Zákaz KSČM a základní lidská práva

Máme zde začátek Května a s ním spojenou otázku konce Druhé světové války. Připomínáme si události z třicátých a čtyřicátých let minulého století a přemýšlíme o tom, co, kdo a jak dělal, měl nebo dělat mohl.

V této souvislosti nelze nevzpomenout takových osobností, jako byl Marx, Lenin, Hitler, Stalin a jim podobných včetně toho, co lidstvu přinesli a co lidstvu způsobili.

Cílem tohoto blogu však není zabývat se těmito osobnostmi. Cílem je zabývat se informací, která říká, že ministerstvo shromažďuje důkazy k tomu, aby podalo návrh na zákaz KSČM.

Proto mluvím o zdánlivě nespojitelných termínech – KSČM a základní lidská práva.

Důvodem je skutečnost, že mezi první polovinou dvacátého století a dneškem došlo u nás k jedné velmi významné události.

Tou událostí je zařazení katalogu základních lidských práv do našeho právního řádu. I když asi nebude pochyb o tom, že režim, který byl u nás pod vedením KSČ do konce 80. let minulého století praktikován, se základními lidskými právy příliš nezatěžoval, přesto.

Dnes jsou základní lidská práva součástí našeho právního řádu, a pokud chceme být, jak tvrdíme, lepší, než ti, kteří u nás vládli před Listopadem 1989, pak musíme základní lidská práva respektovat, ať se nám to líbí nebo ne.

Jak tedy souvisí zákaz KSČM s lidskými právy? Velice jednoduše. KSČM není žádný objektivně existující subjekt. Objektivně existující znamená existující nezávisle na lidské vůli.

KSČM nevznikla nezávisle na lidském vědomí. Vznikla proto, že to nějací lidé chtěli. A ze stejného důvodu rovněž i existuje.

Lidé tedy rozhodli o tom, že KSČM existovat bude.

Tento fakt pak jednoznačně dokazuje, že s její existencí nebo neexistencí jsou spojena základní lidská práva. Práva těch lidí, kteří jsou členy KSČM a těch, kteří s ní sympatizují.

Již několikrát jsem se zmínil o jednom velkém podvodu, kterého se člověk na člověkovi dopustil. Tím podvodem je fakt, že člověk používá pro stejná lidská jednání různé termíny. To mu umožňuje označit svoje jednání za správné a totéž jednání jiného člověka za špatné.

Aby bylo možné tento podvod snáze využívat, byli lidé rozděleni na dvě skupiny – na přátele a na nepřátele.

Rozdělení lidí na přátele a nepřátele usnadňuje potlačování těch, kteří se snaží ohrozit pozice mocných, protože již jen označení „to je nepřítel“ svým způsobem omezuje lidské uvažování, protože s pojmem „nepřítel“ je spojena, zafixována, představa o tom, že nepřítel nechce nic jiného, než nám škodit.

Tím se dostáváme k tomu, že to, co dělá nepřítel je špatné již jen proto, že jde o činnost nepřítele a to, co děláme my, je dobré, protože my nejsme nepřátelé a my tedy škodit nechceme.

Přidejme k tomu ještě fakt, že se pro stejné lidské jednání používají různé termíny a máme obrázek dokonalý.

KSČM je obecně spojována s pojmem „nepřítel“ a proto existují snahy ji zakázat proto, že má ve svém programu „nám škodící“ názory.

I v současné době údajně hledá vláda – konkrétně pan ministr vnitra – důvody pro to, aby mohl k soudu podat návrh na zrušení KSČM.

Je otázka.

Jde o naši ochranu před zlem, které v minulosti předchůdkyně KSČM představovala, anebo jde o snahu získat více prostoru pro to, aby se do vedení státu dostalo více lidí ze „spřátelených“ politických stran a tím se dostalo více míst ve vedení státu pro lidi z těchto stran a aby se pro „spřátelené“ politické strany dostalo více peněz ze státního rozpočtu? Peněz, které jsou vázány na získané počty poslanců.

Pokud bychom uvažovali o tom, že jde o ochranu před „zlem“, pak si musíme uvědomit několik faktů.

