Základní lidská práva – teorie a praxe.

Základní lidská práva jsou v různých podobách a obměnách „omýlána“ snad každý den. Dalo by se tedy usuzovat, že s jejich teoretickým zakotvením v našem právním řádu a praktickým naplňováním v běžném životě každého z nás nejsou žádné problémy.

Opak je však pravdou. O tom svědčí i můj minulý blog.

Je proto zcela evidentní, že by se s daným stavem mělo něco dělat.

Jenže chtít něco změnit po našich „mocných“, to asi nepůjde, protože základní lidská práva nejsou tím, co by odpovídalo jejich skutečným představám.

Základní lidská práva byla do právních řádů zakotvena až po velkých bojích a představují tak důkaz síly obyčejných lidí.

Vždyť i u nás byla základní lidská práva uzákoněna až po masovém vystoupení lidí a nastolení nového režimu. Idea základních lidských práv byla u nás silným nástrojem v boji proti minulému režimu.

Volání po základních lidských právech bylo sice silné, ale současně naivní.

O naivitě těch, kteří Sametovou revoluci vedli a po jejím úspěchu se dostali do vedení státu, svědčí i obsah uvozovacího zákona, kterým byla Listina zařazena do našeho právního řádu. Jde o ústavní zákon 23/1991 Sb. Tam se praví něco o tom, že do konce roku 1991 musí být zákony a jiné právní předpisy uvedeny do souladu s Listinou s tím, že tímto dnem pozbývají účinnosti ustanovení, která nejsou s Listinou v souladu.

Dovedete si představit, co všechno by se v našem právním řádu muselo změnit, aby byl splněn výše uvedený příkaz?

A nejen to!

Jak by se muselo změnit myšlení lidí, aby se naplnil výše uvedený příkaz? Jen tak na okraj. Výše uvedený zákon byl později změněn jen na zákon obyčejný, takže v něm výše uvedený příkaz v podstatě pozbyl závaznosti.

A na to navazuje pak i vývoj u nás. I nadále se objevuje řada ustanovení zákonů, která jsou sice naprosto běžná, z pohledu současných názorů a přestav, ale přesto jsou v rozporu s Listinou a tedy s ústavním zákonem.

Co s tím můžeme dělat?

Dělat s tím můžeme poměrně hodně. Každý z nás totiž může při splnění zákonem stanovených podmínek navrhnout, aby byl zrušen zákon nebo jiný právní předpis anebo jejich části, pokud je dané ustanovení v rozporu s Listinou.

Podmínkou pro podání takového návrhu je podání ústavní stížnosti (§ 74 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ústavní stížnost může podat každý člověk, který tvrdí, že pravomocným rozhodnutím státního orgánu bylo porušeno jeho základní lidské právo nebo svoboda (§ 72 téhož zákona).

Zdánlivě jednoduché řešení má však několik vad.

Na Ústavní soud se můžete obrátit až po té, co jste vyčerpali všechny opravné prostředky, které poskytuje náš právní řád.

A jednak musíte sehnat advokáta, který s vámi do toho půjde, protože v řízení před Ústavním soudem musíte být advokátem zastoupeni.

Toto řešení je poměrně zdlouhavé, nákladné a do jisté míry i složité. Ale řešení to je.

Lepším se zdá být řešení, které nabízí ust. čl. 95 odst. 2 Ústavy, podle něhož je soud povinen předložit věc Ústavnímu soudu pokaždé, když dospěje k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito je v rozporu s ústavním pořádkem.

To se zdá být lepší varianta.

Důvodem je skutečnost, že podle tohoto ustanovení by mělo stačit přesvědčit soud o tom, že zákon, který má být pro řešení případu použit je v rozporu s ústavním pořádkem. Pak je soud povinen věc předložit k posouzení Ústavnímu soudu.

A jak soud přesvědčit?

Stačí respektovat tři pravidla.

První vychází z faktu, že zákony jsou pravidla, která člověkovi říkají, jak se má chovat. Proto stačí, když si budeme umět za každým použitým právním termínem představit přesně definované lidské jednání.

Druhé pak vyvrací známou parafrázi, která říká, že když dva dělají totéž, není to totéž. Podle tohoto druhého pravidla je nutné stejné lidské jednání nazývat stejně.

Třetí pravidlo pak říká, že je nutné na jednotlivé právní instituty pohlížet s využitím terminologie použité v Listině základních práv a svobod.

Příklad.

Čl. 11 odst. 4 Listiny: „Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.“ Pozn. Zde se nesporně myslí za plnou náhradu.

Máme zde dva právní termíny. „Vyvlastnění“ a „nucené omezení vlastnického práva“.

Jaké lidské jednání se skrývá za těmito termíny? Bavíme se o lidské společnosti, o lidech a o jejich chování (jednání). Jaké lidské jednání (lidská činnost) se skrývá za uvedenými termíny?

Nesporně půjde o takové lidské jednání, během něhož člověk v pozici státního úředníka rozhoduje o tom, že bude někdo jiný zbaven svých vlastnických práv, nebo jeho vlastnická práva budou omezena. Jinak řečeno. Státní úředník (např. soudce) rozhodne o tom, že se věc prodá. V tomto případě nesporně jde o zbavení vlastnických práv a děje se to vždy, když soud na návrh jednoho ze spoluvlastníků nařídí prodej věci za účelem vyplacení vlastnického podílu navrhovatele na věci. Klasický případ. Rozvod manželství a dělba majetku v situaci, kdy součástí majetku je např. rod. domek. Stejně tak případ dědictví, v situaci, kdy dědicové požadují po jednom, aby jim vyplatil podíl na zděděných nemovitostech.

