Evropská unie nebo železná opona?

           V předchozím článku jsem se zabýval otázkou Evropské unie z pohledu života člověka. Tedy z pohledu toho, co potřebuje. V tomto článku se pokusím podívat se na danou problematiku z pohledu vědomí člověka. Tedy z pohledu toho, co člověk chce mít.

            Hned na začátku však považuji za nutné upozornit na to, že z tohoto pohledu je, alespoň podle mne, nutné uvědomit si, že se zde střetávají dva zájmy.

            Jeden zájem je zájem nás obyčejných lidí. Doufám, že v tomto případě mohu tvrdit, že náš zájem jsem popsal v předchozím článku.

            Druhý zájem je pak zájem těch, kteří o nás říkají, že jsme dav nemyslících a snadno ovlivnitelných individuí, kterým musí určitá jejich skupina říkat, co je pro ně správné a co ne.

            K tomu je zajímavé dodat, že až do voleb jsou všichni ti, kteří o nás tvrdí výše uvedené, součástí toho, podle nich, nemyslícího a snadno ovlivnitelného davu. Okamžikem voleb se z těch vyvolených jakoby mávnutím proutku stávají uvědomělí, našich potřeb lépe než my znalí a nikým neovlivnitelní jasnozřivci, kteří nás neomylně vedou k lepším zítřkům. Proto nám upírají právo na referendum jinak nejvyšší to prvek demokracie.

            Mezi nimi pak vyniká jeden, který se považuje za jediného, který mezi námi něčemu rozumí.

            Nic ve zlém. Jde jen o jistý druh ironie, jehož cílem je zvýraznit předmět řešeného problému.

            Tím předmětem jsou názory několika málo lidí, kteří se v rámci řízení našeho státu staví poněkud nerozhodně k otázce Lisabonské smlouvy.

            O koho jde? O pana presidenta, o skupinu senátorů, kteří dali podnět Ústavnímu soudu k posouzení, zda Lisabonská smlouva neodporuje naší Ústavě a o Ústavní soud jako takový, který se tímto podnětem zabývá, podle mne více, než je nutné.

            Pokud jde o pana presidenta. Zde, ať chci nebo ne, musím konstatovat, že lze spatřovat náznaky jistého zásadního obratu v jeho názorech.

            Jako člen vlády a později i její premiér prosazoval názor, že regulace fungování soukromých podnikatelských aktivit v našem státě je nežádoucí, protože veškeré problémy vyřeší „neviditelná ruka trhu".

            Pod vlivem této teorie se významnou měrou podílel na tom, že si u nás může zahraniční kapitál (např. obchodní řetězce) dělat co chce.

            Ve vztahu k nim to nejsme my, kdo určuje pravidla, podle nichž se budeme ve styku s nimi řídit. Tato pravidla, ať již při zásobování svých prodejen nebo při prodeji výrobků v nich, zcela dominantním způsobem určují osoby, které nežijí na území tohoto státu a tudíž nejsou částmi toho, čemu říkáme náš národ.

            To znamená, že ve vztahu k těmto subjektům je naše národní možnost rozhodovat o sobě sami značným způsobem omezena prostě proto, že chybí národní legislativa, která by regulaci chování se zahraničních subjektů u nás upravovala. Tak jsme se fakticky do jisté míry vzdali možnosti výkonu jedné ze složek státní moci - té složky, která rozhoduje o pravidlech, podle nichž budeme řídit svůj život - o zákonech.

            Kromě toho. Jsme součástí Evropy. V Evropě žijeme a snaha o začlenění do ní byla i jednou z motivačních myšlenek Sametové revoluce        . 

            Budeme tedy trvat na tom, abychom si mohli sami vládnout? To již dávno neděláme - již dnes se podřizujeme evropské legislativě. Pokud za tohoto stavu budeme trvat na tom, že musíme národní suverenitu (tedy schopnost vládnout si sami) za každou cenu obhajovat a chránit, pak budeme vypadat jako národ, který neví co chce.

