Zaměstnavatelé všech velikostí, braňte se!

Parafrázi výzvy známé z jistého díla jistých autorů jsem si nezvolil proto, abych mohl prezentovat svůj názor na uvedené dílo. Zvolil jsem ji proto, že se zaměstnavatelé dostávají do pozice, v níž budou jen trpnými přihlížiteli svévolného chování zaměstnanců.

O co jde?

Jde o to, že v zákoníku práce je ustanovení tohoto znění: „Zaměstnavatel nesmí bez závažného důvodu spočívajícího ve zvláštní povaze činnosti zaměstnavatele narušovat soukromí zaměstnance na pracovištích a ve společných prostorách zaměstnavatele tím, že podrobuje zaměstnance otevřenému nebo skrytému sledování, odposlechu a záznamu jeho telefonických hovorů, kontrole elektronické pošty nebo kontrole listovních zásilek adresovaných zaměstnanci.“ (§ 316, odst. 2, ZP)

Co je na tomto ustanovení tak zarážejícího?

Je to zákaz narušování soukromí zaměstnance tím, že ho podrobuje otevřenému nebo skrytému sledování.

Již sám zákaz narušovat soukromí zaměstnance je, alespoň podle mne, dosti zarážejícím ustanovení.

Nemohu se ubránit dojmu, že soukromí a pracovní doba nejdou dohromady.

Zaměstnanec se uzavřením pracovní smlouvy zcela dobrovolně zavázal k tomu, že bude v době, která se nazývá pracovní, vykonávat jen ty činnosti, které vyplývají z pracovní smlouvy.

Nevím. Ale nedovedu si představit žádnou pracovní smlouvu, ve které by bylo napsáno, že zaměstnanec může vykonávat jakékoliv soukromé činnosti. Takové ustanovení by, alespoň podle mne, zcela odporovalo smyslu a účelu pracovní smlouvy.

Každý zaměstnavatel si najímá pracovní sílu proto, aby vykonávala ty činnosti, které budou přispívat k dosažení cílů, které sleduje zaměstnavatel. Žádné jiné činnosti by zaměstnanec vykonávat neměl. Jinak porušuje pracovní smlouvu, nebo chcete-li, neplní to, k čemu se podepsáním pracovní smlouvy dobrovolně zavázal.

Kromě toho. V naprosté většině případů se zaměstnanec, v době, která se nazývá pracovní, pohybuje v prostorách, které patří zaměstnavatelovi. A v takovém případě má absolutní zákaz využívat tyto prostory bez souhlasu zaměstnavatele pro svoji osobní potřebu. (§ 316, odst. 1 ZP)

Podle mne. Pokud mluvím o soukromí, pak si pod tím pojmem představuji situaci, v níž budu dělat to, co chci já a nikdo mi do toho nebude kecat.

Taková situace však v pracovní době nastat nemůže, takže v této době nemohu o soukromí mluvit.

Kromě toho.

Zákaz otevřeného nebo skrytého sledování zaměstnanců.

Jaká lidská činnost se skrývá za právním termínem „sledování“? Jak tedy mohu sledovat?

Sledovat mohu jenom tak, že se na někoho dívám, nebo ho poslouchám, případně pozoruji to, co za ním zůstalo. V tomto případě mám na mysli výsledky jeho pracovní činnosti.

A to je velký problém.

Pokud zaměstnavatel nesmí zaměstnance otevřeně ani skrytě sledovat, pak ve své podstatě nesmí kontrolovat, jak zaměstnanec plní svojí část pracovní smlouvy, protože i kontrola plnění pracovní smlouvy je formou sledování zaměstnance.

A co víc. Nemohl by zaměstnance ani řídit a organizovat jeho práci. Nesměl by se dostat do situace, kdy bude na zaměstnance vidět, nebo ho i jen slyšet, protože sledovat může jen tak, že se dívá nebo tak, že poslouchá.

Dovedete si představit pracoviště, na které nesmí vstoupit zaměstnavatel a ani žádný jeho vedoucí pracovník. Něco takového je nejen nepředstavitelné, ale i nemožné.

Pokud si dobře pamatuji, pak se uvedený zákaz poprvé objevil v podobě rozhodnutí Úřadu na ochranu osobních údajů a teprve později byl převzat do zákona.

Úřad na ochranu osobních údajů, to jsou státní zaměstnanci. A státní zaměstnanci nejsou v pozici přísně střežených lidí, u nichž má soukromý zaměstnavatel zájem na plnění podmínek pracovní smlouvy, protože zejména u zaměstnanců odměňovaných časovými formami mezd, musí zaměstnancovi platit nikoliv za to, kolik odvede práce, ale za to, kolik času stráví na pracovišti.

Státní zaměstnanci mají poněkud volnější pojetí povinnosti plnit svoji část pracovní doby, než ostatní zaměstnanci. Proto není až tak nelogické, že se svoji pozici a naprosto běžné jednání pokusili přenést i na ostatní zaměstnance. Je v naprosté většině něco jako právo na kontrolu plnění podmínek smlouvy nebo povinnost sjednanou smlouvu dodržovat, příliš nezajímá.

Je nejen logické, ale i v souladu se všemi tradicemi a zásadami spojenými s existencí smluv, že každá strana má právo na to, aby kontrolovala plnění podmínek sjednané smlouvy druhou stranou. To platí i pro pracovní smlouvy.

Každý zaměstnanec pravidelně a velmi podrobně sleduje zaměstnavatele, zda plní podmínky pracovní smlouvy, zejména tu, která se týká výše platu.

Je z tohoto pohledu možné považovat zákaz sledování toho, co zaměstnanci v pracovní době dělají, za správné a odpovídající podstatě smlouvy jako takové?

Podle mne ne. Podle mne jde o nepřípustný zásah do jednoho ze základních právních institutů lidské společnosti. Do institutu smlouvy.

Kromě toho. Pokud je pravda, že se uvedený zákaz poprvé objevil v rozhodnutí orgánu, jehož úkolem je zajišťovat výkon té složky státní moci, které se říká výkonná, pak je tento stav, z pohledu teorie dělby moci – tedy základního teoretického postulátu, jehož bezvýhradné dodržování je jedinou cestou k udržení demokracie v lidské společnosti – nutné považovat za nepřípustný zásah moci výkonné do kompetencí moci zákonodárné a tedy za porušení této teorie.

A pokud moc zákonodárná něco takového převzala, pak je to jen dalším důkazem nízké úrovně tvorby právních norem v tomto státě.

Že to tak myšleno není? Možná, že ne, možná, že jo. Popřít však nemůžete, že o sobě hlásáme, že jsme právní stát, že státní moc lze vykonávat jen v souladu se zákonem a člověk může vše, co nemá zákonem zakázáno.

Co je zákon z pohledu těchto deklarací? Ve stručnosti je možné říci, že zákon je to, co prošlo Parlamentem, bylo podepsáno presidentem a zveřejněno nebo alespoň oznámeno ve Sbírce zákonů.

Je tedy jasné, že myšlenky nepřevedené do výše uvedené podoby nás, lidi, k ničemu nezavazují a vykonavatele státní moci k ničemu neopravňují.

Takže. Zaměstnavatelé všech velikostí – braňte se a to i za cenu, že se obrátíte na Ústavní soud.