Jsme lidé a máme svoje základní lidská práva

To je objev!! To nikdo přede mnou nevěděl. Věděl nebo nevěděl. To není důležité. Důležité je, jestli si vůbec někdo uvědomil, že naše základní lidská práva jsou porušována naprosto běžně a dá se říci i denně. Co mám na mysli?

Jak jsem uvedl minule. Tři z nejdůležitějších základních lidských práv jsou zakotvena v Ústavě.

Jde o právo na výkon státní moci v souladu se zákonem, o právo smět činit, co zákon nezakazuje a o právo nebýt nucen činit, co zákon neukládá.

Tato základní lidská práva nám nejen zcela mění tisíce let starý vztah státu a člověka, ale dávají nám do rukou velmi významný nástroj ke změně poměrů ve státě.

Právo na výkon státní moci v souladu se zákonem je totiž právem, které představuje velmi významný řídící nástroj v rukách nás „obyčejných lidí“.

Co mám na mysli?

Mám na mysli všechny případy, kdy nějaký státní úředník rozhodne v rozporu se zákonem, protože každé rozhodnutí státního úředníka, které nerespektuje zákon, není jen porušením příslušného právního předpisu, ale je současně i porušením základních lidských práv toho, koho se takové rozhodnutí týká.

Z toho vyplývá, že jako obranu proti zákonu odporujícímu rozhodnutí toho, kterého státního úředníka je nutné, vedle poukazu na rozpor daného rozhodnutí se zákonem argumentovat i tím, že současně byla porušena základní lidská práva. Kromě toho. Každý státní úředník, který rozhodl v rozporu se zákonem, vykonal svoji pravomoc způsobem odporujícím jinému zákonu s evidentním cílem někoho poškodit nebo někoho zvýhodnit.

Úmysl někoho poškodit nebo někoho zvýhodnit je dán prostým faktem, že státní úředník jednal v rozporu se zákonem, protože respektovat zákon při výkonu státní moci je jediný způsob rozhodování, který nikoho nezvýhodňuje ani nepoškozuje.

Samozřejmě. Jde o objektivní stav daný teorií právního státu založeného na úctě k právům a svobodám člověka.

Pokud žijeme ve společnosti, jež je postavena na výše uvedené tezi, pak jediný stav, který nikoho nepoškozuje ani nezvýhodňuje je stav, který je v souladu se zákonem.

Subjektivní pocity zde nelze uplatnit, protože život v kolektivu nutně představuje určité (a nutno říci, že dobrovolně volené) omezení osobní svobody.

Domnívám se, že je nepopiratelné, že žít v kolektivu jiných lidí je právem každého člověka. Právem, které realizuje naprosto svobodně a dobrovolně každý, kdo chce v určitém kolektivu lidí žít.

Nikdo není a ani nemůže být nucen žít spolu s jinými lidmi v určitém kolektivu. A pokud v kolektivu žít chce, pak nutně musí přijímat omezení, které mu život v takovém kolektivu přináší. Omezení, které je obsaženo v normách, podle kterých daný kolektiv lidí řídí svůj život – tedy v zákonech.

Ale abych se vrátil k původnímu tématu. Každý státní úředník, který rozhodne v rozporu se zákonem, vykoná svoji pravomoc způsobem odporujícím jiné právní normě s cílem někoho poškodit nebo zvýhodnit.

A to je jednání, které je popsáno v ust. § 329 trestního zákoníku.

Každé rozhodnutí státního úředníka, které nerespektuje zákon, je tedy i naplněním skutkové podstaty trestného činu.

Nic na tom nemění skutečnost, že se jako takové nestíhá. To je jen další důkaz k faktu, že státní úředníci v minulosti dělali to, co po nich chtěli vládci daného státu a proto i když porušovali zákon, nebyli za to trestáni.

Nám však nic nebrání, abychom na tuto skutečnost v zákonem povoleném opravném prostředku, kterým se bráníme zákonu odporujícímu rozhodnutí státního úředníka, neupozorňovali.

