Vánoční zamyšlení nad lidskými zákony - pokračování.

Minule jsme se dostali až k tomu, že v době římského klasického právního období vzniklo právo, jehož hlavním cílem bylo chránit majetek a hlavní chráněnou činností hromadění majetku.

Od té doby se v právu jako celku nic zásadního nezměnilo.

Pokud se něco v právu změnilo, pak to byly jen dílčí úpravy, které byly vyvolány pokračujícím poznáváním okolní přírody člověkem.

Nejprve bylo překonáno uspokojování lidských potřeb pomocí otrocké práce. Tento způsob byl nahrazen způsobem uspokojování lidských potřeb pomocí zemědělské půdy. Přeneseno do dnešní terminologie. Hlavním předmětem vlastnictví bohatých a mocných přestali být lidé a stala se jím půda.

To mělo za následek změnu postavení chudého a bezmocného člověka. Ten přestal být otrokem (pouhou bezprávnou věcí) a stal se příslušenstvím půdy. Z hlediska osobního postavení žádná velká změna, ale z pohledu práva ano.

Člověk však poznával přírodu dále a přišel na to, že může proces zhotovování jednotlivých předmětů rozdělit na řadu na sebe navazujících relativně jednoduchých pracovních operací.

Pozn. na okraj. Tento objev osobně považuji za jeden z nejvýznamnějších v procesu uspokojování potřeb člověka.

To s sebou přineslo „tovární výrobu“. Nejprve v manufakturách v podobně ruční práce a po spoutání páry i v klasických továrnách vybavených stroji.

Továrna. To je něco zcela jiného než půda. Půda je objektivní veličina, která je spojená s určitým místem bez možnosti toto místo změnit. Proto bylo v určité době možné, aby byli obyčejní lidé k půdě připoutáni jako její příslušenství.

Továrnu však člověk stavěl tam, kde mu to nejlépe vyhovovalo. A protože potřeboval, aby i v ní pracovali obyčejní lidé, začal pociťovat jako nedostatek fakt, že obyčejný člověk nemůže půdu opustit.

Proto museli noví bohatí a mocní do svého boje o moc proti stávajícím bohatým zařadit i taková hlesla jako je rovnost, volnost, bratrství.

Tím byly položeny základy procesu, který vedl k formulaci a uzákonění základních lidských práv. Jejich současná podoba pak byla ovlivněna dalšími událostmi, jako např. Říjnovou revolucí v Rusku v r. 1917, Druhou světovou válkou a rozpadem koloniální soustavy.

Tak se člověk postupně dostal až do dnešní doby. Do doby, kdy existuje poměrně obsáhlý katalog tzv. „Základních lidských práv“.

Základní lidská práva. Již sám název dává tušit, že jde o zcela nové pravidla. Jde o pravidla, jejichž hlavním chráněným objektem je člověk a tedy život jako takový.

Jejich největším problémem pak je, že i současní bohatí a mocní, tedy ti, kteří ovládají dnešní společnost, stále ještě touží po majetku.

Tak se lidstvo dostalo do stejné situace, v jaké bylo v době končící prvobytně pospolné společnosti. Na jedné straně staré a potřebám tehdejších doby uzpůsobené právo a na straně druhé nové a změnu práva vyžadující potřeby.

Rozdíl je jen v tom, že v době zanikající rodové společnosti právo chránilo život jako takový a nově se do něj prosazovaly prvky, jejichž cílem bylo chránit majetek. Současná situace je zcela opačná. Máme staré, potřebám chránit majetek uzpůsobené právo, a do něj se prosazují nové prvky, jejichž cílem je chránit život jako takový.

Opět vznikají rozpory. Jejich příčina spočívá v tom, že i dnešní společnost ovládají lidé, jejichž základním smyslem života je hromadění majetku. Oni tedy ve své podstatě nemají zájem na tom, aby se do právního řádu dostávaly prvky, které by tento jejich cíl ohrožovaly. To na straně jedné.

