odlišnostmi a zejména jejich veřejnými projevy či snad dokonce nějakými kolektivními pořadavky. Ideální by zřejmě bylo, abychom se všichni tvářili, jako že jsme vlastně homogenní masou vyznávající stejné hodnoty, uznávající stejný – totiž ten jediný možný a přirozený – společenský řád, a pokud možno se i milovali všichni v misionářské poloze a ideálně ještě jen za účelem zplození potomstva, pokud to doženu ad absurdum. Tím by se samozřejmě i velmi elegantně vyřešil problém možné diskriminace - těžko můžete někoho diskriminovat na základě odlišné orientace (jakéhokoliv typu), když o ní nevíte.

I v rámci jedné kultury jsme odlišní, ať už v politických názorech nebo třeba sexuální orientaci. Pomohlo by něčemu, kdybychom dělali před ostatními, jako že to není pravda a podřídili se konformitě? Nemyslím, že odlišnosti a s jejich neuznáním (slovo tolerance totiž připomíná v poslední době spíš trpění nechtěného) spojené problémy zmizí jako mávnutím kouzelného proutku jen proto, že se o nich přestane mluvit. Ve výsledku to totiž může vést k mnohem větší frustraci jak na úrovni jednotlivce, tak skupiny. Frustraci zapříčiněnou nemožností (nikoliv neschopností) dostát kritériím modelu ideálního životního stylu. Frustraci, která může vést na úrovni jednotlivce k sociálnímu vyloučení nebo psychickým problémům, a na úrovni skupiny třeba až k agresi či nepokojům namířeným právě proti tomu ideálu.