Roman Joch, osobní svobody a právo na život

Zdánlivě se vracím k tématu, které bylo aktuální před čtrnácti dny. Omyl. Jen jsem využil názorů tohoto pána k tomu, abych se vyjádřil k něčemu jinému. Jeho jmenování poradcem neovlivním, stejně jako zřejmě neovlivním jeho názory. Takže. Nepíšu o něm. Píšu o základních lidských právech, osobních svobodách a právu na život.

Nijak zvlášť pana Jocha neznám, ale nemohu než souhlasit s jeho názorem na způsob zajišťování základních lidských práv u nás.

K jednomu ze základních lidských práv patří právo na výkon státní moci v souladu se zákonem a to způsobem, který zákon stanoví. To znamená, že každý státní zaměstnanec, protože ten vykonává státní moc, je povinen ve své činnosti důsledně respektovat zákony. A k nim patří i základní lidská práva.

Kromě toho. Existuje u nás něco jako trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele, jehož se má dopustit každý veřejný činitel (státní zaměstnanec), který svoji pravomoc vykonává způsobem odporujícím zákonu.

Domnívám se tedy, že možnosti trestat porušování základních lidských práv máme . Je jen otázkou plně je využít. A pokud to naši nejvyšší představitelé nedokážou, pak každý další úřad je jen plýtváním státními a vlastně našimi penězi, protože pokud nestačí současné možnosti, pak každá další je jen nadbytečná, protože ani ona danou problematiku zásadním způsobem neřeší. Řešení daného problému není v institucích, ale je v lidech. A pokud současní lidé ve vedení našeho státu skutečně nebudou chtít, pak žádní další nepomohou.

Ale to není vše. Problém je i v tom, že nedokážeme plně využívat ani jiných nástrojů, jejichž pomocí bychom mohli ke zlepšení dodržování základních lidských práv přispět.

Vezměme si např. takovou povinnost hradit způsobenou škodu nebo trestný čin poškozování cizí věci. I to jsou nástroje, které by mohly vést ke zlepšení úrovně dodržování základních lidských práv u nás.

Platí přece, že ten, kdo svým jednáním způsobí druhému škodu, je povinen škodu uhradit. A platí též, že ten, kdo úmyslným jednáním poškodí cizí věc, může být odsouzen k trestu odnětí svobody. A řekněte mi. Kolik našich občanů, kteří si stěžují na nevyhovující bytové poměry, je povinno uhradit škodu, kterou způsobili vlastním úmyslným poškozováním cizího majetku např. tím, že normám vyhovující byt učinili během krátké doby neobyvatelným? A kolik jich je za poškozování cizí věci souzeno? Vždyť i zdevastování bytu představuje škodu způsobenou majitelovi bytu stejně jako poškození této věci a to i v tom případě, že byt je státní nebo obecní.

Domnívám se proto, že nejen trvání na právech, ale i trvání na, se základními právy, spojených povinnostech, by podstatným způsobem přispělo ke zlepšení stavu v oblasti základních lidských práv.

Ale to jen okrajově. To je stále dokola. Všichni se hlásí jen o svoje práva. O povinnosti svoje práva určitým způsobem vykonávat a nést odpovědnost za výkon svých práv v souladu se zákonem, o tom již slyšet nikdo nechce.

Takže. Daleko více mne zaujala jiná slova pana Jocha.

Pan Joch, stejně jako řada jiných na jedné straně tvrdí, že svoboda člověka je pro něj nedotknutelná a na druhé straně pak tvrdí, že eutanázie je v této společnosti něco nepřijatelného, protože existuje dost anestetik.

Takže. Jak jdou tato dvě tvrzení dohromady? Podle mne nejdou. Podle mne si odporují.

Právo na život. Tento termín můžeme rozebírat z celé řady pohledů. Já bych se chtěl zamyslet nad pohledem právním a pohledem filosofickým – tedy lidským.

Z pohledu práva se o právu obecně mluví tam, kde je člověku přiznána možnost volby způsobu chování. Tedy. Ten, kdo má právo, má možnost volby. Tam, kde možnost volby není, již není právo, ale je jen povinnost.

Abychom tedy mohli opravdu vážně mluvit o právu na život, pak musíme mluvit o tom, že člověk, o jehož právu na život mluvíme, má možnost volby.

A jaká je možnost volby ve vztahu k životu? Tam je možné volit variantu chování jen ve dvou případech. V souvislosti se začátkem života a v souvislosti s koncem života.

O začátku svého života nikdo z nás rozhodnout nemůže. Abychom tedy mohli mluvit o právu na život, musíme mít právo volby ve vztahu ke konci života. A to nám odpůrci eutanázie upírají.

Upírají nám tedy možnost volby a tím nám berou i právo na život a mění ho na povinnost žít.

Zde tedy o základním lidském právu mluvit nelze.

Zkusme se na otázku práva na život podívat z pohledu filosofického – tedy lidského.

