Soumrak demokracie v Čechách?

aneb jak potichu zlikvidovat výsledky Sametové revoluce? Recept je jednoduchý. Stačí vzít základní teoretický postulát, jehož bezpodmínečné dodržování je jedinou zárukou demokratického fungování každé společnosti. Z něj pak vytrhnout jednu část a z té postupně udělat zaklínadlo, kterého se budou všichni bát. S jeho pomocí pak postupně vytvořit skupinu privilegovaných lidí, kteří ve své činnosti nebudou na ničem závislí a nikomu se nebudou ze své činnosti zodpovídat.

Pak již stačí daný stav zasadit do Ústavy a máme po demokracii. Při tom je jedno, jestli máme v Ústavě napsáno, že vedoucí silou ve společnosti je Komunistická strana nebo, zda máme v Ústavě napsáno, že soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí.

V obou případech je výsledek stejný.

V obou případech jsou vytvořeny podmínky pro to, aby určitá skupina lidí byla „vyčleněna“ z našeho kolektivu a bylo ji přiznáno právo dělat si to, co chce bez ohledu na potřeby společnosti, bez ohledu na zákony a bez nebezpečí, že budou za nerespektování celospolečenských potřeb a tedy i zákonů potrestáni.

Již jednou jsem psal o způsobu výkonu soudní moci u nás. Zde, pro potřeby tohoto blogu, jen ve stručnosti zopakuji to nejdůležitější z dané kauzy.

Odvolací (zdůrazňuji „odvolací“) soud při projednávání kauzy, kterou je možné projednat jen a výhradně na základě návrhu (žaloby) a která je tedy ovládána dispoziční zásadou stran, projednal odvolání tak, že sám o své vůli překročil rámec návrhu odvolatele.

Kromě toho. Aniž by měl návrh (žalobu), projednal dvě otázky, které je možné projednat výhradně na základě návrhu (žaloby) a z nich jednu dokonce zcela projednal mimo nařízené ústní jednání. Mimo nařízené ústní jednání provedl i důkazy, které potřeboval pro svoje rozhodnutí.

O otázkách rozhodl i přes to, že šlo o odvolací řízení a on jako soud druhého stupně o nich nebyl oprávněn vůbec rozhodovat, protože šlo o první projednání uvedených otázek a to přísluší výhradně soudu prvního stupně. V návaznosti na to pak porušil řadu dalších ustanovení zákona.

Ve mně jeho přístup vzbudil dojem, že zákon je pro něj, slušně řečeno, papír vhodný tak akorát k utření si brady zamaštěné od jídla.

I přes to, že jde, alespoň podle mne, o velmi závažné porušení zákona soudem nejen pokud jde o způsob projednání věci, ale především pokud jde o celospolečenský zájem vyjádřený v základních lidských právech, nenašel se nikdo, kdo by byl ochoten za takové pohrdání zákonem soudce potrestat.

K potrestání nepřistoupilo vnitro i přes to, že jsem poukazoval v širší souvislosti na možné korupční jednání více osob v souvislosti s touto kauzou. A boj s korupcí je hlavní předvolební slib pana ministra. K potrestání nepřistoupil předseda krajského soudu a ani ministerstvo spravedlnosti.

Zdůvodnění? „Soudce je ve své činnosti nezávislý a jeho potrestání za pohrdání zákonem by bylo nepřípustným zásahem do jeho nezávislosti.

Nezdá se vám, alespoň těm starším, že se daný přístup něčemu podobá? Něčemu, o čem jsme byli přesvědčeni, že z naší společnosti zmizelo již v Listopadu 1989?

Nepodobá se uvedený dnešní přístup k trestání soudců za jejich nerespektování zákona podobný možnostem trestání bývalých funkcionářů stranických sekretariátů v době před Sametovou revolucí?

Ti také byli za svoji činnost nepostižitelní. A jak se chovali i přes to, že měli plná ústa dělnické třídy a jejích zájmů?

V dnešní době jsme neustále přesvědčování o demokratičnosti naší společnosti a zákonnosti fungování státu a přesto není nikdo, kdo by byl ochoten nezákonnost v práci soudců trestat.

Že jde v tomto případě o něco jiného, než v případě bývalých aparátníků?

V čem se pozice obou skupin lidí od sebe liší? Snad jen v tom, že soudci svoji beztrestnost zatím tolik nezneužívají.

Ale abych se vrátil k návodu na likvidaci demokracie uvedenému v úvodu tohoto blogu.

Základním teoretickým postulátem, jehož bezpodmínečné dodržování je jedinou zárukou demokratického řízení každé lidské společnosti je „Teorie dělby moci“.

