Zákonitosti vývoje a vyrovnávání schodku státního rozpočtu

Ve svém blogu z 9. 11. 2009 jsem lehce poukázal na to, že se v určitých obdobích lidských dějin opakovaly stejné situace. Vždy šlo ve své podstatě o to, že bohatí a mocní ve snaze o získání co největšího majetku zapomněli na to, že i lidé, kteří patří do druhé skupiny – do skupiny chudých a bezmocných – potřebují mít také vytvořeny alespoň přijatelné podmínky pro svůj život.

Ve svých úvahách vycházím z toho, že člověk byl, ve svých počátcích, také jen jedním z živočišných druhů žijících na této planetě. Jeho předchůdce se kromě svého vzhledu od ostatních živočišných druhů nijak zvlášť nelišil.

Jestliže se od ostatních živočišných druhů nijak nelišil, pak i v rámci jeho společenství platila stejná pravidla pro život, jako u jiných živočišných druhů. A platil i základní přírodní zákon – zákon zachování rodu.

V rámci naplňování tohoto zákona nejen vzniklo společenství jedinců tvora, který byl předchůdcem člověka, ale platil tam i základní princip řízení tohoto společenství – právo silnějšího.

Využívání tohoto práva pak vedlo k tomu, že i v rámci daného společenství docházelo k nespravedlnosti v dnešním slova smyslu. Právo silnějšího umožňuje jen některým jedincům získat dostatek potravy potřebné pro přežití, Právo silnějšího umožňuje jen některým jedincům pářit se. Jen silný je schopen ubránit se útoku predátora a tím i přežít atd.

Vyjdeme-li z dnešního pohledu na spravedlnost, podle jehož nejkrajnější podoby mají mít všichni stejně, pak musíme konstatovat, že realizace práva silnějšího vytváří nerovnost a tedy nespravedlnost.

Můžeme tak konstatovat, že nespravedlnost v lidském slova smyslu existuje v celé přírodě a odnepaměti.

Jenže v rámci lidské společnosti dosahuje míra nespravedlnosti daleko větší míry, než je tomu v ostatní živé přírodě. Proč?

V čem je chyba? Proč člověk páchá daleko více nespravedlnosti, než je pácháno v ostatní živé přírodě?

Začnu, tak jako vždy, od začátku. Pokud člověk patří do přírody a ve svých počátcích u něj platila stejná pravidla, jako u jiných živočišných druhů, pak tam někde v dávné minulosti musí být i klíč k hledání odpovědi na položenou otázku.

V samých počátcích i pro člověka platil zákon zachování rodu. Ten nařizuje všem živým jedincům vytvářet podmínky pro to, aby mohl jejich rod přežít. To znamená. Nejen povinnost opatřit dostatek energie na přežití každého jedince, ale i vytvoření co nejlepších podmínek pro rozmnožování, včetně přizpůsobování se daným konkrétním podmínkám života.

Pokud již pro tuto dobu budeme používat základní ekonomické kategorie, pak můžeme konstatovat, že základním cílem ekonomického snažení všech živých tvorů v době, kdy ještě nejsou schopni vlastního myšlení je, získávat ze svého okolí to, co potřebují pro naplnění zákona zachování rodu. K naplnění zákona zachování rodu může sloužit pouze hodnota, která je schopna uspokojit tuto potřebu – tedy užitná hodnota.

Pokud jde o její množství, pak je jasné, že nelze získat jen tolik užitné hodnoty, kolik postačí k zachování při životě jedince, který danou užitnou hodnotu získá. Nemůže tedy jít o prosté nahrazení spotřebovaného množství. Důvodem je skutečnost, že každý živý tvor přichází na svět jako mládě a musí nejdříve dospět (vyrůst). Aby mohl růst, musí získávat energii, kterou si zatím není schopen opatřit.

I zplození nových potomků a jejich výchova do určitého věku (než jsou schopni sami se o sebe postarat), nutí jejich rodiče získat více hodnoty, než kolik potřebují k vlastnímu přežití.

Základním pravidlem v této době je, že s použitím vložených prostředků (hodnoty -- energie potřebné k získání potravy) je nutné získat užitnou hodnotu, protože jen ta je schopna uspokojit potřebu, a tu pak přeměnit ve více prostředků (energie potřebné nejen pro obnovu spotřebovaného množství, ale i pro zplození a výživu potomků).

