Zruší nám soudy stát?

Tak nám zrušili stát. Tato parafráze známého „Tak nám zabili Ferdinanda“ se zřejmě v nedaleké budoucnosti stane realitou.

Proč? Protože je stále ve hře možnost uzákonění trestní odpovědnosti právnických osob.

Tato do nebe volající právnická nehoráznost je stále v nejvyšších státních kruzích diskutována. Diskutovat o ní mohou jen proto, že právní věda, nebo přesněji řečeno právní vědci, nejsou schopni tento nesmysl odmítnout jako zcela nepřijatelný.

A není divu. Když existuje možnost, aby za škodu způsobenou vědomým jednáním člověka odpovídala lidská myšlenka zaznamenaná na papír, tak proč by takováto myšlenka nemohla odpovídat i za vědomé lidské jednání, které je v Trestním zákoníku popsáno jako celospolečensky nebezpečné.

Co na tom, že „My, občané České republiky … odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům…“, když naši poslanci a senátoři, byť jsou též občany této republiky, schvalují zákony, které se svým obsahem dostávají s lidskými právy do rozporu. Lze v takovém případě mluvit o povinnostech vůči druhým, zodpovědnosti vůči celku a úctě k lidským právům?

Výše citovaný text, byť obsažený v Preambuli Ústavy je zřejmě pro některé naše občany jen bezcenný blábol, vhodný tak akorát k oblbnutí obyčejných lidí.

Nebo je v tom něco jiného? Je v tom neschopnost lidí – těch, kteří se na tvorbě právních norem přímo či nepřímo podílejí – pochopit změny, ke kterým v lidské společnosti za posledních zhruba 2,5 tisíce let došlo?

Kdysi dávno došlo k tomu, že se určité lidské jednání začalo připisovat určitým, možno říci „nadpřirozeným“ subjektům. Nešlo sice o hejkaly, divoženky, vodníky a ani žádné jiné bytosti tohoto typu, ale přesto vznikla možnost připisovat určité lidské jednání na objektivně, tedy nezávisle na lidském vědomí, neexistující subjekty.

Zpočátku šlo zřejmě o stát a později se objevily právnické osoby.

Jak jsem uvedl. Nejde o objektivně existující subjekty. Nestvořila je totiž příroda (ani Hospodin). Stvořil je člověk. A stvořil je tak, že si je vymyslel a přiznal jim právní subjektivitu. Přiznal jim schopnost nabývat určitých práv a mít i určité povinnosti.

Právnická osoba vzniká tak, že si člověk usmyslí, že založí právnickou osobu, svoji myšlenku zanese na papír a ten pak zašle k registraci jiné osobě.

Právnická osoba je, z tohoto pohledu, lidská myšlenka zaznamenaná na papír.

Z jejího místa a významu při uspokojování potřeb člověka se zdá být nepochybné, že svoje místo v lidské společnosti jako subjekt určitých práv jistě má.

Otázka ale je, o jaký rozsah práv má jít a zda má jít i o povinnosti?

O možném rozsahu práv se rozepisovat nebudu, protože se zamýšlím nad trestní odpovědnosti právnických osob. A trestní odpovědnost může vzniknout jen jako následek nesplnění povinnosti. Nesplnění povinnosti chovat se (jednat) určitým způsobem.

Chovat se (jednat) určitým způsobem. To je možné jen ve spojení s vědomím. Aby tedy bylo možné mluvit o vzniku odpovědnosti, pak musí existovat vědomé jednání, které je v rozporu s platnou právní úpravou.

A může právnická osoba vědomě jednat? Nejde o objektivně existující subjekt. Nejde tedy o subjekt vybavený vědomím, tedy mozkem. Z toho pak vyplývá, že takový subjekt nemůže myslet a tím pádem ani vědomě jednat.

Tak jak je možné, že by měl nést následky za to, že vědomě jednal v rozporu se zákonem?

Důvodem je současnému stupni rozvoje lidské společnosti neodpovídající právní myšlení našich právních vědců a všech těch, kteří se na tvorbě práva podílejí.

A to mohou být i neprávníci. Mohou to být i lidé, kteří takovým stavem sledují určité sobecké a potřebám celku odporující cíle a jsou schopni tyto svoje představy prosadit do znění zákonů.

Tak se člověk postupem doby dostal do situace, kdy na původně snad s dobrým cílem zakládané právnické osoby byla převedena i odpovědnost za jednání člověka.

Odpovědnost za jednání člověka. Již jsem naznačil výše. Veškerá odpovědnost je spojena s vědomím jednáním a to takovým jednáním, které je v rozporu s platnými zákony.

Podmínka vědomého jednání je spojena s existencí mozku a jeho schopnosti odpovídajícím způsobem myslet a cíleně jednat. I člověk totiž může jednat bez přítomnosti vědomí. Na právech se zřejmě jako příklad nevědomého jednání uvádí stav, kdy někdo uklouzne a ve snaze vyrovnat narušenou stabilitu učiní určitý pohyb (např. rozhodí ruce). Pokud při takovém pohybu způsobí někomu nějakou škodu, pak za ni neodpovídá, protože škodu nezpůsobil vědomým jednáním. Cílem jeho jednání nebylo způsobit škodu, ale vyrovnat narušenou stabilitu. Navíc šlo o jednání zcela spontánní bez předchozí vůle.

