Zákaz popírání zločinů komunismu – mezera ve vzdělání nebo účel?

Koncem minulého roku proběhla tiskem zpráva, že náš ministr zahraničí spolu s dalšími zástupci států bývalé „socialistické soustavy“ – šlo o zástupce celkem pěti států – podal návrh na to, aby v rámci Evropské unie byl schválen zákaz popírání zločinů komunismu. Údajně proto, aby byl komunismus vyrovnán s nacismem, jehož zločiny je již zakázáno popírat.

V lednu jsme si připomněli výročí osvobození Osvětimi, které je dnem, v němž si připomínáme Holocaust.

Chtít zakázat popírání zločinů komunismu je chvályhodná snaha, nebo jde o důkaz nedostatečného vzdělání, nebo jde snad o snahu těch, kteří v současné době u nás a v příslušných státech vládnou, vytvářet si ty nejlepší podmínky pro svoje vládnutí.

Nelezení správné odpovědi bude, alespoň podle mne, závislé na zvoleném hledisku.

Můžeme se ptát na to, komu má daný akt posloužit?

Má posloužit člověkovi jako živočišnému druhu, nebo má posloužit těm, kteří ovládají současnou lidskou společnost?

Pokud by toto opatření mělo sloužit člověkovi jako takovému, pak by bylo nutné ptát se na to, čím se komunismus tak výrazně lišil od předchozích období lidských dějin.

Od rozpadu prvobytně pospolné společnosti je charakteristickým rysem řízení lidské společnosti svévole při řízení života určitého kolektivu lidí. Svévole, které se dopouštějí ti, kteří v dané době v dané společnosti vládnou.

Konfiskace majetku, pronásledování, vraždy jednotlivců a vyvražďování celých národů atd. nejsou nic, co by si komunisté v zájmu udržení se u moci vymysleli. To před nimi dělali všichni, kteří se chtěli u moci udržet stůj, co stůj.

Takže proč jen zákaz popírání zločinů komunismu a nacismu?

Protože se objevují snahy popírat zločiny páchané v těchto etapách lidských dějin?

Ale co je to popírání. Je to otevřené tvrzení, že k nim nedocházelo, nebo sem patří i to, že se o nich prostě nemluví?

A jaký je rozdíl mezi tvrzením, že k takovým zločinům nedocházelo a mlčením o nich?

V prvém případě, i když někdo tvrdí, že takové zločiny nebyly, tak alespoň připomíná uvedená období lidských dějin a dává tak prostor k diskusi na uvedené téma a tím i možnost tyto zločiny neustále připomínat.

Pokud se ale o určitých zločinech nemluví, pak se o nich ani nediskutuje a na tyto zločiny se začne zapomínat jako by se vůbec nestaly.

Takže. Co je horší? Tvrdit, že se něco nedělo a dávat tak prostor k diskuzi, anebo mlčet a umožnit tak zapomenout?

Z hlediska propagandy je lepší trestat tvrzení, že se něco nedělo, ve všech případech, kdy je to pro ty, co ve společnosti vládnou, výhodné. Tedy ve všech případech, kdy jde o popírání zla v době, která byla z pohledu současných vládců, pro ně nevýhodná nebo jíž se bojí.

A naopak. Pro stejnou skupinu lidí je z propagandistického hlediska lepší, když se mlčí o zločinech, které byly spáchány s cílem posílit a udržet moc těch, kteří v dané době vládnou.

Uvedu příklad. Tvrdit, že plynové komory v koncentračních táborech v době nacismu neexistovaly, to je opravdu popírání faktu, že lidé byli masově vražděni. To je i popírání faktu, že docházelo k masovému vyvražďování Židů, kterých během nacistické hrůzovlády zemřelo na 6 miliónu. Nicméně. I taková tvrzení dávají prostor k tomu, aby se o těchto událostech diskutovalo a tak se lidem připomínaly.

Na druhou stranu. Proč se nemluví o tom, že Hitler za pokus o státní převrat dostal od předchůdců současných vládců jen 5 let žaláře a že z něj byl rovněž na základě vůle předchůdců současných vládců předčasně propuštěn? Proč se nemluví o tom, že mu ti samí předchůdci dnešních vládců umožnili nejen uchopit moc demokratickou cestou, i když věděli, jaký má politický program?