Máme zde tedy základní ekonomický vztah P – UH – P‘.

V němž P představuje množství vložené energie – vložené prostředky,

UH představuje základní cíl snažení každého tvora – užitnou hodnotu a

P‘ pak představuje větší množství získané energie – získaných prostředků.

Proč o tom píšu? Protože podle Marxe je základním ekonomickým vzorcem platným v současné lidské společnosti vzorec - P – Z – P‘.

V němž P představuje peníze,

Z představuje zboží a

P‘ představuje více peněz.

Na první pohled jsou oba vzorce velmi podobné. Liší se však v základním cíli. V případě celé přírody je základním cílem snažení užitná hodnota, zatímco základním cílem snažení současného člověka je zboží – tedy hodnota.

Řekli jsme si však, že i člověk byl kdysi, v dávných dobách, součástí přírody a nijak zvlášť z ní nevybočoval. Je tedy logické, že i pro něj v těchto dobách platilo, že základním cílem jeho snažení je užitná hodnota.

Člověk v těchto dobách vystupoval stejně jako ostatní živočichové ve dvou pozicích. V jedné, ve které vyráběl – v té době spíše opatřoval - užitnou hodnotu a v druhé, ve které opatřenou užitnou hodnotu spotřebovával – uspokojoval potřebu.

Člověk v pozici výrobce má opatřovat užitnou hodnotu a člověk v pozici spotřebitele ji spotřebovává. Oba mají to, co nepotřebují. Ale současně mají to, co potřebuje ten druhý. Vzájemnou směnou pak dostávají to, co potřebují. Člověk v pozici výrobce dostává od člověka v pozici spotřebitele energii potřebnou pro opatřování užitné hodnoty a za to mu dodává užitnou hodnotu. Člověk v pozici spotřebitele pak dostává od člověka v pozici výrobce užitnou hodnotu a tu přetváří na energii potřebnou k zachovávání rodu. A z dodané užitné hodnoty vyprodukuje více energie, než kolik ji spotřebuje. Tak je naplněn vzorec P – UH – P‘.

Pozn. na okraj. Uvedeným konstatováním jsme dostali základní předpoklad pro vznik zboží tak, jak ho stanovil Marx. Z tohoto pohledu pak zbožím je vše, co člověk vyprodukuje. Zabývat se otázkou zboží, to by chtělo samostatnou stať, protože i v tomto bodě svého zkoumání se Marx dopustil řady omylů a nepřesností.

Vraťme se však zpět k tématu.

Protože výše uvedený proces směny se děje i v případě, že je člověk zcela sám. I člověk zcela sám na jedné straně opatřuje užitnou hodnotu a na druhé straně ji spotřebovává a je schopen z dodané užitné hodnoty vytvořit víc, než jen to, co spotřeboval při opatřování si užitné hodnoty, lze tvrdit, že člověk z ekonomického hlediska vystupuje ve dvou rovinách.

V rovině člověka výrobce a v rovině člověka spotřebitele. Do jisté doby tento rozpor v ekonomickém smyslu vedl jen k zachovávání rodu a páchání nespravedlnosti ospravedlnitelné právě jen touto potřebou.

Opět pozn. Jde o rozpor osobnosti v ekonomickém smyslu. Tento rozpor je základním pohybovým zákonem v lidské společnosti zahrnujícím v sobě filosofií stanovený požadavek jednoty a boje protikladů. Opět by to chtělo poněkud delší rozbor.

Takže. Zpět k tématu.

Od určité doby však došlo ke změně a člověk páchá nespravedlnost v daleko větším rozsahu, než vyvolává potřeba zachovat rod.

Proč a kdy k této změně došlo?

Proč došlo ke změně? Odpověď je poměrně jednoduchá. Protože člověk se z ostatní živé přírody poněkud vyčlenil. Získal určitou vlastnost, která ho z ostatní živé přírody vyčlenila.

Kdy došlo ke změně? V okamžiku, kdy člověk začal této vlastnosti cíleně využívat. Přesněji řečeno. V okamžiku, kdy tuto vlastnost začal zneužívat k uspokojení svých vlastních, s potřebou zachovat rod nijak nesouvisejících, sobeckých potřeb.

O jakou vlastnost jde?