V obou případech dochází k porušení několika základních lidských práv.

Za prvé. Fakt, že jeden z manželů (dědiců) je nucen vyplatit druhého (ostatní), znamená, že tento manžel (dědic) je nucen koupit (jiný právní termín použít nelze) od druhého manžela (ostatních dědiců) jeho (jejich) podíl na nemovitostech jen proto, aby oni mohli dostat svoje peníze.

Nesetkal jsem se s případem, kdy by zákon jednomu ze spolumajitelů ukládal povinnost spoluvlastnický podíl od ostatních spoluvlastníků koupit v okamžiku, kdy o to oni požádají.

Pokud je tedy druhý manžel, nebo jeden z dědiců nucen „vyplatit“ ostatní, pak jde o to, že je nucen činit, co zákon neukládá. A nebýt nucen činit, co zákon neukládá, je jedním ze základních práv člověka.

Za druhé. O koupi mluvím proto, že dochází ke klasické směně. Dochází k lidskému jednání, během něhož jsou peníze vyměněny za vlastnický podíl na nemovitostech. To je přeci koupě bez ohledu na to, jaký je poměr mezi stranami. Proč by se mělo stejné lidské jednání jednou nazývat koupě a po druhé např. vyplacení dědického podílu. I dědicové se stávají spoluvlastníky zděděných nemovitostí a svůj spoluvlastnický podíl případně směňují za peníze se zbývajícím dědicem.

Pokud je zde jednomu z manželů nebo ostatním dědicům poskytnuta státní podpora v realizaci jejich touhy po penězích (soud ukládá jednomu z vlastníků povinnost „vyplatit druhé“ nebo rozhodne o prodeji věci a rozdělení peněz, pak je nutno o takové podpoře v souladu s terminologií použitou v Listině mluvit jako o právu na podporu státu při prodeji věci. A takové právo všichni lidé nemají. To znamená, že zde uvedený postup je porušením čl. 1 Listiny, v němž se praví, že všichni lidé jsou si rovni ve své důstojnosti a právech.

Za třetí. Pokud dojde k rozhodnutí soudu o prodeji věci za účelem získání peněz a jejich následného rozdělení, pak jde o to, že státní úředník rozhoduje o tom, že někdo bude zbaven svých vlastnických práv. Jde tedy o vyvlastnění. Vyvlastňováno je na základě zákona. Soud takové rozhodnutí vydat může. Za vyvlastnění je poskytnuta náhrada (i když lze diskutovat o tom, zda v plné výši). Ale je rozhodováno na základě návrhu jedince, nebo několika málo jedinců. Je tedy vyvlastňováno v soukromém zájmu. A to je v rozporu s právem na nedotknutelnost soukromého vlastnictví, protože to dovoluje vyvlastnit jen v zájmu veřejném.

V tomto příkladu tak jinak dosud běžný postup představuje porušení hned tří základních lidských práv.

Obdobné to je např. v případě ochrany kulturního dědictví. Mám na mysli omezování vlastnických práv z důvodu jeho ochrany.

Jistě znáte případy, kdy někdo rozhodne např. o tom, že určitý soubor staveb je památkovou zónou. Pro majitele nemovitostí nacházejících se v takové zóně to pak znamená, že všechny zásahy do svých nemovitostí musí konzultovat s památkovým úřadem a musí se řídit představami jeho pracovníků.

Opět. Jde o lidské jednání, během něhož člověk v pozici státního úředníka rozhoduje o tom, jak bude s věcí ve vlastnictví jiného člověka naloženo.

Právo nakládat s věcí je pak jedním z vlastnických práv, a proto povinnost majitele nemovitosti ptát se státních úředníků jak může nakládat se svojí věcí je nuceným omezením výkonu vlastnických práv.

A protože nedochází k poskytnutí žádné náhrady, pak jde o omezení výkonu vlastnického práva bez nároku na úhradu a to je opět v rozporu s právem na nedotknutelnost soukromého vlastnictví, protože podle něj je nucené omezení možné jen za náhradu.

V těchto případech pak máme právo na to, dovolávat se ochrany nedotknutelnosti svého vlastnického práva buď tak, že přesvědčíme soud, že daný postup je v rozporu s ústavním pořádkem, nebo sami přímo ústavní stížností.

A takových případů je mnoho. Např. i nově zavedený institut trestní odpovědnosti právnických osob.

Jakákoliv odpovědnost je možná výhradně jako následek vědomého jednání. V naší společnosti mohou vědomě jednat výhradně lidé. Žádný jiný subjekt (ani zvířata natož pak člověkem vymyšlené právnické osoby) nemají tolik vědomostí, aby bylo možné mluvit o vědomém jednání.

To tedy znamená, že člověk jednající jménem právnické osoby se dopustí jednání, které je popsáno jako trestný čin, a má právo na to, aby za takové jednání trestán nebyl, protože za takové jednání bude trestána právnická osoba.

Lidé, kteří jménem právnické osoby nejednají, takové právo, právo na to, aby nebyli trestněprávně stíháni za svoje jednání, které je popsáno jako trestný čin, nemají. Trestní odpovědnost právnických osob je tak v rozporu s čl. 1 Listiny.

A tak bych mohl psát dále.

V každém případě. Zde popsaná možnost je možností, které můžeme my, obyčejní lidé, aktivně využít k dosažení změn v našem právním řádu.

Pozn. na závěr. Pokud by někdo chtěl diskutovat na téma nutnosti chránit kulturní dědictví, pak ať nejprve odpoví na otázku co je důležitější. Zda chránit člověka a jeho základní lidská práva, nebo stavby?