Nadpřirozené bytosti a jejich schopnost vědomě jednat.

Po přečtení nadpisu vás zřejmě napadne, co že je to za blbost. Nebudete daleko od pravdy. Ale přesto. V současné době nejde o nic mimořádného. Jinak totiž nelze vysvětlit fakt, že právnické osoby, což není nic jiného, než člověkem zcela vymyšlený objekt, mohou za cokoliv odpovídat.

Schopnost vědomě jednat je totiž základní podmínkou vzniku odpovědnosti. Každý absolvent prvního ročníku právnické fakulty by měl vědět, že pro vznik jakékoliv odpovědnosti je nutné, aby byly splněny tři podmínky.

Vědomé jednání, protiprávní následek a příčinná souvislost mezi oběma prvními podmínkami.

Pokud platí uvedené, pak odpovědnost ať již za škodu nebo trestněprávní, může vzniknout jen jako důsledek jednání.

To by pak znamenalo, že i právnické osoby, pokud jim vznikne odpovědnost za škodu nebo za trestný čin, musí mít právní způsobilost v podobě možnosti právně relevantně jednat. Jinak přece nová právní skutečnost (tedy ani odpovědnost za škodu nebo trestný čin) vzniknout nemůže.

To znamená, že pokud má právnické osobě vzniknout jakákoliv odpovědnost, musí být vybavena schopností vlastního volního jednání.

Právnická osoba není nic, co by existovalo objektivně nezávisle na lidském vědomí). Nevzniká tedy přirozenou cestou, ale je čistým produktem lidského vědomí. Produktem, který nemůžete vnímat svými smysly. Musí tedy jít o nadpřirozenou bytost stejně, jako jí je např. vodník, rusalka, hejkal apod.

V tuto chvíli se určitě najdou tací, kteří budou chtít tvrdit, že se považuji za jediného chytrého. Tak to není.

Pravda je, že mám poněkud jiný přístup k právu a proto se vše, k čemu se rozepisuji, zdá být špatné.

Jde o to, že jsem zatím zřejmě jediný, kdo si uvědomil, že náš současný právní řád navazuje na skvělé tradice položené kdysi dávno, v období Římské republiky – tedy někdy před 2,5 tisíci lety ale též to, že se od té doby v lidské společnosti hodně změnilo.

V době, kdy základy současného právního řádu vznikaly, byla společnost rozdělena na plnoprávné, méněprávné a zcela bezprávné lidi.

Tomuto rozdělení lidské společnosti pak odpovídalo i celkové myšlení lidí a z něho vyplývající tvorba práva.

Dnes však žijeme v období, v němž se pyšníme tím, že jsou součástí našeho právního řádu i základní lidská práva.

Na jedné straně máme tedy právní řád, jehož základy byly položeny v dobách, kdy lidská společnost byla rozdělena na skupiny lidí s různým rozsahem práv a povinností a na druhé straně jsme do něj zasadili prvek, který vyplývá z toho, že lidská společnost dospěla do doby, v níž tvrdíme, že všichni lidé jsou si rovni ve své důstojnosti a právech.

Je tedy otázka. Jak může vypadat staré a potřebám ovládat člověka člověkem přizpůsobené právo, do něhož byly vnuceny prvky vycházející z toho, že všichni lidé jsou si rovni?

Domnívám se, že není potřeba dělat žádný velký rozbor, abychom si dokázali odpovědět, že takový stav práva musí být plný rozporů a vzájemně si odporujících ustanovení.

A abychom uvedené rozpory našli, stačí respektovat několik faktů.

Především jde o to, že právo je soubor norem, které člověkovi říkají, jak se má v rámci daného kolektivu chovat.

Z toho pak vyplývá, že pokud mluvíme o právu (o zákonech), pak mluvíme vždy o tom, jak mají jednat lidé.

Na to pak navazuje i druhý fakt. Jde o to, že se v souvislosti s právem vždy bavíme (nebo lépe, měli bychom se bavit) o lidech. O nikom jiném. To vyplývá z toho, že právo říká lidem, jak se mají chovat a z toho, že právně relevantní jednání je jen takové jednání, které je výsledkem vědomého jednání.

Vědomé jednání pak znamená, že musí jít o jednání, které je ovládáno vědomím. Musí jít tedy o záměrné (chtěné) jednání.

Chtít jednat určitým způsobem pak může jen subjekt, který je schopen nejen cíleně vybrat určitou variantu z množiny možných variant jednání, ale také podle této volby cíleně jednat.

Cíleně vybírat volbu a podle vybrané volby cíleně jednat pak může, alespoň podle současné úrovně vědomostí člověka, jen člověk. Nikdo jiný.

Dalším faktem, který ovlivňuje výsledky mých úvah, je fakt, že pro vznik jakékoliv odpovědnosti jsou nutné výše uvedené tři skutečnosti.

Toto konstatování znamená, že žádná odpovědnost nemůže vzniknout bez vědomého jednání. A protože vědomě může jednat jen člověk, pak odpovědnost nemůže vzniknout bez přítomnosti vědomého jednání člověka.

Z uvedeného tedy vyplývá, že jediný, kdo může v lidské společnosti nést odpovědnost za svoje protiprávní jednání, je jen ten subjekt, který je schopen vědomého jednání, tedy člověk.

Je to však pravda?

Nemusím snad složitě vysvětlovat, že toto tvrzení pravdivé není.

Odpovědnost v současné lidské společnosti totiž mají i právnické osoby.

Na základě výše uvedeného by to mělo znamenat, že má-li platit, že odpovědnost může nastat jen jako důsledek protiprávního vědomého jednání, že tedy i právnické osoby jsou schopny vědomě jednat, protože i jim vzniká odpovědnost za protiprávní jednání.