Když budeme hledat, pak určitě nejde o vzhled. Člověk se od žirafy nebo želvy liší stejně, jako se žirafa a želva liší od sebe navzájem.

Liší se velikostí mozku? Jistě. Jenže mozek sám o sobě není to, co by člověkovi dávalo nějaké velké výhody.

Zvláštní postavení člověka v rámci ostatní živé přírody představuje jen kapacita mozku. Tedy schopnost uchovat a v případě potřeby opakovaně použití jednou získané informace.

Člověk je tedy schopen uchovat ve svém mozku více informací, než kterýkoliv jiný živočišný druh.

To, spolu se zjištěním, že v určité době může získat z přírody více potravy, než kolik potřebuje k uspokojení momentální potřeby žít – být, ho dovedlo k tomu, že si začal v příhodných dobách cíleně – vědomě - opatřovat potravu do zásoby na dobu kdy bude získávání potravy obtížnější.

Začal větší kapacity mozku využívat k cílenému uspokojování potřeby žít – být. Postupem doby, jak mu jeho schopnost uchovávat si získané poznatky o okolní přírodě dovolovala uchovávat stále více a více nových poznatků, přišel na to, že si může do zásoby opatřovat i něco jiného než jen to, co potřeboval k utišení hladu. Postupně tak začal hromadit i jiné předměty, z počátku ještě sloužící k vytvoření lepších podmínek pro zachování rodu, ale postupně i ty, které potřeboval jen proto, že se s jejich pomocí mohl odlišit od jiných členů svého rodu. Začal postupně hromadit majetek.

Tak postupně přešel od potřeby vytvořit podmínky pro zachování rodu k touze hromadit majetek.

V okamžiku, kdy se pro něj zajišťování potřeby zachovat rod stalo jaksi samozřejmou záležitostí, nahradil ve svém podvědomí potřebu být touhou mít.

V tom okamžiku začal páchat i nespravedlnost přesahující rámec nespravedlnosti páchané v ostatní živé přírodě.

Začal toužit po majetku a v zájmu jeho hromadění přestal vidět ostatní příslušníky svého rodu a jejich potřebu být – žít.

A zde se zdá být ta pravá příčina všeho zla a nespravedlnosti v lidské společnosti.

Tou příčinou je touha mít realizovaná určitými lidmi i za cenu ohrožení potřeby být ostatních lidí. Je nasnadě, že taková snaha jedněch vyvolává odpor u těch druhých. Odpor chudých a bezmocných je o to tvrdší, o co tvrdší je prosazování touhy mít realizované bohatými a mocnými.

To platí i dnes. I dnes je zdrojem růstu napětí ve společnosti touha bohatých a mocných mít ještě více, než mají, realizovaná bez ohledu na potřebu chudých a bezmocných žít na straně jedné a na straně druhé pak potřeba chudých a bezmocných zajistit si alespoň přijatelné podmínky pro uspokojení potřeby být.

Čím bezohledněji jedni hromadí majetek, tím tvrdším způsobem hájí ti druzí svoje právo na slušné životní podmínky.

V tomto poznání je, podle mne, možné najít odpověď na rostoucí napětí nejen u nás, ale i ve světě. Jde o přímou reakci na neustále se rozevírající nůžky mezi bohatými a mocnými lidmi na straně jedné a chudými a bezmocnými lidmi i zeměmi na straně druhé.

Snažím se neangažovat se otevřeně do politiky. Ale v souvislosti s volbami.

Je, z tohoto pohledu, správný názor, že schodek státního rozpočtu se má vyrovnat především úsporami ve výdajích?

Jen pro doplnění. V,e v úvodu zmíněném blogu, jsem poukázal na to, že útěk Izraelitů z Egypta a Desatero, povstání Spartaka a Ježíšovo učení, učení Mistra Jana Husa a Husitské povstání, Marxovo učení a Říjnová revoluce včetně Main Kampfu a Druhé světové války mají svůj původ právě v bezuzdné touze bohatých a mocných po co největších ziscích (mít) realizované bez ohledu na potřebu chudých a bezmocných žít (být).

Stejnou příčinu pak zcela jistě má i růst extrémistických nálad v naší současné společnosti nebo růst tzv. „terorismu“ ve světě.

Je to složité? Je to o životě. A o tom moje blogy jsou. Život člověka a život lidí je složitá záležitost a dokud ji nepochopíme, nenajdeme pro ni řešení.