Vánoční zamyšlení nad lidskými zákony.

Celý rok se věnuji převážně tématu zákonů, jejich vzájemnému propojení a výkladu ve vztahu ke skutečným možnostem lidského chování. Při příležitosti Vánoc se mi zdá jako vhodné, zamyslet se nad důvody, které vedou člověka k tomu, aby formuloval jednotlivé zákony právě tak, jak je formuluje.

Půjde tedy o zamyšlení nad člověkem jako takovým – nad živočišným druhem a nad tím proč dělá to, co dělá. Konkrétně to bude zamyšlení nad přáními a potřebami člověka a jejich vyjádření v právních normách.

Otázka však je, jaká přání a jaké potřeby člověk do právních norem promítá?

To je, alespoň na první pohled, dost složitá záležitost. Složitost však trvá jen do té doby, než řeknu, jaký základ pro hledání odpovědi zvolím.

Budu-li se chtít zabývat jen vědomím člověka, tedy tím, co si člověk myslí, po čem touží a co chce, pak najít odpověď na položenou otázku bude úkol téměř nesplnitelný. Důvodem je fakt, že do procesu tvorby právních norem zasahuje řada lidí s řadou různých tužeb a přání. Takže odhalit co všechno konkrétně je schováno v právních normách, bude téměř nemožné.

Vezmu-li však za základ člověka jako živočišný druh, jako jednu z živých forem na této planetě a budu se snažit vyjít z toho, co je všem živým formám společné a pak se pokusím najít odlišnosti specifické pro člověka, pak bude záležitost poměrně složitá na myšlení, ale poměrně jednoduchá na hledání východisek.

Složitost myšlení vyplývá z potřeby přistoupit k člověkovi z jiného pohledu, než jaký je běžný dnes.

Základem pro hledání odpovědi na položenou otázku pak bude Aristotelův poznatek, že člověk je tvor společenský a potřebuje společnost k zajištění svého bytí. Tento poznatek pak J. J. Rousseau rozvedl, když tvrdil, že člověk je tvor společenský a bez společnosti není schopen uspokojovat svoje potřeby na takové úrovni, na jaké je uspokojuje tím, že žije ve společenství s jinými členy svého druhu.

Nejde o žádný převratný objev. Jde o pouhé konstatování faktu, že život v kolektivu umožňuje spolupráci jeho jednotlivých členů. Spolupráce pak umožňuje jednotlivým členům daného kolektivu, aby se specializovali jen na určitou činnost (jen na uspokojování jedné jediné potřeby) a při procesu jejího uspokojování dosáhli takové úrovně, jakou by nikdy nedosáhli, kdyby si všechny svoje potřeby zajišťovali sami.

Podstata života v kolektivu tedy spočívá v tom, že jeho jednotliví členové svojí prací uspokojují každý jen určitou potřebu jiných a za to mu ti „jiní“ uspokojují jeho ostatní potřeby.

Je zcela evidentní, že tento závěr je v naprostém rozporu se současnými názory prosazujícími individualitu a samostatnost. Současné názory, které je možné vyjádřit slovy „Já nikoho nepotřebuji, protože si vydělám dost peněz na to, abych si mohl koupit vše, co potřebuji.“

Chybou uvedeného názoru však je, že se neptá na to, kde se berou peníze, které daný jedinec za svoji práci dostane a kde se berou věci, které si za svoje peníze koupí?

Pokud by se jedinec zastávající výše uvedený názor zamyslel nad touto otázkou, musel by dospět k závěru, že bez pomoci druhých si nevytře ani ……, protože i toaletní papír, který k tomu účelu používá, musel někdo vyrobit a dopravit do místa, kde si ho onen „nikoho nepotřebující individualista“ koupil.

Jak jsem uvedl výše. Nezabývám se člověkem jako individuem, ale zabývám se člověkem, jako živočišným druhem, jako jednou z živých forem existujících na této planetě.

A v tom případě se musím podívat i na ostatní živé formy. Zde mi nemůže uniknout fakt, že i řada ostatních živočišných druhů při uspokojování svých potřeb vzájemně více, či méně spolupracuje. Ať jde třeba jen o sledování okolí v době, kdy si ostatní opatřují potravu nebo o spolupráci při lovu.

Stejně tak nemohu přehlédnout ani to, že se i ostatní živí tvorové v rámci daného kolektivu chovají podle určitých pravidel.

Neříkejme těmto pravidlům „právo“, ale akceptujme fakt, že jde, stejně jako u lidí o určitá pravidla, podle kterých jednotliví členové daného kolektivu usměrňují svoje chování.

Na takovéto úrovni zobecnění pak zjistíme, že nejen člověk žije v určitém kolektivu, že nejen člověk v rámci tohoto kolektivu spolupracuje a že nejen člověk svoje chování v rámci daného kolektivu usměrňuje podle určitých pravidel.

Domnívám se, že máme dost společných prvků na to, abychom se ptali, jakému účelu slouží?

Přidejme k tomu fakt, že život na této planetě existuje několik miliard let a zjištění, že za celou tu dobu nevymyslel žádný živočišný druh nic, co by ohrožovalo život jako takový. Žádný, až na jednoho. Až na člověka.

