Co Vy na to, pane profesore?

Dosud jsem se v této řadě věnoval převážně obsahu nového Občanského zákoníku a jeho logickým vazbám na život – na konkrétní projevy života každého z nás. Domnívám se, že by již bylo na čase ukončit tuto problematiku a věnovat se něčemu jinému. Jiným právním normám. Ani tam nejsou logické nesmysly. Než tak však učiním, dovolte mi ještě dvě zastavení nad novým OZ.

V dnešním blogu se pozastavím nad některými deklaratorními ustanoveními návrhu OZ.

Jde o to, že v ust. § 2 je stanoveno, že každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit.

Ustanovení Obč. zákoníku si budou vykládat lidé a podle tohoto výkladu pak budou žít. A pokud bude jeho ustanovení vykládat někdo jiný, pak ho bude vykládat převážně pro potřebu lidí, tedy fyzických osob.

Nabízí se tedy první otázka. Jaké možnosti pro jednání člověka poskytuje Listina základních práv a svobod, na kterou výše zmíněné ustanovení odkazuje?

V čl. 2 odst. 3 Listiny se píše „Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“

Takže. Jak je to se závazností Listiny pro výklad návrhu OZ? Jsou lidé povinni při výkladu OZ Listinu respektovat nebo ne?

Z použití formulace „každé ustanovení soukromého práva lze vykládat…“ se dá dovodit, že Listina závazná není.

Důvod? V Listině se mluví o zákazu nebo příkazu. OZ však mluví jen o možnosti (lze = je možné).

Bude tedy Listina při výkladu OZ závazná? Zcela jistě ano. Důvodem však nebude ani tak výše uvedené ustanovení OZ ale spíše fakt, že Listina je součástí ústavního pořádku a zákony tohoto druhu mají vyšší právní sílu, než ostatní zákony. Je proto nutné se i při výkladu OZ Listinou řídit.

A navíc. Poslední věta § 2 OZ stanovuje, že pokud se výklad jednotlivých ustanovení podle slov bude lišit od výkladu podle předchozího příkazu, musí mu ustoupit. Z toho se dá usoudit, že předchozí text uvedeného paragrafu, byť obsahuje slůvko „lze,“ není možností, ale je příkazem, byť stanoveným jaksi „dodatečně“. V tomto případě by pak Listina platila zcela jednoznačně.

Paradoxem je, že autoři OZ sice deklarují nadřazenost Listiny Občanskému zákoníku, ale jen formou možnosti dodatečně snad změněnou na příkaz. K formě přímého příkazu se neuchýlili. A tak již v samém úvodu OZ naznačují, že se sice k demokratickým principům vyjádřeným v Listině hlásí, ale ve skutečnosti se jimi až tak moc neřídí. A to není jediné ustanovení OZ, které tento fakt dokazuje.

Vezměme si např. § 39 odst. 2. Tam se říká, že svědky mohou být jen osoby, které nemají na prohlášení a jeho obsahu zájem a nejsou nevidomé, neslyšící, němé nebo neznalé jazyka, v němž je prohlášení učiněno. Opět je zde použita stará a spíše totalitním praktikám odpovídající formulace „mohou být“. I tato formulace vychází spíše z představ, že člověk může jen to, co mu zákon dovoluje, než z respektování čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod člověka.

Pokud by mělo platit, že člověk může vše, co nemá zákonem zakázáno, a nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, pak by bylo jasné, že i přes výše uvedené ustanovení OZ může být svědkem i osoba, kterou je v zájmu objektivity žádoucí z takové pozice vyloučit (viz. zmíněný text). Listině by odpovídala např. tato formulace „svědky nesmějí být osoby, které mají na prohlášení a jeho obsahu zájem, které jsou….“.

Zkusme další ustanovení návrhu OZ.

§ 46 – Potřebuje-li člověk nápomoc při rozhodování, protože mu v tom dušení porucha působí obtíže, třebaže nemusí být omezen ve své svéprávnosti, může si s podpůrcem ujednat poskytování podpory; podpůrců může být i více.

