Staré zlaté časy (2)

Tak, teď si povíme o škole, stěhování do Ústí, vyzkoušíme, kdo zná katafalky  a bude řeč o zpevnění už tak pevné měny.  Zavádění samoobsluh.

Po smrti mojí maminky v březnu 1951 zemřela zakrátko i babička z tátovy strany. Otec se znovu oženil, vzal si o dost mladší kolegyni Boženu. Vyvinula se z toho historie naprosto odlišná od příběhů nevlastních matek, jak byly popsány v literatuře, která mi přišla do ruky. Ale o tom se budu rozepisovat možná v nějakých pamětech, až bude někdy víc času.

Božena mě dovedla k zápisu. Škola na mne působila trochu tísnivým dojmem. Psalo se nejdříve jen tužkou, až když roztřesené písmo obstálo před přísným zrakem pana učitele, vložil do písanky kovové perko. To pak žáček slavnostně zamontoval do násadky a od té chvíle směl psát perem. Já jsem byl jeden z posledních. Moje písmo mi nikdy nebylo dobrou vizitkou a na gymplu mi vtipný matikář říkal, že jsem vlastně pologramotný.

Z děčínské školy se mi ještě vybavují svačiny, které jsme dostávali. Mléko, někdy snad kakao, a nějaké rohlíky. Nenáviděl jsem čtení. Ó my se máme, máme mísu masa. Ema má mámu. Vít – lom – loví. Sestře jsem o tom vykládal a vštěpoval jí nenávist k Vítovi a Emě. Hráli jsme si, jak je vraždíme. Rafinovaně: odlamovali jsme ostny z růží a zapichovali jsme je do černých bobulí nějakého ptačího zobání, co roste na keřích. Jestli to nevíte, tak jejich šťáva je smrtelně jedovatá a jakýkoli Vít nebo Ema po jednom píchnutí zahynou ve smrtelných křečích.

Boženini rodiče žili v Ústí nad Labem. Bydleli v domku, který patřil k Schaffnerově vile. Kdysi honosné sídlo pana továrníka, majitele chemičky. Německá romantika, ozdobná cimbuříčka. Jak sama vila, tak i domek pro služebnictvo (nebo co to vlastně bylo) byly podepřeny silnými břevny a stěny oplývaly klikatými trhlinami. K vile přiléhala bývalá zahrada, v ní něco jako altánek, kterému chyběl strop a střecha. Tam jsme se něco nablbli. Připadalo mi to docela príma a po Děčíně se mi ani moc nestýskalo. V Ústí jsem dokončil první třídu a začal s druhou. Sestra onemocněla obrnou, léčila se v Jánských Lázních, vyvázla bez jakýchkoli následků. Z rozpadajícího domku jsme se přestěhovali do docela solidního činžáku, který stojí, na rozdíl od domečku a vily, dosud.

Pak přišla pochmurná zpráva: zemřel velký vůdce pracujícího lidu, Josef Visarionovič Stalin. Všude byly jeho obrazy s černou stuhou přes pravý dolní roh. Živě se pamatuji, jak se mi zošklivila porce masa, která mi strukturou připomínala vůdcův knír.

Ale stuhy a černé vlajky nemohly v žádném případě vyjádřit dostatečně žal všeho lidu nad smrtí jeho otce. Na náměstích a jiných význačných místech vyrostly jakési tribuny potažené černým suknem, na nich obrazy Stalina, symboly revoluce a plápolající ohně. Čestnou stráž drželi milicionáři s kvéry a pionýři, vždy dívka a kluk.

Nevím ani, jestli vůbec stihli ty katafalky rozmontovat, nebo jen nahradili obrazy Stalina obrazy dalšího slavného nebožtíka: prý se Klema nastudil na Stalinově pohřbu, onemocněl  -  a měli jsme po prvním dělnickém prezidentovi. Tehdy jsem slyšel první konspirační teorii  svého života: já vám povím, Horáčková, že oni mu tam v Moskvě něco dali do jídla! Jó, a proč? No, věděl toho PŘÍLIŠ MNOHO!!

A už tu byl další pán, tváře podstatně hubenější než ta Klemova, a říkal velmi důrazně, že naše měna je PEVNÁ. Druhý den říkal táta, tak, máme novou měnu. Vzal spořitelní knížku a šli jsme do spořitelny. Tuším, že do určité, malé, výše vkladu se měnilo jedna ku pěti, další mamon byl zredukován padesátinásobně. Hotovost taktéž.

Táta koupil za vyměněné peníze kornout třešní. Šli jsme po chodníku Mírového náměstí a plivali pecky na zem.

A aby se za nové, v Sovětském Svazu vytištěné peníze lépe a radostněji nakupovalo, zavedl se nový, revoluční způsob prodeje: samoobsluhy. Bylo to něco šokujícího. Lidé se dny před otevřením shlukovali před prodejnou a obdivovali výlohu, ve které byla veliká figura křečka, cpoucího se obilím a nad ním nápis: Já sirotek ubohý, v Praze zrozený… Lidem se to strašně líbilo a z nějakého důvodu to silně oceňovali a smáli se tomu. Mně to nějak nedocházelo a vlastně mi to nedochází dodnes.

Problém byl v tom, že někteří pracující neodolali lákání volně loženého zboží a skryti v tlačenici zvědavců přemístili nějaký ten tovar do kapsy bez povinné kličky přes pokladnu. Ale mnozí byli dopadeni a jejich jména a adresy, spolu s vylíčením hnusného skutku, kterého se dopustili, byly vylepeny na černě orámovaných papírech ve výloze. Marie E., bytem tamtam, zaměstnaná na poště, zcizila konzervu v ceně 16 Kč. Zanedlouho nám spolužák Tomáš E. oznámil, že se budou stěhovat do Nymburka, kde jeho maminka dostala báječné místo na poště.