Co je právem na život z tohoto pohledu? Je právem na život plnohodnotné žití odpovídající představám daného jedince nebo je právem na život pouhé přežívání a čekání na smrt? Samozřejmě, že uvažuji o té variantě života, u níž údajní zastánci práva na život odmítají eutanázii. Uvažuji tedy o tom, že daný jedinec se dostane do životní situace, kdy mu zdravotní stav znemožňuje jakýkoliv aktivní život a přináší mu bolest a utrpení.

Za takovéto situace údajní zastánci osobní svobody mluví o tom, že to nic není, protože existují léky, které daného člověka mohou zbavit bolesti a umožnit mu důstojně dožít.

O čem však tito lidé mluví? Mluví o fyzické bolesti? Pak samozřejmě. Takové možnosti pro lidi opravdu existují. Ale co bolest psychická? I pro tento případ existují léky, které mohou člověka této bolesti zbavit. Ale za jakou cenu?

Představme si takový případ. Člověk žije. Celý svůj aktivní život zaměří na to, aby vytvořil co nejlepší podmínky pro život svých dětí. Pak onemocní a neobejde se bez cizí pomoci a péče.

Jeho děti, i přes veškerou snahu takového člověka, nemají dostatek finančních prostředků na to, aby mu platily drahou lékařskou péči, která by mu život usnadnila, a proto se o takového člověka musejí starat sami. To pro ně znamená řadu problémů a komplikací a v nejednom případě i ohrožení jejich životních jistot.

Daný člověk to vidí. Vnímá to a nesmírně se trápí tím, že místo, aby svým dětem život usnadnil, značně jim ho komplikuje. Je na tom zdravotně tak špatně, že sám nemůže svůj život ukončit a proto jen čeká na smrt a trápí se tím. Nic na tom nemění fakt, že jeho děti se mu snaží s láskou veškerou jeho předchozí péči vrátit. On přece nežil proto, aby se o něj někdo staral. On žil proto, aby jiným pomáchal.

A jakými prostředky chcete takového člověka daných starostí zbavit? Zdrogujete ho natolik, že o sobě nebude vědět? I to stojí peníze, které jeho děti mít nemusejí. Ale co je důležitější. Půjde v tomto případě ještě o člověka? Čím se člověk odlišuje od zvířat? Podle mne svým vědomím. Tím, že je schopen myslet. Takže. Pokud z člověka uděláme nemyslící bytost, můžeme v tomto případě z jeho pohledu ještě stále mluvit o člověkovi? Nebo můžeme mluvit jen o dožívajícím tvorovi?

Je v tomto případě odepření možnost zemřít opravdu ochranou práva daného člověka na život? Nejde v tomto případě spíše o ochranu vlastního majetku?

Nechráníme v tomto případě místo práva daného člověka na život vlastní právo vlastnit takového člověka? Vždyť dokut takový jedinec existuje, my ho máme. My ho vlastníme.

Je to kruté? Ale zkuste si vzpomenout na poslední obřad, který zemřelému člověkovi můžeme poskytnout. Jistě jste se některého účastnili. I když jde pro pozůstalé o těžkou dobu, přesto pro ně nejtěžší okamžik nastává tehdy, když rakev s ostatky zemřelého začíná mizet jejich pohledům ať již směrem do země nebo do příslušných prostor krematoria.

Nechci se citů pozůstalých dotýkat, i mne již tyto životní situace postihly. Ale jedno jsem si uvědomil. Dokud daný člověk žil, i když byl zcela závislý na naši péči, přesto jsme si blížící se smrt nijak nepřipouštěli. Tu jsme si uvědomili až v okamžiku opravdového skonu a podruhé v okamžiku, kdy nám rakev mizela z dohledu.

Takže. O čem mluvíme, když mluvíme o právu člověka na život?

A jak je to s jeho osobními svobodami? Pan Joch tvrdí, že jsou pro něj osobní svobody tím nejdůležitějším. Ale současně tvrdí, že v případě možnosti volby smrti, je nutné zrušit osobní svobodu člověka sám se rozhodnout.

A to ještě není vše. K základním právům člověka patří i právo na rovnost práv.

Z tohoto pohledu každý mobilní člověk má možnost rozhodnout o tom, že svůj život ukončí a také ho ukončit. Mluvím o sebevraždě. I když něco takového neuznáváme a považujeme to za selhání člověka, přesto s faktem, že někdo sebevraždu spáchal, nic nenaděláme. Takže. Zdravý nebo alespoň mobilní člověk právo na sebevraždu má. Má tedy možnost volby svého chování a má tedy zachováno právo na život. Ze zdravotních důvodů nemobilní člověk sebevraždu spáchat objektivně nemůže. Nemůže tedy sám jednat způsobem, který mu umožní rozhodnout o svém životě.

Takový člověk je tedy, ve srovnání s jinými lidmi znevýhodněn. A znevýhodnění v tomto případě nazýváme diskriminací.

Takže. Jak je to se základními lidskými právy, osobními svobodami a právem na život ve skutečnosti v praxi našich zákonodárců. V praxi lidí, kteří při každé příležitosti tvrdí, že základní lidská práva jsou pro ně nedotknutelná?