Radek John, korupce a právnická abeceda.

Korupce je v dnešní době velmi frekventovaný termín. Hodně o ní naši vládní představitelé mluví. Ale myslí to s bojem proti ní opravdu vážně? A když ano, na jakou oblast se zaměřují?

Zaměřují se na „velké zakázky“ hrazené z vládních prostředků nebo je zajímá i „malá korupce“ odehrávající se na nejnižší úrovni státních úřadů?

Pokud jde o nás obyčejné lidi dole, tak se domnívám, že velká korupce nás zajímá spíše jako téma na diskusi a jako zjištění, že si někdo přijde lacino z našich daní k velkým penězům.

Malá korupce nás pak zajímá, alespoň podle mne více, protože se nás přímo dotýká. Možná ne všech, ale většiny určitě.

Velkou korupcí při zadávání státních zakázek se zabývat nebudu. K tomuto jsem se vyjádřil minule.

Takže dnes se budu věnovat boji s korupcí na „nízké úrovni“. Jsem si vědom toho, že se budu do jisté míry opakovat, ale opakování je matka moudrosti. Proč by opakování i v tomto případě nepřispělo ke změně myšlení lidí?

Boj proti korupci na „nízké úrovni“ je relativně složitější. Složitější opravdu jen relativně. Relativně proto, že máme dostatečnou právní úpravu pro boj s touto korupcí a stačí ji tedy jen správně využívat. Složitější proto, že pro správné využití existující právní úpravy je nutné změnit myšlení lidí a prorazit neochotu a nechuť určitých lidí připustit si, že by i oni mohli být, tak jako ostatní lidé, odpovědni za trestněprávní důsledky svého jednání. A to je velmi složité.

Nejúčinnějším nástrojem, jak myšlení těchto lidí změnit, je pak tlak veřejného mínění.

Ale abych nemluvil jen tak do větru. Jaká je právní úprava?

Nebudu rozebírat tu část Trestního zákoníku, která se věnuje úplatkářství. Zde je efektivní využití těchto ustanovení závislé na velmi složitě zajistitelných důkazech.

Budu se zabývat jinými ustanoveními Trestního zákoníku.

Jde především o ust. § 329, který umožňuje trestat úřední osoby za to, že ve snaze způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonaly svoji pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, překročili svoji pravomoc, nebo nesplnili povinnost vyplývající z její pravomoci.

Jde o trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby.

Jak může ustanovení tohoto paragrafu pomoci v boji proti korupci na „nízké úrovni?“?

Zcela jednoduše.

Stačí přijmout tezi vycházející z čl. 1 naší Ústavy. V němž se praví: „Česká republika je svrchovaný jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.“

Termín „právní stát“ pak zcela jistě znamená, že jen stav odpovídající zákonu nikoho nepoškozuje ani nezvýhodňuje. A že jen stav odpovídající zákonu je výrazem skutečné úcty k právům a svobodám člověka a občana.

Řečeno obráceně. Kterákoliv úřední osoba, pokud vydá jakékoliv rozhodnutí, které odporuje zákonu, překročí svoji pravomoc nebo nesplní svoji povinnost vyplývající z její pravomoci, tak někoho poškodila nebo zvýhodnila a tím se vlastně dopustila jednání, které je popsáno v § 329 Trestního zákoníku a současně dala najevo, že si našich práv vůbec neváží.

Pokud chtějí naši představitelé tvrdit, že si práv a svobod člověka (včetně těch základních) opravdu váží, pak nemohou současně tvrdit, že státní úředníci jsou za svoje jednání, jímž při výkonu své funkce poruší zákon, trestně právně nepostižitelní.

A je jedno, o kterého státního úředníka jde. Uvedený trestný čin se vztahuje na všechny. Tedy na úředníky stavebních úřadů, úřadů práce, soudce, státní zástupce, exekutory, policisty atd.

Zkuste si v této souvislosti vzpomenout na to, kolik úředních osob je, za jednání, jímž porušili zákon, stíháno?

Pokud je někdo stíhán, pak jsou to jen policisté, a to převážně jen tehdy, když někoho přetáhnou pendrekem.

U ostatních úředních osob o takovém postihu slyšet není. A při tom. Nikde, v žádném zákoně není stanoveno, že se na ostatní úřední osoby uvedené ustanovení trestního zákoníku nevztahuje.

Výmluvou nemůže být ani tvrzení, že existují opravné prostředky, s jejichž pomocí je možné nápravy stavu nastoleného zákonu odporujícím rozhodnutím úřední osoby dosáhnout. Důvodem je skutečnost, že nikde, v žádném zákoně, není řečeno, že využitím opravného prostředku nebo nabytím právní moci rozhodnutí odporujícího zákonu se společenská nebezpečnost jednání člověka, který takové rozhodnutí vydal, smazává.