Jednak již O. Weinberger dospěl k poznání, že hodnotit něco z pozice přítel x nepřítel je na škodu skutečnému poznávání. On to vyjádřil slovy: „Zařazení idejí, životních forem a metod do světa nepřítele je zjevně na překážku možnosti, abychom se pro vlastní účely mohli učit ze zkušeností lidí definovaných jako nepřátelé a těžili z toho. Orientace na nepřítele zabraňuje kritice chyb a omylů ve vlastních řadách. … Naproti tomu transcendovat myšlení přítel – nepřítel aktivuje proces učení a vede k rozvoji nových idejí. Bez svobodné kritiky není pokroku. Svobodná kritika se však nesnáší s pojmem přítel – nepřítel. … Ten, kdo čestně hledá, se musí osvobodit od myšlení přítel – nepřítel.“ (Winbetrger O., Filosifie, právo, morálka, MU v Brně 1993, str 79).

Budeme-li respektovat tento poznatek, pak si zcela jistě uvědomíme, že „komunisté“ si v zájmu získání svého panství a ochrany získaných pozic nevymysleli nic, co by před nimi nedělal někdo jiný.

Kradli lidem majetek. Pokud použijeme tento termín pro vyvlastňování majetku soukromníků, pak jistě ano. Problém je v tom, že ke stejnému jednání došlo již před rokem 1948. Nemluvím jen o vyvlastnění majetku po Druhé světové válce. Mluvím i o pozemkové reformě, která proběhla, pokud mne paměť neklame, za První republiky, pod vedením našeho prvního presidenta. Mluvím o rušení církevních řádů v c. a k. monarchii. Můžeme sem zařadit i konfiskaci majetku po Bílé Hoře atd. Ve všech případech šlo o naprosto stejné jednání. Mělo by tedy být ve všech případech označeno stejně. Pokud tedy kradli komunisti, pak kradli i ti před nimi.

Vraždili lidi jen proto, že měli odlišné názory? Pokud pro takový způsob usmrcování lidí použijeme daný termín, pak i v tomto případě můžeme s uvedeným tvrzením souhlasit. Jenže i Mistr Jan Hus nebo Ježíš Kristus byli usmrceni ze stejného důvodu jako např. dr. Horáková. I oni „jen“ hlásali názory, které se nelíbili mocným jejich doby. A to nemluvím o lidech, kteří si svého času dovolili tvrdit pouze to, že Země obíhá okolo Slunce. I tito lidé byli usmrcováni z rozhodnutí mocných tehdejší doby. I v tomto případě bychom tedy měli mluvit o vraždění. A vražděni byli horším způsobem, než jakým byla zavražděna dr. Horáková.

Tvrzení, že Ježíš Kristus byl usmrcen před dvěma tisíci lety, Mistr Jan Hus před šesti sty padesáti lety a ti ostatní rovněž před stovkami let, a že od té doby se nic takového až do doby vlády komunistů nedělo a že kromě komunistů nikdo takové názory v programu nemá?

Co tedy říkáte např. následujícímu textu: „10Když přitáhneš k městu, abys proti němu bojoval, nabídneš mu mír. 11Jestliže ti odpoví mírem a otevře ti brány, tu všechen lid, který je v něm podrobíš nuceným pracím a budou ti sloužit. 12Jestliže k míru s tebou nesvolí, ale povede s tebou boj, oblehneš je. 13Až ti je Hospodin, tvůj Bůh, vydá do rukou, pobiješ v něm ostřím meče všechny osoby mužského pohlaví. 14Ale ženy, děti a dobytek i vše, co bude v městě, všechnu kořist z něho si ponecháš jako lup. Budeš užívat kořisti po svých nepřátelích, kterou ti dal Hospodin, tvůj Bůh. 15Tak naložíš se všemi městy od tebe velice vzdálenými, která nepatří k městům těchto pronárodů zde. 16Ale v městech těchto pronárodů, které ti dává Hospodin, tvůj Bůh, do dědictví, nenecháš naživu naprosto nikoho. 17Zničíš je jako klaté, Chetejce, Emorejce, Kenaance, Perizejce, Chivejce a Jebusejce, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, 18aby vás neučili jednat podle všelijakých svých ohavností, které činili kvůli svým bohům.“ (Bible, Starý zákon, Pátá Mojžíšova, 20).

Jakou šanci by měla KSČM na svoje zachování, kdyby měla ve svých programových dokumentech text obdobného znění? Vidíte. A v Bibli je takových textů otevřeně a přímo vyzývajících k vraždění (přímo ke genocidě) lidí několik. Přesto se o zrušení církve u nás neuvažuje.

