Co Vy nato, pane profesore?

             Otázka třetí. Právo má sloužit životu. Co si pod tím pojmem máme představit? Slouží právo životu tím, že ho nutí vracet se do r. 1811 nebo právo slouží životu tak, že respektuje současný stav života a vytváří podmínky pro život po roce 2011? Jak si takovou službu představujete Vy, pane profesore?

              Budeme-li hledat odpověď na položené otázky a začneme hledat hned v úvodu  návrhu nového Obč.  zák., pak bychom mohli dospět k závěru, že právo slouží životu tak, že respektuje dosažený stupeň rozvoje společnosti a bude vytvářet prostor pro život po roce 2011. Důvodem k tomuto závěru by mohla být skutečnost, že hned v úvodu návrhu nového Obč. zák. je obsažen příkaz vykládat normy soukromého práva v souladu s Listinou základních práv a svobod.

             Budeme-li však hledat odpověď v dalších ustanoveních návrhu výše zmíněné právní normy, pak zjistíme, že uvedený závěr je přinejmenším pochybný.

             Proč? Protože v návrhu dalších  ustanovení se dočteme např. to, že služebnost stezky zakládá právo chodit po ní nebo se po ní dopravovat lidskou silou a právo, aby po stezce jiní přicházeli k oprávněné osobě a odcházeli po ní nebo se lidskou silou dopravovali.

             Dále se v souvislosti s úpravou tohoto problému dovíme, že právo stezky neobsahuje právo vjíždět na služebný pozemek na zvířatech ani vláčet po služebním pozemku břemeno.

             Co na tomhle ustanovení zpochybňuje původní odpověď?

             Především to, že se zde mluví jen o lidské síle, přicházení k oprávněné osobě a odcházení od ní, o zvířatech a vláčení břemen.

             Lidská síla, to je vcelku srozumitelné. V souvislosti s dopravou je jasné, že jde o dopravu pěšky nebo pomocí jízdních kol a jiných zařízení využívajících k pohonu výhradně lidskou sílu.

             Pokud jde o přicházení k oprávněné osobě a odcházení od ní. Ani to není zdánlivě nic, co by mělo činit nějaké problémy. Jenže. Proč tato úprava z dob minulých, když dnes platí, že člověk může vše, co nemá zákonem zakázáno a nesmí být nucen činit, co zákon neukládá?

             Domnívám se, že s ohledem na toto základní lidské právo, není nutné psát, že člověk může někam jít a z tohoto místa také odejít. S odkazem na výše uvedené by stačilo, kdyby bylo stanoveno např., že člověk může stezky využívat pro uspokojování svých potřeb. Pak by snad bylo jasné, že k němu mohou po stezce přicházet a odcházet od něj i jeho návštěvy. Protože i toto, alespoň podle mne, nepochybně patří do okruhu potřeb člověka.

             Pokud se budeme zabývat možností používaných dopravních prostředků, pak z navržené formulace zcela jasně vyplývá, že kopíruje stav společnosti v r. 1811, tedy v době, kdy motorové dopravní prostředky ještě neexistovaly. V návrhu se mluví o zvířatech. O motorových vozidlech ne.

             Stejně tak ustanovení o vláčení břemen napovídá, že jde o opis velmi starého ustanovení. Vyjdeme-li z toho, že vláčení břemen se dá jinak nazvat též tažením věci za sebou, pak se nabízí otázka. Kolik břemen se dnes vláčí? Takový stav dnes snad ani neexistuje. Kdo by se vláčel s břemenem, když může využít dopravy pomocí dvoukoláku, rudlíku, apod. A i tento způsob dopravy je na vymizení, protože existují vysokozdvižné vozíky, vozíky za osobní auta apod.

             Jediné, kdy snad k vlečení břemene dochází, je doprava dříví k ohni a to ještě někde v přírodě při táboření.