Zde je cítit vliv staré, v době nejhlubší totality vzniklé, právní normy ještě více, než v předchozím příkladu. Stará a v totalitě vzniklá norma. Zde mám na mysli fakt, že současný návrh OZ vychází z návrhu OZ, který byl vypracován v r. 1937, který vycházel z OZ z r. 1811. Nestudoval jsem návrh z roku 1937, ale domnívám se, že ve značném rozsahu kopíruje v hluboké totalitě feudálního panovnického absolutismu vzniklý OZ z r. 1811. Důvodem tohoto přesvědčení je fakt, že v r. 1937 nebyla základní liská práva ještě na takové úrovni, jako je tomu dnes. A to nemluvím vůbec o tom, že ani dnes nejsou součástí myšlení ani právních vědců i přes to, že jsou součástí našeho právního řádu. Moje zamyšlení nad návrhem OZ to dokazují.

Kromě toho. Nevidím žádný důvod pro to, aby člověkovi (každému a nejen tomu, který trpí duševní poruchou) bylo dovolováno, aby si sjednal pomoc všude tam, kde to považuje za nutné. To je přece naprosto samozřejmé a od počátku existence lidstva praktikované lidské jednání. Tato možnost je samou příčinou vzniku a podstatou existence jakéhokoliv společenství jedinců. Bez možnosti sjednat si pomoc od druhých by nemělo smysl, aby člověk ve společnosti s jinými vůbec žil.

Na sjednání si pomoci tedy nepotřebujeme žádnou právní normu, která nám to bude dovolovat. To vychází z potřeb života jako takového. Takže ani z tohoto pohledu, z pohledu tvrzení, že právo má sloužit životu, nemá takové ustanovení v návrhu OZ opodstatnění. Člověk si pomoc sjednával i když mu to zákon v dnešním slova smyslu ještě nedovoloval. Tedy v době, kdy podle současných představ právních vědců právo v dnešním smyslu slova ještě neexistovalo. A sjednávat si ji bude i tehdy, když mu to zákon bude zakazovat. Život je v tomto případě silnější než přání nějakého mocného ovládat veškeré jednání lidí.

Další ustanovení, které chci zmínit je ust. § 77 odst. 1). „Jméno člověka je jeho osobní jméno a příjmení, popřípadě jeho další jména a rodné příjmení, která mu podle zákona náležejí. Každý člověk má právo užívat své jméno v právním styku, stejně jako právo na ochranu svého jména a na úctu k němu.

Opět totalitní formulace, která člověkovi dovoluje používat své jméno v právním styku. První otázka, která mne napadá. V jiném, než právním styku, osobní jméno používat nelze? Buďto platí Listina a pak nepotřebuji souhlas na používání svého jména jako takového v každém případě, kdy to budu považovat za nutné nebo vhodné, nebo platí totalitní, že mohu jen to, co mi zákon dovoluje a pak nemohu používat svoje jméno v jiném, než právním styku, protože mi zákon dovoluje používat svoje jméno jen ve styku právním. Při představování se jiným osobám podle výše zmíněného ustanovení návrhu OZ používat svoje jméno nemohu, protože v tomto případě se o právní styk nejedná.

Za další krásné důkazy demokratického smýšlení při tvorbě návrhu nového OZ považuji ust. §§ 1584 a 1615.

V ust. § 1584 se praví. „Smlouva je uzavřena, jakmile si strany ujednaly její obsah. V mezích právního řádu je stranám ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah.

V ust. § 1615 se pak praví. „Po uzavření smlouvy mezi stranami v jiné formě než písemné je stranám ponecháno na vůli, zda si obsah smlouvy v písemné formě potvrdí.“

Vyjdeme-li z toho, že termín smlouva není nic víc a nic méně, než právní termín pro takové naprosto běžné a od nepaměti člověkem praktikované jednání jehož výsledkem je to, že se dva lidé na něčem dohodnou (domluví), pak je nanejvýš zarážející, že v demokratické společnosti někdo milostivě dovoluje člověkovi, aby se s jiným člověkem na něčem dohodl (domluvil). Člověk se s jiným člověkem domlouval na řadě věcí dávno před tím, než si nějaký jiný člověk přisvojil právo mu takové jednání dovolovat. Abych se s někým na něčem dohodl, na to nepotřebuji ničí souhlas a ani dovolení. Snad jen v tom případě, že budu v pozici otroka nebo nevolníka a i v této pozici se budu s jinými na něčem domlouvat tak, aby to pán nevěděl.