Na straně druhé proti nim stojí ti, kteří prosazují ochranu života – základní lidská práva. Ochrana života jako taková však omezuje možnost tvorby majetku. Proto je prosazování prků, jejichž cílem je chránit život, možné jen v podobě dílčích a nesystematických změn, které se podaří do současného právního řádu probojovat.

Právní řád se tak stává nesourodou směsicí starého a nového. To je patrné např. z návrhu nového Občanského zákoníku, v němž je na jedné straně deklarováno, že jeho výklad musí být v souladu se základními právy, a na straně druhé jsou tam ustanovení, která těmto základním právům zcela odporují.

Návrh nového Obč. zákoníku zmiňuji jen jako příklad, protože jsem rozporům v něm věnoval řadu svých úvah. Nejde však jen o tuto právní normu. Jde i o řadu norem jiných.

Problém nespočívá v tom, že by jejich tvůrci byli neznalí práva. Problém spočívá v tom, že tvůrci našich právních norem ještě základní lidská práva nevzali na vědomí.

Důkazem je sama tvorba právních norem. Právní normy současnosti jsou tvořeny způsobem, který má, stejně jako současné právo, základy v dávné minulosti, v době Římské republiky. V té době vznikalo právo způsobem, který vyhovoval tehdejším bohatým a mocným. Tedy způsobem, který byl postaven na tom, co se smí. Společnost byla řízena a tedy i právo formulováno způsobem, který říkal, co se smí.

Jde o způsob tvorby právních norem vyhovující řízení společnosti podle vůle a přání relativně malé skupiny bohatých a mocných. Pro ně je jednodušší prosazovat zásadu, že se smí jen to, co je zákonem dovoleno. To jim umožňuje trestat i jednání, které právem upraveno není a to z důvodu tzv. „obcházení zákona“. Nemusím zdůrazňovat, že jde o způsob řízení společnosti, který nazýváme „totalitní“.

Moderní společnost má však ustanovení a jde o ustanovení na úrovni ústavního zákona, které říká, že člověk může všechno, co nemá zákonem zakázáno a nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

Jde tedy o zcela nový přístup k možnostem jednání člověka. Člověk se již nemusí ptát na to, co smí a chovat se jen tak, jak mu zákon dovoluje, ale může dělat vše, co zákon nezakazuje.

Takže. Pokud řízení společnosti systémem „smíte jen to, co vám zákon dovoluje“ říkáme totalitní, pak řízení lidské společnosti systémem „můžete vše, co vám zákon nezakazuje“ můžeme nazývat „demokratický“.

A zde máme dilema. Na jedné straně máme v právním řádu ustanovení, které nasvědčuje tomu, že by mohlo jít o demokratickou společnost a na straně druhé máme ostatní právní normy tvořené systémem „můžete jen to, co vám zákon dovoluje“.

Takže. Je u nás opravdu demokracie ve smyslu výše uvedeného?

Není ta naše společnost „demokratická“ jen na oko a ve skutečnosti je totalitní?

Nebo se pod pojmem „demokracie“ v současné době rozumí jen to, že nám i v dnešní době vládne skupina bohatých a mocných a od doby před listopadem 1989 se liší jen tím, že svoji vládu opírá o soukromé vlastnictví, zatímco před uvedeným datem se skupina bohatých a mocných ovládajících tehdejší společnost opírala o kolektivní vlastnictví?

Ať je to jak chce. Jedno je, alespoň podle mne, jisté. Člověk se ve svém poznávání sebe a okolní přírody dostal do stadia, kdy je schopen zničit život na této planetě. To na straně jedné. Na straně druhé, se pak dostal do stadia, že se i do jeho pravidel řízení lidské společnosti stále více prosazují prvky, jejichž cílem je život chránit.

Je tedy zcela evidentní, že je potřeba tyto změny začít brát vážně a zesílit snahu o změnu myšlení člověka. Bude to těžké, ale je se o co opírat.