             To snad k tomu, jaké lidské jednání se skrývá za použitými právními termíny. Z tohoto pohledu se dá soudit, že se dnešní právníci vztahem použitých právních termínů a skutečného lidského jednání příliš nezabývají.

             Z pohledu práva pak výše uvedené ustanovení naráží na problém základních lidských práv. Podle příkazu obsaženém v úvodu návrhu nového Obč. zák. je nutné normy soukromého práva vykládat v souladu s Listinou základních práv a svobod.

             A v ní je jako jedno ze základních lidských práv stanoveno právo smět činit, co zákon nezakazuje a nebýt nucen konat, co zákon neukládá.

             Takže otázka k výše uvedenému ustanovení návrhu nového Obč. zák. Zakazuje výše zmíněné norma soukromého práva jezdit po stezce na motocyklech, čtyřkolkách nebo v jiných motorových vozidlech?

            Odpověď je jednoznačná. Navržená norma takový způsob dopravy nezakazuje.   

            A pokud právní norma (zákon) něco nezakazuje, pak je to, s odkazem na základní lidská práva, dovolené.

            Jediné, co by mohlo tento závěr vyvrátit, by byla skutečnost, že by právní norma nařizovala způsob dopravy po stezce.

            Právní norma však „pouze" vymezuje rozsah práva služebnosti stezky. Říká jen to, co se smí.

            K čemu je v demokratické společnosti, v níž je jednou ze základních norem chování člověka právě právo smět činit, co zákon nezakazuje a nebýt nucen konat, co zákon neukládá, právní norma, která říká jen to co se smí? Je to norma respektující současný stav společnosti nebo je to norma, která nás vrací nazpátek do doby, kdy se mohlo jen to, co bylo zákonem dovoleno, tedy do dob totality?

            A to není jediné ustanovení nového Obč. zák., které je formulováno starým, tedy totalitním, způsobem.

            V novém Obč. zák. máme např. ustanovení, které prohlašuje za neplatné právní jednání, které obchází zákon.

            Obcházení zákona, to je možné popsat jako jednání člověka, jehož cílem je jednat jinak, než tvůrce zákona dovoluje. Takový argument pro opodstatnění trestání člověka platil u nás snad naposled před dvaceti lety. 

            Obdobně. Ustanovení návrhu Obč. zák., které říká, že v mezích právního řádu je stranám ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah.

            V tomto ustanovení snad chybí jen slůvko „milostivě" a byli bychom zcela v dobách c. a k. panovnického absolutismu.

            V demokratické společnosti nám bude tvůrce zákona milostivě dovolovat co smíme? To snad ne!!! V této společnosti přeci můžeme vše, co zákon nezakazuje nebo nenařizuje.

            A můžeme pokračovat. Např. text, který říká, že služebností užívacího práva se uživatelovi poskytuje právo užívat cizí věc pro jeho vlastní potřebu a potřebu jeho domácnosti. Opět ustanovení, které říká co se smí. Neříká, že se nesmí věc užívat k jiným, než v zákoně vymezeným účelům. Nenařizuje se ani užívat danou věc jen k určeným účelům. Proto je možné věc užívat i k jiným účelům, než které stanovuje zákon.

            Je otázka. Stav, v němž člověk využije možnosti konat vše, co zákon nezakazuje, budeme označovat za nepřípustné jednání, protože obchází zákon?

            V současnosti slavíme dvacáté výročí Sametové revoluce. Revoluce, která u nás znamenala konec totality.

            Neměly bychom se tedy v rámci oslav zamyslet nad tím, jestli šlo opravdu o odstranění  totality z našeho života?

            Pokud bychom chtěli hledat odpověď na položenou otázku v obsahu návrhu nového Obč. zák., pak bychom museli konstatovat, že z tohoto pohledu totalita odstraněna nebyla. Ba co víc. Do návrhu nového Obč. zákoníku se dvacet let po Sametové revoluci dostal jako zcela nový prvek institut „obcházení zákona". Tedy zcela jednoznačně totalitní prvek.  

            Co Vy na to, pane profesore?