Proč se nemluví o tom, že mu předchůdci současných vládců „vydláždili“ cestičku k napadení Sovětského svazu i za cenu, že mu vydali na pospas národy, které podle svého programu chtěl vyvraždit? A to nemluvím jen o Židech žijících na území tehdejšího Polska a Československa. Mluvím i o Slovanech na těchto územích žijících, kteří byli pro Hitlera rovněž méněcennými národy určenými k vyhubení.

Proč se mluví jen o 6 mil. vyvražděných Židů, ale již se nemluví o 18 mil. občanů tehdejšího Sovětského svazu, kteří byli vyvražděni mimo frontu?

Proč se nemluví o provokaci, kterou tehdejší vládci „demokratického světa“ připravili proti generálu Tuchačevskému, tehdy nejschopnějšímu generálovi Rudé armády? A proč se v souvislosti s tím nemluví o tom, že této provokaci padlo za oběť velké množství důstojníků tehdejší Rudé armády a to vše těsně před napadením Sovětského svazu Německem?

To nejsou zločiny, které je nutné v zájmu lidstva připomínat? Nebo je není vhodné připomínat proto, že jde o zločiny předchůdců těch, kteří u nás vládnou v současnosti?

A mohu pokračovat. Proč se nemluví o 76 mil. původních obyvatel Ameriky vyvražděných v zájmu prosazení nadvlády mocných dnešního světa? Proč se nemluví o původních obyvatelích Afriky, kteří byli násilně odvlečeni do otroctví na Americkém jihu? I v tomto případě šlo o desítky, ne-li o stovky miliónu lidí. I to je přece zločin proti lidskosti, který je v zájmu celého lidstva vhodné a nutné připomínat.

Proč se nemluví o vyvražďování lidí vyznávajících jiné náboženství s odůvodněním, že jedině víra v Boha a Ježíše je tou správnou vírou? Kolik lidí a jakým způsobem bylo z tohoto důvodu vyvražděno? Spočítal to někdo někdy?

A mohl bych pokračovat ještě dále do minulosti.

Domnívám se proto, že z pohledu člověka jako takového není správné, když se zakazuje popírat zločiny proti lidskosti jen proto, aby se někomu právě hodí to, aby se o nich mluvilo, protože mu to umožní odstrašit lidi od přemýšlení o možnosti jiného způsobu řízení lidské společnosti nebo proto, že mu to umožní překřičet vlastní podíl na těchto zločinech.

Vždyť v konečném důsledku, i Marx psal svoje názory jako přímou reakci na nesnesitelné životní podmínky, které obyčejným pracujícím lidem ve své době přivodili vlastníci továren.

Lze proto tvrdit, že i zločiny komunismu mají na svědomí tito lidé a to proto, že za celých 70 let, od napsání Komunistického manifestu neučinili nic, aby nebylo realizováno nebezpečí, které bylo v tomto dokumentu předpovězeno. Vždyť stačilo tak málo. Stačilo poněkud zlepšit životní podmínky chudých lidí a byla velká šance, že by k Říjnové revoluci v r. 1918 nikdy nedošlo.

Ale úvahy o tom, co by bylo, kdyby bylo, jsou čistou spekulací, která má vzbudit dojem, že lidské dějiny mohly být za určitých okolností daleko lepší, než skutečně byly.

A navozovat takový dojem by bylo stejně nebezpečné, jako tvrdit, že se člověk žádných zločinů proti jiným lidem nedopustil.

Smiřme se tedy s tím, že lidské dějiny jsou takové, jaké jsou, tedy včetně toho, že od jisté doby bylo a dodnes je hlavním smyslem snažení lidí hromadění majetku a v zájmu naplnění tohoto cíle se určití lidé neštítili žádné špatnosti. Při tom není rozhodující, jaký soubor názorů na řízení věcí veřejných zrovna zastávali.

I když smiřme se s tím. To snad radši ne. Protože smířit se s tím znamená přestat vnímat takové jednání jako hrozbu. Nemůžeme se s tím smířit. Měli bychom si to navzájem neustále připomínat a to v celém a tedy pravdivém rozsahu a nikoliv jen v rozsahu, který vyhovuje tomu, kdo je zrovna u moci.

Dnes již není ve hře jen vláda těch, nebo oněch lidí. Dnes je již ve hře osud celého lidstva a všech vyšších forem života na této planetě vůbec.