Tvrdit něco takového, to je však čirý nesmysl.

Takže. Jak je možné, že někdo, kdo není schopen vědomě jednat, může nést odpovědnost za vědomé jednání?

Odpověď je, alespoň podle mne, jen jedna. Možné to je proto, že člověk využil, nebo lépe zneužil, právnické osoby k tomu, aby na ni přenesl odpovědnost za svoje vědomé jednání. A je jedno, o jaké odpovědnosti se bavíme. Zda o trestněprávní odpovědnosti nebo o odpovědnosti za způsobenou škodu.

Až do dnešní doby šlo jen o odpovědnost za způsobenou škodu. Dnes se tato odpovědnost má rozšířit i na odpovědnost za lidské jednání, které je v Trestním zákoníku popsáno jako celospolečensky nebezpečné.

Nabízí se tedy otázka. Jak vysvětlit skutečnost, že někteří lidé, kteří jednaní v rozporu se zákonem, nenesou za následky takového jednání odpovědnost s takovým jednáním spojenou?

Podle mne. Jediné možné vysvětlení lze hledat v tom, že určití lidé, ti, kteří mají moc stanovovat pravidla společenského chování (zákony), zneužili svého postavení k tomu, aby určité skupině lidí poskytli jisté výhody.

Jak jinak označit fakt, že existují lidé, kteří sice jednají v rozporu se zákonem, svým jednáním způsobí protiprávní stav (škodu), je zachována příčinná souvislosti mezi obojím, a přesto takoví lidé za následky svého jednání neodpovídají?

V minulosti to možné bylo. Ale dnes?

Jak dnes, v době existence základních lidských práv, takový stav vysvětlit?

Vysvětlení je schováno v největším podvodu, kterého se mocní (tedy ti, kteří mají moc stanovovat zákony) na ostatních dopouštěli a dopouštějí.

Uvedený podvod je založen na skutečnosti, že se pro stejné lidské jednání hledají různé termíny. To pak vytváří prostor pro to, aby pro stejné lidské jednání byly stanoveny různé podmínky (různá právní úprava).

Pro téma tohoto blogu je možné poukázat na to, že se kdysi dávno v minulosti začal používat termín „za to odpovídá“ a přidal se stát, právnická osoba nebo člověk.

Dnes se však mluví o právech. Přidáme-li k tomu fakt, že odpovědnost je spojena výhradně s vědomím jednáním a toho je schopen jenom člověk, pak můžeme termín „právnická osoba odpovídá za škodu“ naprosto rovnocenně interpretovat tak, že člověk, který při svém vědomém jednání jménem právnické osoby způsobil škodu, má právo na to, aby za takto způsobenou škodu neodpovídal vůbec, nebo jen v omezeném rozsahu.

Z toho nám pak vyplyne, že podmínka vyjádřená slovy „který při svém vědomém jednání jménem právnické osoby způsobil škodu“ znamená, že člověk, který jménem právnické osoby nejedná, takové právo nemá.

Jeden člověk určité právo má a jiný člověk stejné právo nemá.

A takový stav je v rozporu se základním lidským právem – právem na rovnost v právech.

A protože i stát je právnická osoba, pak stejné platí i pro stát.

Zavedení trestní odpovědnosti právnických osob pak jen rozšíří rozsah práv, která určití lidé mají a jiní nemají.

Zakotvení trestní odpovědnosti právnických osob tak jen prohloubí nerovnoprávnost mezi lidmi.

Argumentem na obhajobu trestní odpovědnosti právnických osob nemůže být ani kolektivní rozhodování a s ním spojená nemožnost zjistit, kdo se svým hlasem na protiprávním jednání podílel.

Jedním z důvodů je skutečnost, že i v tomto případě jde o právo lidí, kteří vědomě jednali, na to, aby za protiprávní následky svého jednání (rozhodnutí) neodpovídali.

Takové právo nemají přiznané všichni lidé.

Uvedu příklad, který může zastánce tohoto způsobu řešení odpovědnosti za protiprávní jednání „nadzvednout“.

Pokud se skupina lidí (je jedno, zda jde o tři nebo deset lidí) rozhodnou, že zorganizují krádež tak, že se probourají do nějakého trezoru a odnesou si z něj peníze, pak se žádný z nich nemůže dovolávat toho, že rozhodovali kolektivně a v takovém případě nelze zjistit, kdo hlasoval pro a kdo hlasoval proti a proto je nelze trestat.

Pokud však jiná skupina lidí rozhodne např. o tom, že předraží zakázku, pak se na nemožnost zjistit, kdo o tom rozhodl, odvolat mohou.

V obou případech jde o stejné jednání. V obou případech se skupina lidí rozhodla, že získá nějaké peníze způsobem odporujícím zákonu.

Proč tedy jedna skupina lidí právo na to, aby potrestána nebyla má, a jiná takové právo nemá?

Jediné zdůvodnění je to, že v prvém případě jde o peníze „soukromé“ – tedy patřící určité konkrétní osobě nebo osobám a v druhém případě jde o peníze „veřejné“, tedy podle současných představ nepatřící nikomu, nebo přesněji patřící nějakému neurčitému a neviditelnému subjektu.

Nebo je snad nějaký rozdíl mezi tím, když si peníze za nějakým účelem uložím do banky anebo je za nějakým účelem odvedu státu? V obou případech jde o moje peníze. V obou případech jde o peníze, které mají být použity k nějakému konkrétnímu účelu. V obou případech jde o to, že k tomuto účelu použity být nemohou a to proto, že si je někdo v rozporu se zákonem přivlastnil.