Pro ty, kteří si myslí, že za účelem nápravy v těchto případech existují opravně prostředky (odvolání, dovolání, žaloba pro zmatečnost atd.) chci uvést, že každé zákonu odporující rozhodnutí státního úředníka v sobě obsahuje tři protizákonné prvky.

Jednak nastoluje stav, který je v rozporu se zákonem. Dále pak obsahuje jednání člověka, které je popsáno výše a v tr. z. označeno jako zneužití pravomoci úřední osobou. A jednak obsahuje i porušení základních lidských práv.

Využití opravných prostředků může napravit zákonu odporující stav, který byl nastolen zákonu odporujícím rozhodnutím. Může též napravit porušení základních lidských práv, protože uvedení rozhodnutí do souladu se zákonem znamená nejen nastolení zákonu odpovídajícího stavu, ale i zajištění výkonu státní moci v souladu se zákonem.

Využití opravných prostředků však v žádném případě nesmazává společenskou nebezpečnost lidského jednání člověka, který v pozici státního úředníka vykonal svoji pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu.

A žádný právní předpis nestanoví, že by se státní úředník, který vykoná svoji pravomoc způsobem odporujícím jinému předpisu trestného činu, nedopustil.

To tak trochu mimo. Nicméně. Dovolávejme se toho, že zneužití pravomoci veřejného činitele není jen nástroj k trestání policistů za to, že někoho trochu víc přetáhli pendrekem.

Vraťme se však k obraně proti zákonu odporujícímu rozhodnutí státního úředníka. A nutno zdůraznit, že jakéhokoliv státního úředníka.

Nenamítejme tedy jen porušení příslušného zákona, ale namítejme současně i porušení základních lidských práv. A nejde jen o právo na výkon státní moci v souladu se zákonem.

Jde i o právo nebýt nucen činit, co zákon neukládá, protože máme právo na to, abychom byli omezováni jen zákonem. Zákonu odporující rozhodnutí státního úředníka nás však nutí bránit se proti něčemu, co podle zákona nastat nesmí.

Přidáme-li k tomu i příslušné usnesení Ústavního soudu, které reaguje na celoevropský trend, pak nerespektování základních lidských práv je současně i snižuje naší důstojnosti, protože základní lidská práva jsou její nedílnou součástí. A všichni lidé jsou si rovni ve své důstojnosti a právech.

Z toho vyplývá, že každé rozhodnutí státního úředníka, které odporuje zákonu, porušuje nejméně tři naše základní lidská práva.

Porušování základních lidských práv je současně i narušováním naší ústavnosti a to je možnost, jak se, v případě, že nedojde k nápravě dříve, dostat až k Ústavnímu soudu, protože ten je soudním orgánem ochrany ústavnosti a rozhoduje, mimo jiné i o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Takovou stížnost může podat každý člověk, jehož základní lidské právo bylo jednáním státního úředníka porušeno.

Při hodnocení toho, co jsem napsal, je nutné rozlišovat mezi hodnocením důkazů vztahujících se k danému případu a mezi jednáním v rozporu se zákonem. Jednání státního úředníka v rozporu se zákonem je jednoznačné. Při hodnocení důkazů je situace poněkud složitější, i když i v tomto případě je možné o porušení zákona uvažovat. To zejména v případech, ve kterých státní úředník zcela evidentně určitý důkaz nebo důkazy ignoruje.

A pokud se nám společným úsilím podaří docílit toho, aby státní úředníci byli za nerespektování zákona při plnění svých úkolů stíháni podle trestního zákoníku, pak jsem přesvědčen, že to velmi výrazně přispěje ke zkvalitnění a zefektivnění fungování státu jako takového.

On i fakt, že státní úředníci nejsou za nerespektování zákona při výkonu svých pravomocí trestáni, je porušením základních lidských práv.

Uvedený stav totiž s použitím terminologie základních lidských práv znamená, že lidé jednající jménem státu (státní úředníci) mají právo na to, aby za svoje jednání popsané v trestním zákoně jako trestný čin, trestáni nebyli.

Ostatní lidé takové právo nemají. A to je v rozporu s tvrzením, že všichni lidé jsou si rovni ve své důstojnosti a právech.