Výmluvou nemůže být ani tvrzení, že určité úřední osoby (soudci, státní zástupci, exekutoři a od letošního roku i soudní znalci) mají trestnost svého jednání vyloučenou speciální právní úpravou jejich činnosti, v níž je obsaženo ustanovení, které říká, že za porušení svých povinností při výkonu své funkce jsou odpovědni jen kárně.

To pravda není, protože ani jeden ze zákonů upravujících postavení a práci výše uvedených profesí neobsahuje žádné ustanovení, které by výslovně říkalo, že se na práci těchto lidí ustanovení § 329 Trestního zákoníku nevztahuje.

K tvrzení o neplatnosti uvedeného ustanovení Trestního zákoníku pro zmíněné profese nelze využít ani tzv. „derogačních pravidel“ platných od dob antického Říma, protože je otázkou, která z právních norem je normou obecnou a která je normou speciální. Podle mne zde máme střet dvou speciálních právních norem, protože pokud jsou normy upravující postavení a práci výše zmíněných úředních osob speciálními vztahujícími se k jejich práci, pak Trestní zákoník je speciální právní normou upravující otázky vztahujících se k celospolečensky nežádoucímu lidskému jednání.

Takže jediným ustanovením našeho právního řádu, které je v tomto případě možné použít, je ustanovení čl. 1 Listiny základních práv a svobod, v němž se praví, že všichni lidé jsou si rovni ve své důstojnosti a právech.

Z něho vyplývá, že má-li alespoň jeden člověk (a úřední osoby jsou také jen lidé) právo na to, aby se na jeho jednání nevztahoval Trestní zákoník, pak takové právo musí mít všichni.

Nebo naopak. V tom případě právo, které nemají všichni lidé, nesmí mít člověk žádný. Soudci, státní zástupci, exekutoři a nově i soudní znalci právo na to, aby se na jejich jednání Trestní zákoník nevztahoval, mají. Alespoň to tvrdí.

Takže. Vraťme se k čl. 1 naší Ústavy. Tam se tvrdí, že náš stát je „založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana“.

K právům a to přímo k těm „základním“ patří právo na rovnost práv a právo na výkon státní moci v souladu se zákonem a to způsobem, který zákon stanoví.

Lze tedy v našem státě mluvit o úctě státu (osob jednajících jeho jménem) k právům a svobodám člověka a občana, když při výkonu státní moci zákon respektován není, anebo nejsou trestáni lidé, kteří svým jednáním jménem státu práva a svobody lidí a občanů porušují?

Pokud jsem správně zaregistroval, že od letošního roku jsou kárně postižitelní i soudní znalci, pak je nutné konstatovat, že ona zmiňovaná úcta působí jaksi opačně, protože přiznala další skupině lidí právo na to, aby se na ně Trestní zákoník nevztahoval.

Paradoxem však je, že zavedení kárné odpovědnosti soudních znalců má zvýšit tlak na to, aby soudní znalci vykonávali svoji práci svědomitě a řádně. Až do letošního roku totiž nepřicházelo v úvahu, aby byl soudní znalec za svůj posudek, který je zcela evidentně špatný, potrestán vůbec i přes to, že existuje ustanovení § 344 Trestního zákoníku nazvané „Křivá výpověď a nepravdivý znalecký posudek“. Důvodem byla tvrzení, že potrestání znalce za nepravdivý posudek by bylo nepřípustným zasahováním do nezávislosti soudního rozhodování v případě, že by zahájení postihu takového jednání mělo začít před pravomocným rozhodnutím případu, k němuž byl znalecký posudek vypracován. A po pravomocném rozhodnutí daného případu pak již znalce trestat nebylo možné, protože proběhla promlčecí lhůta na postih.

Takže. Co s tím? Jak zvýšit tlak na to, aby bylo zákonu odporující jednání našich státních úředníků trestáno podle příslušných ustanovení Trestního zákoníku?

A jen tak mimochodem dvě poznámky na závěr.

Jednak. Zde uvedený přístup by se dal využít i v boji proti „velké korupci“, protože i v těchto případech rozhoduje nějaký státní úředník a svým rozhodnutím porušuje nějakou svoji povinnost. Minimálně povinnost spravovat svěřený majetek s péčí řádného hospodáře.

Zde uvedený přístup by se dal použít i na všechny osoby činné v trestním řízení, pokud by odmítli stíhat jakoukoliv úřední osobu, která při jednání jménem státu jednala v rozporu se zákonem.