Máme tedy stav, kdy člověk, objektivně existující subjekt se schopností jednat, odpovídá jen za to, co způsobil svým vědomím jednáním a za to, co způsobil jednáním zcela nahodilým, neodpovídá.

Máme však i stav, že právnická osoba, která vědomí zcela jednoznačně nemá a nemůže proto vědomě jednat a dokonce nemůže jednat vůbec, odpovědnost, jinak spojovanou výhradně s jednáním a dokonce jen s vědomým jednáním, má.

Má to logiku? Je to o budování vlasti rovnoprávných a svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku? Nebo je to o budování státu sloužícího úzké skupině lidí, kteří tento stát ovládají a jejichž cílem je vyhnout se svým povinnostem vůči druhým a vyhnout se i zodpovědnosti vůči celku?

Z uvedeného vyplývá, že sama odpovědnost právnických osob jako taková, je právnický nesmysl. Dnes tato odpovědnost zatím platí v oblasti povinnosti hradit škodu, kterou způsobil svým vědomím jednáním člověk, který jednal jejím jménem.

Na tomto konstatování nic nezmění ani fakt, že člověk, který škodu při jednání jménem právnické osoby způsobil, za takovou škodu v určitém rozsahu odpovídá.

Důvodů je víc. Jde o to, že člověk jedná, byť jménem právnické osoby – ale vždy jedná (a to vědomě) člověk. Člověk tedy jedná, svým vědomím jednáním způsobí jinému člověkovi škodu a za takto vzniklou škodu odpovídá právnická osoba, tedy subjekt, který reálně neexistuje a v žádném případě nemůže vědomě jednat.

Za škodu odpovídá subjekt, který nikdy nemůže naplnit podmínky vzniku odpovědnosti v podobě vědomého jednání, způsobení protiprávního stavu a existence příčinné souvislosti mezi vědomým jednáním a protiprávním stavem.

A nyní se uvažuje o tom, že by takový subjekt nesl i trestní odpovědnost za vědomé jednání člověka.

Něco, co reálně neexistuje, není vybaveno vědomím, a proto nemůže vědomě, a dokonce ani jinak, jednat a přesto to bude zodpovídat za jednání, které je v Trestním zákoníku popsáno jako celospolečensky nebezpečné. Bude to odpovídat za stav, který může vzniknout jen jako důsledek vědomého jednání člověka.

Jedním z trestů, se kterým se v tomto případě uvažuje, je trest zániku takové právnické osoby.

A zde jsme u problému, který je uveden v nadpise.

I stát je právnická osoba. Právnická osoba je proto, že právní řád (nebo a to je přesnější – vědomí člověka) rozlišuje dva druhy osob.

Jednu – fyzickou a druhou – právnickou.

Fyzická osoba je objektivně (tedy nezávisle na lidské vůli) existující subjekt, jehož vznik je spojován s přírodou (nebo s Hospodinem). Jeho objevení se na této planetě nemá s vědomím člověka nic společného. Tento subjekt má mozek, je schopen myslet a tím i vědomě jednat.

Právnická osoba je pak subjekt, který byl vytvořen uměle – člověkem. Není vybaven mozkem, není schopen myslet a tedy ani vědomě jednat. Jeho jménem musí tedy vždy jednat člověk.

Těmto podmínkám pak vyhovuje i stát. I stát je tedy právnická osoba. To znamená, že uvažujeme-li o trestní odpovědnosti právnických osob, musíme uvažovat i o trestní odpovědnosti státu. A uvažujeme-li o tom, že jedním z trestů bude možnost, aby soud rozhodl o zániku takové osoby, pak je jasné, že se tato možnost bude vztahovat i na stát.

Soud tak bude mít možnost rozhodnout i o zániku státu. A nemusím zdůrazňovat, že jménem státu se provádí nejvíc a těch největších lumpáren, kterých je člověk schopen.

Argument, že stát bude z takové možnosti vyloučen je jen dalším důkazem toho, že tento stát není budován jako vlast rovnoprávných občanů, protože určitým lidem bude v souvislosti s jejich jednáním přiznáno právo, které nebudou mít ostatní lidé. Státní úředníci totiž nebudou riskovat, že bude zrušen jejich zaměstnavatel v případě, že se dopustí jednání, za které jinak bude možné zrušit právnickou osobu.

Státní úředníci tak budou mít přiznáno další právo. Budou mít přiznáno právo na to, aby za jejich zákonu odporující jednání, které je v Trestním zákoníku popsáno jako celospolečensky nebezpečné, nebyl jejich zaměstnavatel trestně právně stíhán.

Dojde tak k tomu, že se rozsah práv, kterými disponují státní úředníci a která nemají ostatní lidé, rozšíří.

To pak znamená, že je porušována sama Preambule Ústavy v té její části, ve které se mluví o budování vlasti rovnoprávných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku.

Zákony tvoří lidé. Ti jménem státu a s pomocí zákonů vytvářejí podmínky pro to, aby všichni lidé, kteří jednají jménem státu, měli pro svoje celospolečensky nežádoucí jednání, jehož se jménem státu dopustí, vytvořeny takové podmínky, které vyloučí jejich odpovědnost za celospolečensky nežádoucí výsledky jejich jednání.

To znamená, že musíme konstatovat, že jde o stav, který jednak porušuje rovnoprávnost občanů a jednak je v přímém rozporu se zodpovědností vůči celku.

Uzákonění trestní odpovědnosti právnických osob s vyloučením státu pak tento stav jen prohlubuje.