Teorie dělby moci vychází z toho, že státní moc se skládá ze tří složek moci. Moci zákonodárné, moci výkonné a moci soudní.

Jako základní a jedinou podmínku demokratického řízení každého státu (každé lidské společnosti) stanovuje Teorie dělby moci podmínku nezávislosti výkonu jednotlivých složek státní moci na sobě navzájem a existenci tzv. „brzd“, které mají zabránit tomu, aby některá ze složek stání moci získala nad ostatními převahu.

Jak je uvedeno. Teorie dělby moci mluví o nezávislosti výkonu jednotlivých složek státní moci na sobě (a zdůrazňuji „na sobě“) navzájem.

Nikde v ní není stanoven požadavek absolutní nezávislosti soudců v jejich práci na čemkoliv, co platí pro ostatní členy daného kolektivu lidí.

Kromě toho. Není potřeba znát podrobnosti této teorie, abychom si mohli udělat vlastní úsudek o jejím skutečném obsahu a skutečném cíli. O jejím smyslu.

Stačí si uvědomit, že jde o teorii dělby státní moci. Již z tohoto prostého faktu vyplývá, že daná teorie mohla vznikat až někdy v dobách, kdy existoval stát. Nemohla vzniknout v prvobytně pospolné společnosti, v níž stát neexistoval, nebo snad teprve vznikal.

Pokud tedy vznikala v dobách existence státu, pak musela vznikat v reálných podmínkách života lidské společnosti té doby.

V té době byla lidská společnost rozdělena na malou skupinu lidí, která vládla a na velkou skupinu lidí, která byla ovládána.

Je logické, že vládnoucí skupina lidí si pro sebe přisvojovala práva, která nikdy nepřiznala skupině ovládaných lidí. Šlo tedy o dobu nerovnoprávného postavení lidí. O dobu, v níž si vládnoucí skupina lidí mohla dělat to, co chtěla a do velké míry i bez ohledu na platné zákony.

Z toho vyplývá, že teorie dělby moci vznikala v podmínkách majetkově, mocensky i právně rozdělené společnosti. Ve společnosti, v níž pojem zákonnost při výkonu státní moci nebyl příliš respektovaným pojmem.

Stát v této době sloužil mocným a proto i výkon státní moci byl takový, jaký si jej přáli mocní, a vycházel z toho, že všechna státní moc byla soustředěna výhradně v jejich rukách.

Za těchto podmínek není příliš složité si uvědomit, že se daný stav řadě lidí nelíbil a kromě toho, že se proti němu různě bouřili, našli se i takoví, kteří hledali návod na to, jak lidskou společnost řídit, aby k takovému výkonu státní moci nedocházelo.

Pokud se někdo snažil vytvořit základní teoretický postulát, který by nezákonnosti a svévoli při výkonu státní moci bránil, pak je jasné, že základním cílem a hlavní myšlenkou tvorby tohoto postulátu bylo formulovat taková pravidla řízení lidské společnosti, jejichž uplatnění v praxi by zabránilo prosazování zájmů malé skupiny lidí realizované i za cenu nezákonnosti při výkonu státní moci.

Z uvedeného pak zcela jasně vyplývá, že základním a jediným cílem Teorie dělby moci je formulovat taková pravidla fungování lidské společnosti, která by zajistila respektování zájmů celku, k nimž mimo jiné patří i zákonnost ve výkonu státní moci – přesněji řečeno, ve výkonu jednotlivých složek státní moci.

V tuto chvíli snad nemusím zdůrazňovat, že k celospolečenským zájmům patří i efektivní trestání všech členů daného kolektivu, kteří při plnění svých úkolů a prosazování svých soukromých zájmů zákony porušují nebo přímo cíleně nerespektují.

Teorie dělby moci tedy není o institucích, které jednotlivé složky státní moci vykonávají. Je výhradně a jen o výkonu jednotlivých složek státní moci.

Složkami státní moci jsou.

Moc zákonodárná jako právo určitých lidí stanovovat pravidla, podle kterých se budou všichni lidé daného kolektivu řídit a v nichž budou vyjádřeny celospolečenské zájmy.

Moc výkonná jako právo nebo v tomto případě povinnost určitých lidí realizovat v praxi společenského života celospolečenské zájmy vyjádřené v zákonech.

Moc soudní jako právo nebo i v tomto případě povinnost určitých lidí rozhodovat spory, které vznikají při realizaci zájmů jednotlivých členů daného kolektivu a kolektivu jako celku.

Teorie dělby moci tedy v žádném případě nemluví o nezávislosti činnosti soudce jako takového a tedy ani nestanovuje požadavek na nezávislost veškeré činnosti soudce. Připouští jen nezávislost v té jeho činnosti, která souvisí s rozhodováním – s přemýšlením o dané kauze, o faktech, které se k ní vztahují a o obsahu zákonů, kterými je daná kauza upravena.