Je to o rovnoprávnosti lidí, nebo je to jen o snaze znemožnit fungování „nepřítele“.

Tvrzení, že je rozdíl mezi církví a KSČM? To je pravda. Ale jen potud, pokud se díváme na dobu jejich existence. Církev existuje nepoměrně déle.

Pokud se však zamyslíme nad tím, co církev nebo KSČM ve své podstatě jsou, pak musíme konstatovat, že v obou případech jde jen o lidi. O dvě skupiny lidí. O dvě skupiny lidí, které mají v rámci dané skupiny stejné názory. Jejich snahou je společně svoje názory sdílet a sdělovat je sobě a svému okolí.

Jiný rozdíl mezi oběma skupinami nenajdete.

Pardon. Najdete. Církev má ve svém základním dokumentu několikrát opakovanou a zdůrazňovanou zcela otevřenou výzvu ke genocidě. U KSČM v jejích dokumentech nic tak otevřeně k vraždění lidí vyzývajícího nenajdete.

A ještě jeden rozdíl mezi nimi existuje. Členové KSČM se za zlo, které páchaly jejich předchůdci, omluvila a distancovala se od nich.

Papež, jako nejvyšší představitel církve se, tuším, že v roce 2000, za zavraždění Mistra Jana neomluvil. Jen politoval jeho příliš kruté smrti. Nelitoval smrti jako takové. Litoval jen kruté smrti. Což neznamená nic jiného, než to, že s vraždou jako takovou i v roce 2000 souhlasil.

To je dost paradoxní. Na jedné straně církev kritizuje praktiky komunistů, v jejichž důsledku byla církev (a nejen ona) pronásledována a na druhé straně stejné jí svoje stejné konání vůbec nevadí. Ba naopak. I dnes je schvaluje.

Je tedy otázka. Jak je to v tomto případě? Komu nebo čemu má zákaz KSČM posloužit? Nebo jde jen o snahu lidí, kteří jsou zaslepeni nahlížením na svět z pozice „přítel – nepřítel“ o odstranění nepřítele?

Ať je důvodem snah o zákaz KSČM cokoliv, nemohu se ubránit dojmu, že v tomto případě půjde zcela jistě o porušení základních lidských práv, protože nikdo nebude schopen dokázat, že jen komunisté se snažili a případně i snaží o něco špatného.

K základním lidským právům patří právo pokojně se shromažďovat a právo na rovnost v právech.

Pokud bude někdo chtít zakázat KSČM jen na základě nějakých textů, z nichž bude údajně vyplývat snaha o ohrožování ostatních lidí, pak stejné, nebo ještě horší texty jsou obsaženy v Bibli.

Pokud bude někdo chtít zakázat KSČM proto, že v minulosti její předchůdkyně jsou jasné důkazy o činnosti proti lidstvu, pak i v minulosti církve jsou zcela jasné důkazy o stejné činnosti a navíc církev se od svojí minulosti nesnaží příliš distancovat.

Církev i KSČM jsou lidé. Pouzí lidé, kteří mají stejné právo věřit v určitý způsob uspořádání světa a řízení věcí veřejných.

A pokud nebudeme mluvit o KSČM nebo o církvi, ale o jednotlivých společensko-ekonomických formacích, pak budeme mluvit o otrokářském řádu, o feudalismu, kapitalismu a socialismu. I v tomto případě musíme uznat, že dějiny těchto společensko-ekonomických formací jsou plné zla a násilí. Plné vraždění lidí a loupení jejich majetku.

V tom případě si musíme přiznat, že páchání zla není spojeno ani tak s nějakými soubory názorů na řízení věcí veřejných, ale že je spojeno s člověkem a jeho touhou po moci, majetku a slávě, a že není spojeno jen s určitými obdobími lidských dějin, ale že provází lidstvo minimálně od té doby, kdy člověk zjistil, že může z přírody získat víc, než jen prostředky k vlastní obživě a začal po tom víc toužit.

Z toho pak vyplývá, že zákaz KSČM nebude tím krokem, který zajistí lidstvu nebo alespoň lidem tohoto státu jistější zítřky. Z toho vyplývá, že jde spíše o snahu získat pro sebe (pro ty, kteří na zákazu KSČM určitým způsobem vydělají) více, anebo o pouhou zaslepenost vyvolanou dělením lidstva na přátele a nepřátele.