Tak jsme ve válce...

O vojevůdcích se traduje, že promýšlejí budoucí války se zbraněmi dob minulých. Politici jsou závislí na představách generálů, kteří jim vyprávějí o důležitosti mezikontinentálních raket atd.. Jak by to vypadalo doopravdy?

“Tak jsme ve válce”, pravil Pepa Novák svým společníkům v restauraci U sedmi kulí, když zhaslo světlo a přestalo téci pivo. Někteří z jeho kamarádů sáhli po mobilu, ale vzápětí se zatvářili zděšeně. Naštěstí to potmě nebylo vidět, takže se panika nešířila. Číšník požádal hosty, aby posečkali, až bude dodávka energie obnovena. Ti, kteří neposečkali, vykročili do setmělé ulice, po které poněkud zmateně jezdila auta a autobusy, nikoli však tramvaje. Pomyšlení na nezaplacenou konzumaci vzbuzovalo u některých pocit studu, u jiných určitého zadostiučinění.
“Tak jsme ve válce”, pravil Pepa Novák své manželce poté, co ulehl po jejím boku.  “Ježíšmarjá, spadne na nás bomba? A od koho?”  “No, to se asi moc neví, ono vlastně nic nefunguje, elektrika, voda ani plyn nejdou.”
Pepa a Mařka byli mediálně vzdělaní, usoudili, že v dané situaci bude nejlepší vyčkat do rána, které bude určitě moudřejší večera.
Mezitím na generálních štábech spřátelených armád se zatím horečně aktivovaly všechny nouzové a ještě nouzovější prostředky komunikace, vysocí a ještě vyšší velitelé si mnuli brady nad různobarevnými tlačítky, o nichž netušili, zda by za této situace zafungovala a hlavně, co by se potom stalo. 
Kdyby fungoval server TeleGeography se svou mapou podmořských kabelů a ukazoval na ní aktuální stav, bylo by vidět povážlivě řídnoucí houštinu kabelů mezi Amerikou a Evropou. Ruská federace používá jeden podmořský kabel, Polar Express, pro vlastní potřeby: jde podél celého pobřeží od Vladivostoku až po Teriberku na pobřeží Barentsova moře v murmanské oblasti. Má řadu “mezipřistání” na důležitých místech na pobřeží a slouží nepochybně jako záloha pozemních kabelů. I tento kabel utrpěl těžké újmy.
V evropských městech zavládlo zděšení. Nejenže přestala téci voda, fungovat elektřina, plyn, internet, po schodech se chodilo pěšky, vařit se nedalo, mrazáky roztály. Chod domácností byl ochromen, ale ještě horší situace byla v nemocnicích, kde přestaly fungovat kritické systémy. Operační sály pracovaly jen pro opravdu urgentní případy, a to jenom dokud stačily záložní zdroje. 
Ulice velkoměst se plnily odpadky, které nikdo nevyvážel, objevovaly se vymlácené výlohy, ze kterých si zoufalci či obyčejní chmatáci brali potraviny a později už cokoli.
Kdo mohl, vyrazil na venkov do své vesničky rekreační. Samozřejmě k velké nelibosti usedlíků, kterým bylo jasné, že jim invaze měšťáků nic dobrého nepřinese, spíše naopak. 
…
“Pepo, prosimtě, čím si ty píva prokládal? Celou noc jsi hulákal ze spaní jak na lesy a klepal ses jak ratlík!?” řekla ráno Mařka svému choti v propoceném pyžamu.