Nepřeberné množství živých forem po miliardy let žilo a dodnes i žije a přitom nevymyslely nic, co by ohrožovalo život jako takový. Výjimku tvoří člověk. Člověk se tedy od ostatních živých forem něčím liší. Čím?

Začněme hledat v dobách, kdy člověk ještě neexistoval. To nám umožní najít to společné pro všechny živé formy a potom teprve hledejme, čím se liší člověk.

Společné všem živým formám na této planetě je to, že žijí a pokud jim to přiznáme, pak i poznávají svět, jen v takovém rozsahu, aby vytvořili podmínky pro zachování rodu. Smyslem jejich konání není zachovat při životě každého jedince, ale jen takové, kteří zajistí ty nejlepší podmínky pro zachování rodu.

Tak jsme se dostali k tomu, že základním cílem snažení všeho živého na této planetě, zatím s výjimkou člověka, bylo a dodnes i je snaha o naplnění potřeby zachovat rod. Zákon zachování rodu je to, co řídí život všech živých forem, kromě člověka.

Jak je to s člověkem? Člověk, když se objevil na této planetě, se nijak od ostatních živých forem nelišil. I on poznával přírodu jen v rozsahu, který potřeboval k naplnění zákona zachování rodu. Postupem doby však získal jednu vlastnost, která ho z ostatní živé přírody „vyčlenila“. Získal schopnost zapamatovat si a pro potřeby dalšího uspokojování svých potřeb využít daleko více informací o okolní přírodě, než kterýkoliv jiný živý druh na této planetě.

To ho vedlo nejprve k tomu, že začal přírodu poznávat vědomě – tedy se záměrem získat nové a dokonalejší informace.

To mu nejprve umožnilo zlepšit úroveň uspokojování jeho potřeb. V počátcích potřeby zachovat rod – opatřovat si potravu, chránit se před nepřízní počasí ap. Později, jak množství jím získaných a zapamatovaných informací rostlo, dospěl do stadia, kdy měl potřebu být – žít - jaksi „samozřejmě“ zajišťovanou. To ho spolu s faktem, že dokázal z přírody získat více, než kolik potřeboval k uspokojení momentální potřeby být, dovedlo do stavu, že přestal nutnost uspokojovat potřebu být jaksi „vnímat“ a nahradil ji touhou mít.

Člověk se tak ve své činnosti postupně začal snažit uspokojovat svoji touhu mít.

A protože „mít“ (vlastnit) ve stejném rozsahu si nedokázali zajistit všichni členové daného kolektivu ve stejné míře, došlo postupem doby k rozdělení lidské společnosti na ty, kteří měli více a na ty, kteří měli méně. Postupem doby pak ti, kteří měli více, začali toužit i po tom, aby mohli v dané společnosti vládnout. Využili tak svého majetku a získali moc ovládat chod daného společenství lidí.

Tím došlo ke změně i základního principu ovládajícího do té doby chod každého společenství – principu síly – z polohy „nejsilnější jedinec“ do polohy „jedinec, který si může koupit nejvíce těch, kteří mu propůjčí svoji sílu“.

Lidská společnost se tak rozdělila na bohaté a mocné a na chudé a bezmocné.

V okamžiku, kdy bohatí a mocní lidé toužící po majetku a moci získali v lidské společnosti rozhodující postavení, začali si přetvářet pravidla fungování lidské společnosti tak, aby vyhovovala jejich tužbám.

Původní pravidla, jejichž cílem bylo chránit život, přetvořili na pravidla, jejichž cílem bylo chránit majetek.

Pro upřesnění. V naší kulturní oblasti to bylo v období, které se nazývá klasické římské právní období. Jde o období po nástupu otrokářského řádu v Římě – konkrétně o období Římské republiky.

Jde o období, které následovalo po té, co se skupina relativně stejně bohatých a mocných jedinců chopila moci. Jejich specifikem bylo, že šlo o jedince zhruba stejně bohaté a mocné, takže žádný z nich nebyl schopen vnutit svoji vůli ostatním.

Z toho vyplývá, že pokud chtěli tvořit pravidla fungování této zcela „nové“ lidské společnosti, museli se na jejich znění dohodnout. A to jsou, alespoň podle mne, základní podmínky, které vedly k tomu, že byly položeny tak kvalitní základy práva, že z nich můžeme čerpat do dnes.

V tomto období byly tedy položeny základy současného právního řádu. Jde o období zhruba před 2 300 lety. Pro dané období je charakteristické nejen to, že bylo vytvořeno právo na, do té doby, nevídané úrovni, ale i to, že se hlavním objektem, které právo chránilo, stal majetek. Bohatí a mocní té doby neměli žádnou potřebu chránit lidský život jako takový. Pokud chránili život, tak jen určité skupiny lidí, ale ne život jako takový – tedy ostatních lidí. Smyslem jejich života bylo hromadit majetek a tuto svoji touhu pak promítli i do práva. Hlavním objektem, který mělo právo chránit, se tedy stal majetek a hlavní chráněnou činností jeho hromadění.

Pokračování 3. 1. 2011 v 10,30 hod.