Jen při této činnosti soudce je nutné a i z celospolečenského hlediska žádoucí, aby byl soudce nezávislý a to ještě nikoliv zcela, ale jen pokud jde o přímé intervence lidí vedené snahou ovlivnit jeho rozhodnutí.

Pokud by měla platit absolutní nezávislost při veškeré činnosti soudce, tak jak je dnes prosazována (tedy včetně nezávislosti na zákonech), pak bychom časem mohli dospět k závěru, že ovlivňováním soudce při výkonu jeho funkce je i situace, v níž se jednotlivé strany sporu k dané kauze vyjadřují, navrhují důkazy a vyvracejí důkazy strany druhé.

Nemusím snad nikoho přesvědčovat o tom, že cílem každé strany sporu, a to zcela úmyslným a záměrným, je ovlivnit soudce svým vystoupením natolik, aby rozhodl v její prospěch i přes to, že pro ni zákony a důkazy zrovna nesvědčí. Stačí jen to, že druhá strana je v argumentaci horší.

I z tohoto příkladu je zcela jasné, že ovlivňovat soudce přípustné je. Je to však přípustné jen v té části jeho činnosti, která se týká přípravy a opatřování si podkladů pro rozhodování.

A protože k té části jeho činnosti, která se týká opatřování si podkladů pro rozhodnutí, patří i hledání správné právní úpravy, je možné tvrdit, že efektivní trestání soudce za nerespektování zákona není v rozporu s Teorií dělby moci. Ba naopak je v přímém souladu s ní, protože reálná hrozba trestu je jediným faktorem, který může soudce donutit, aby ve své práci zákon respektoval.

Potud něco z teorie.

Ještě něco z praxe.

Soud projednal kauzu způsobem odporujícím zákonu – porušil tak moje základní lidské právo na výkon státní moci v souladu se zákonem – čl. 2, odst. 2 Listiny.

Při jednání projednal i otázky, které lze řešit jen na základě žaloby a to i přes to, že strana žalovaná žalobu nepodala. Tím zvýhodnil stranu žalovanou – porušil moje základní lidské právo na rovnost v řízení – čl. 37, odst. 3 Listiny

Soud projednal otázky i mimo nařízení ústní jednání – porušil tak moje základní lidské právo na projednání kauzy v mé přítomnosti – čl. 38, odst. 2 Listiny.

Protože při tom provedl i určité důkazy tak porušil moje základní lidské právo vyjádřit se ke všem provedeným důkazům – čl. 38, odst. 2 Listiny

Soud na druhém stupni projednal poprvé otázky, které podle zákona přísluší rozhodovat soudci na stupni prvním – porušil tak moje základní lidské právo nebýt odňat svému zákonnému soudci – čl. 38, odst. 1 Listiny.

Na základě tohoto řízení nařídil projednávat zcela jinou kauzu a navíc kauzu, kterou mohou soudy projednávat výhradně na základě žaloby. Žaloba podána nebyla. Porušil moje základní lidské právo nebýt nucen činit, co zákon neukládá – čl. 2, odst. 3 Listiny. Musel jsem se bránit proti řízení, které bylo zahájeno v rozporu se zákonem.

Státní orgány – vnitro, předseda kr. soudu i spravedlnost odmítly trestat soudce z důvodu, že by šlo o neoprávněný zásah do jeho nezávislosti – tedy z důvodu, který není nikde v zákoně obsažen. Jednaly tak v rozporu se zákonem a tedy porušily moje základní lidské právo na výkon státní moci v souladu se zákonem – čl. 2, odst. 2 Listiny.

Tím, že státní orgány odmítly potrestat soudce, jim fakticky přiznaly právo nebýt trestně právně odpovědný za svoje jednání. Tím porušily moje základní lidské právo na rovnost v právech – čl. 1 Listiny.

Shrnutí.

V důsledku dnes prezentovaného tzv. „zájmu na nestranném výkonu soudní moci“ došlo k porušení šesti mých základních lidských práv jediným soudem a dvou mých základních lidských práv hned třemi dalšími státními orgány.

Může za tohoto stavu obstát výklad nezávislosti činnosti soudce tak, že soudce není povinen respektovat ani základní lidská práva a tak, že za nerespektování základních lidských práv nemůže být potrestán?

Otázka na konec.

Je tento postup naplněním ideje obsažené v Preambuli naší Ústavy? Ideje, která náš stát charakterizuje tak, že jde o stát budovaný jako vlast rovnoprávných občanů založený na úctě k lidským právům a svobodám?