V předchozím článku (Kapitalismus asistovaný) byla naznačena představa jakéhosi ideálního kapitalismu. Je otázkou, zda má smysl se tímto ideálem zabývat. Nuže, pojďme na to!
Ideál
Hlavní součástí této představy bylo, že lidé jsou bytosti svobodné, které jsou schopny uzavírat mezi sebou smlouvy a ty smlouvy dodržovat. V článku bylo dále ukázáno, že zcela volný trh a podnikání vede k velké majetkové nerovnosti. Této skutečnosti se snažila společnost nějakým způsobem bránit. Možná řešení se dají rozdělit na dvě základní větve, z nichž jedna je vstup státu do byznysu. To se děje přímým nařízením o tom, jak mají vypadat smlouvy a co se musí zaměstnancům zajistit. Druhá větev byla více méně samovolná, kdy se vytvořila politická síla, která získala právo nějakým způsobem ovlivňovat pracovní smlouvy.
Státní zásah
Příkladem státního zásahu je Bismarckův systém zdravotního pojištění. Při tomto způsobu byl silně uplatněn princip solidarity. Je to celonárodní systém, v němž každý občan odvádí část příjmu (průměrně 13%) pojišťovnám, a ty následně zdravotnickým institucím. Zatímco v liberáním prostředí mají pojišťovny možnost vybírat si klienty, ať už pojištěnce či zdravotnické instituce, mohou nabízet rozdílné služby, pojištěnec si může sjednávat různé podmínky, v Bismarckově modelu jsou smlouvy víceméně standardizované. Poplatek pojištěnce již není možno nazvat pojistným, je to vlastně rozšíření daně z příjmu.
Stát si může dovolit vpád i do dalších odvětví, ze kterých potom vytěsňuje největší zdroje společenského bohatství, tedy lidskou vynalézavost a iniciativu.
Cesta parlamentní
Druhá cesta vpádu politiky do byznysu je, jak bylo řečeno, spíše skrytá, plíživá. Zapůsobila hlavně skrze emoce, k jejichž jitření dával systém volného podnikání v řadě případů dostatek podnětů. K nejkřiklavějším zajisté patří využívání dětské práce, zejména v dolech. Hlasy volající po nápravě získávaly na vlivu a daly vznik odborovým svazům, které se staly významnou politickou silou. Zaměstnavatelé kromě konkurenčního boje mezi sebou se museli zabývat vyjednáváním s odbory, které toho dokázaly obratně využívat.
Není jasné, jak by se volnotržní systém vyvíjel bez vstupu politiky. Na velký problém ukazuje předchozí článek:
„V ideálním případě by úspěšní podnikatelé přetáhli na svou stranu zaměstnance těch neúspěšných. Problém ovšem je v tom, že procento skutečně podnikatelsky schopných osob v populaci je poměrně malé. Úspěšné podniky se rozrůstají až do těžko zvládnutelných rozměrů, při kterých ztrácejí efektivitu, zatímco velká část populace patří k podnikům neúspěšným, které, jak bylo řečeno, jen plýtvají prostředky všech.“
V krajním případě pak úspěšné podniky bobtnají a vytvářejí monopoly. I ty mohou být likvidovány rozvojem technologií. Polygrafičtí giganti ztratili půdu pod nohama s rozvojem výpočetní techniky, která dala do ruky samozvaných nakladatelů a vydavatelů nástroje k nesmírně snadné produkci knih či jiných tiskovin. Telefonní společnosti, z jejichž telefonních okruhů pramenila jejich monopolistická moc, kupodivu z rozvoje komunikační techniky ještě více profitovaly, když nové technologie umožnily po historických drátech přenášet data neslýchanými rychlostmi (pro specialisty: využití tzv. atrakčních okruhů ústředen technologiemi xDSL). Ale technologie pokročily ještě dále a dráty, které byly dočasně přímo zlatem v zemi, se zase vrátily ke své měděné podstatě.
Takto by se dalo pokračovat ještě dále. Velké podniky by se rozrůstaly tak jako tak a pak by nezbytně stát došel k tomu, že i ve volnotržním systému by bylo vhodné nějak zasáhnout. Mohl by pomoci podporou jejich expanze na zahraniční trhy nebo naopak je chránit před zahraniční konkurencí. To by ovšem dávalo státním činitelům velké možnosti k „zajímavým“ vyjednáváním se zástupci velkých společností a oboustranně výhodná spolupráce politiky a byznysu by vzkvétala. Když ale takový velký podnik vyroste v řádného bumbrlíčka, začne se ohlížet po tom, jak se vymanit z náruče státu, který ho třeba hýčká v náručí, ale jeho objetí se jeví stále tísnivějším. Nakonec podnik přesune své sídlo do jiné zeměpisné oblasti, která mu sice neskýtá nějakou zvláštní podporu, ale odebírá mu méně na daních. A pak se třeba spojí ještě s nějakou podobně silnou organizací a na svůj někdejší rodný státeček se dívá z nadoblačných výšin.
Role finančního sektoru
V symbióze s velkými podniky si libují organizace finančnické. To jsou zejména banky. Jejich pozice je docela zajímavá. Nevytvářejí žádné hmatatelné produkty ani služby, kterých by prostý občan z masa a kostí mohl nějak rozumně využívat. Ale jejich role v systému je těžko odmyslitelná. Zatímco trh je tak pokřiven dotacemi a jinými mocenskými zásahy natolik, že již nedává rozumné signály, jistá vodítka poskytují banky, které podle svých zájmů podporují podniky či celkově odvětví, která se jim jeví jako perspektivní.