            Hrozí nám situace, že se v rámci Evropy dostaneme do situace, kdy budeme působit dojmem, že chceme jen brát ale dávat nechceme. Jde o stav, který nápadně připomíná jinou situaci, kterou známe z našich vnitřních poměrů.

            A jak jsem uvedl v minulém článku. To jistě není stav, o který bychom my, obyčejní lidé stáli a který by nám vyhovoval. Zdvojení v rozhodovací pravomoci při řešení celoevropských záležitostí to znamená ztrátu času a zbytečné náklady.

            Domnívám se tedy, že v daném případě se pod pláštíkem ochrany národních zájmů skrývá spíše obava o to, že dojde ke snížení pravomocí u lidí, kteří řídí náš stát. A tento důvod jistě není spojen s naší národní suverenitou.

            Pokud jde o Senát. Několik jeho členů dalo podnět k tomu, aby Ústavní soud zkoumal, zda je Lisabonská smlouva v souladu s naší Ústavou.

            Nevím, co si o tom myslet. Žijeme v Evropě, jsme její nedílnou součástí s úzkými ekonomickými vazbami na okolní země. Jinak řečeno. Ve skutečném životě jsme se již dávno stali součástí většího ekonomického a tedy i územně správního celku. Jsme jeho součástí a chceme zkoumat, zda pravidla řízení tohoto většího územně správního celku jsou v souladu s naší Ústavou, tedy právní normou nižšího územně správního celku?

            Jak bychom se asi dívali na snahy krajů zkoumat, zda naše Ústava je v souladu s jimi vydanými vyhláškami? A na základě toho by kraje trvaly na tom, že je pro ně Ústava nezávazná, protože omezuje jejich pravomoci? Kraje jsou také samostatné územně správní celky s vlastní subjektivitou.

            Z tohoto příkladu pak zcela jasně vyplývá fakt, že zkoumat Lisabonskou smlouvu z pohledu souladu s naší Ústavou je zcela mimo rámec všech právníky uznávaných zásad o závaznosti právních norem.

            Vždy platí, že právní normy vyššího územně správního celku mají přednost před právními normami územně správního celku nižšího.

            Pokud se tedy Lisabonská smlouva dostává do rozporu s naší Ústavou, mělo by být samozřejmostí, že Ústava bude upravena tak, aby této smlouvě neodporovala.

            A to je také, z pohledu potřeb skutečného života nás obyčejných lidí, jediný závěr, ke kterému by měl Ústavní soud dospět.

            Ústavní soud by měl dospět k závěru, že nemůže zkoumat soulad Lisabonské smlouvy s naší Ústavou, protože není v jeho kompetencích zkoumat soulad právní normy vyššího územně správního celku s naší Ústavou jako normou nižšího územně správního celku. A pokud dospěje k závěru, že si obě právní normy v něčem odporují, pak by měl vyslovit doporučení, jak by měla být upravena naše Ústava, aby vyhovovala Lisabonské smlouvě.          

            Pokud jsem se zmínil o jistém příkladu z našeho domácího prostředí, pak si dovolím upozornit na to, že se objevily snahy řešit daný případ pomocí „ochranného plotu". Nechceme snad, aby se Evropa před námi chránila tak, že okolo nás postaví „ochranný plot". To jsme již jednou zažili i když v obrácené snaze. Ve snaze chránit nás před nežádoucími živly z „venku".

            Pokud mohu shrnout. Podle mne. V tomto případě nejde o naši národní suverenitu jako možnost vykonávat státní moc na území našeho státu, protože jednou ze složek státní moci je i moc zákonodárná. A již dnes jsme povinni akceptovat normy Evropské unie, takže jejich schvalování u nás má jen formální a nikoliv rozhodovací charakter.

            V tomto případě jde spíše o pozice několika vysokých státních úředníků, kteří mají strach, že budou ještě více omezeny jejich dosavadní rozhodovací pravomoci.