Vodiči loutek
Ani šéfové největších bank ovšem nerozhodují zcela libovolně. Přívrženci konspiračních teorií v tom mají jasno: Svět ovládá několik málo rodin, které vlastní všechny peníze světa až na těch pár šoufků, které zůstaly normálně v oběhu. Ty se normálně domluví, jak nastavit azimut pro celé lidstvo k cestě do budoucnosti. Samozřejmě těm konspirátorům jde jen o jejich vlastní budoucnost, ve které má lidstvo stále menší a menší roli. Pár miliard lidí nahradí technika včetně umělé inteligence, která bude dozajista neobyčejně poctěna tím, že jí příslušníci lidské superelity dovolí o ni pečovat a plnit jejich smělé plány zahrnující Zemi a přilehlé objekty sluneční soustavy.
Pohled školáka
… arciť frekventanta posledního semestru Vysoké Školy Života. Zažil tolik nechutností a nehorázností, až v nich začal nalézat určité zvrhlé potěšení, ovšem pouze v roli pokud možno nezúčastněného pozorovatele.
Podle jeho zkušeností a znalostí nesází na rodiny. I ty se mohou rozhádat a kriminalisté vědí, že „domácí zabíječky“ jsou velmi častým dodavatelem případů. Čím výše postavená rodina, tím je případ složitější a zajímavější.
Ale jak je to se setkáváním klíčových osobností, které nakonec určují hlavní trendy vývoje společnosti? O tom se může běžný studentík VŠŽ jen dohadovat. O světodějných zasedáních typu Trilaterální komise, Římského klubu či Bilderbergu prosáknou tu a tam nějaké zprávy, ale nakonec největší část úvah zůstává na bedrech fantazie opírající se o nějaké běžné zkušenosti. Nejspíše to je tak, že ti hlavní tahouni se docela dobře znají, náramně spolu vycházejí a ještě lépe se navzájem hlídají. Komu se podaří pomyslnému pelotonu ujet, má šanci na palmu vítězství. Ale také mu mohou předčasně dojít síly. Lépe se uniká ve skupině sehraných členů.
Závod o energie
Energie, to je oč v závodě běží. Celý peloton ví, že energii bude lidstvo potřebovat čím dál více. Všichni závodníci vědí, že v úvahu připadají prakticky jen dvě cesty: využívání fosilních zdrojů a energie vyššího řádu - energie jádra. Všichni vědí, že fosilní zdroje dojdou a jaderná energie jediná dokáže zásobovat lidstvo a ukojit jeho hlad snad po celou dobu jeho existence.
Již nyní se osvědčila výroba energie metodou jaderného štěpení. Ale ti, kteří vládnou fosilními zdroji, si chtějí držet svého vrabce v hrsti co nejdéle. Většímu rozvoji jaderné energetiky brání upozorňováním na určité stinné stránky provozování jaderných elektráren. Obratně vedenou propagandou budí odpor veřejnosti. Tím se brzdí rozvoj štěpných elektráren a oddaluje se zvládnutí vyššího stupně jaderné energetiky - jaderné fúze. „Brzdná propaganda“ probíhá dvěma směry.
Konzervativní cesta
Lidstvo by mělo omezovat spotřebu energie, hledat postupy, které spotřebovávají co nejméně energie, vlastněné výrobky udržovat co nejdéle, opustit filozofii vyhazování. Města by měla sloužit svým obyvatelům „chytře“, doprava by měla být racionalizovaná, vozidla pro individuální použití by měla být sdílená, budovy tepelně izolované, atd..
Nabízí se pohádkové podobenství o lakomém sedlákovi, který odnaučoval krávu žrát. Když už to skoro uměla, tak najednou chcípla…
Progresivní cesta
V maximální míře rozvíjet OZE, tedy Obnovitelné Zdroje Energie. Mimochodem, co se na nich vlastně obnovuje? Hlavním zdrojem energie pro Zemi samo Slunce. Ale to se přece nijak neobnovuje, jen stárne. Potěšitelné je, že takto stárnout může dlouho, velmi dlouho. Časem na ně přijdou stařecké vrtochy, které by lidstvo spolehlivě zahubily, pokud by ovšem v té kritické době ještě vůbec existovalo. Ale ty drobty, které připadají na naši Zemi jsou v souhrnu sice obrovské, ale sbírat je po povrchu je pracné a nákladné. Když budete sbírat zlatá zrnka rozesetá na ploše o rozsahu naší republiky, tak vás bude stát oprava prošoupaných podrážek více než kolik dostanete za posbírané zlato.
Zlatý grál
Zlatým grálem z pověstí o králi Artušovi se dá nazvat zvládnutí jaderné fúze. Je to proces, který dává život hvězdám, které vidíme, i těm, které jen tušíme. Ale ty nás do svého „energetického klubu“ jen tak nepřijmou. Pozemští vědci již odhalili mnohé recepty z jejich kuchyně, ale dodání toužebně očekávaného pokrmu se stále odkládá.
Zlí jazykové tvrdí, že kdyby se do zvládnutí fúzní energetiky investovalo tolik, jako do vývoje OZE, tak by lidstvo mělo vystaráno. Možná je to tak, že se někde v hloubi pelotonu začíná rýsovat skupinka dobrodruhů, kteří se chystají na razantní únik, který jim zjistí velké zisky a na lidstvo z toho nakonec také něco zbude.