Domluva lidí. To je základní předpoklad fungování lidské společnosti jako takové a existence lidského rodu vůbec. Bez domluvy (dohody nebo, chcete-li to říci právní terminologií, bez smlouvy) se neobejde ani tak prostý fakt, jako že jdou dva zcela cizí lidé vedle sebe na chodníku. Z právního hlediska je i toto možné jen na základě smlouvy. Právní rozbor si právníci jistě doplní.

Obdobně je to i v případě, ust. § 1615, který přiznává lidem právo podle svojí vůle potvrdit obsah domluvy (dohody, domluvy) písemně. Ani k takovému jednání nepotřebují lidé žádné milostivé svolení. To je jen jejich svobodné rozhodnutí, jehož cílem je posílit svoje pozice v případě sporu, protože obsah písemně vyhotovené dohody se ve srovnání s ústně uzavřenou dohodou, lépe prokazuje.

Třešničkou na dortu dokazující „demokratičnost“ návrhu nového OZ je pak ust. § 527, v němž se praví „Neplatné je právní jednání, které zjevně odporuje dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu nebo jej obchází a je někomu na újmu nebo zjevně narušuje veřejný pořádek.“

Z tohoto ustanovení bych chtěl vyzdvihnout tu jeho část, kde se mluví o obcházení zákona. Tímto ustanovením je negováno základní právo člověka dělat vše, co mu zákon nezakazuje. Jde o plně totalitní ustanovení vycházející z toho, že člověk může dělat jen to, co má zákonem dovoleno.

Závěrem ještě jeden institut, u kterého se nemohu ubránit dojmu, že vychází ze stavu v r. 1811.

Jde o § 1654 Lichva.

Zde se praví, že neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

Co se skrývá za termínem hrubý nepoměr? Jedná se o vztah hodnoty jedné věci k hodnotě jiné věci? Kdy v tomto případě o hrubý nepoměr jde? A co služby? Jak se tam vyjádří hrubý nepoměr. Půjde o hranici stanovující cenu práce za jednu hodinu?

Nebo se tento termín vztahuje (podle doby jeho vzniku) jen na půjčování peněz? To by ale mělo být v zákoně zcela jasně stanoveno, protože jinak bude mít toto ustanovení obecnou platnost a bude nutné jej uplatňovat ve všech případech.

A bude možné prohlásit každou smlouvu splňující daná kritéria za neplatnou s poukazem na nezkušenost? V dnešní úrovni a komplikovanosti našeho současného práva může o nezkušenosti mluvit každý člověk, protože žádný člověk a tedy ani právník profesionál nemá zkušenosti ze všech oblastí našeho právního řádu.

Ponecháme odpovědi na výše položené otázky na soudech? To se sice nabízí, ale je to v rozporu s Listinou. Listina obsahuje v čl. 2 odst. 2 základní lidské právo na to, aby státní moc byla uplatňována jen v případech a v mezích stanovený zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

Činnost soudů, to je výkon jedné ze složek státní moci a proto je možné vykonávat ji jen v mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví.

Žádný zákon nestanovuje, že soudy mohou dotvářet zákony.

Zákon ve smyslu základních práv, to je, alespoň podle mne, stručně řečeno pravidlo lidského chování, které prošlo Parlamentem, bylo podepsáno prezidentem a bylo zveřejněno ve Sbírce zákonů. Žádné soudní rozhodnutí nesplňuje tyto podmínky a proto nemůže být závazné v obecné rovině. Nesplňuje totiž podmínku možnosti lidí seznámit se s ním. Vycházím ze zásady, že neznalost zákona neomlouvá. Tu lze uplatňovat jen u těch pravidel lidského chování, se kterými mají lidé objektivně možnost se seznámit.

Takže. Pokud budou soudy stanovovat jakékoliv hodnotové hranice pro určení hrubého nepoměru mezi vzájemně poskytnutými plněními s tím, že se podle takto jednou stanovené hranice budou řídit pokaždé, pak budou všechny lidi nutit chovat se podle jejich rozhodnutí. A protože tato rozhodnutí nejsou zákonem, budou lidé nuceni jednat způsobem, který zákon nestanoví jen proto, aby v případném soudním sporu neprohráli. Bude tam nepřímá hrozba sankcí spojených s prohraným sporem a to bude v rozporu s Listinou.

A to zde nechci rozebírat ekonomickou stránku věci a ani se neptán na to proč vůbec ustanovení o lichvě, když neplatné je právní jednání, které odporuje dobrým mravům? Viz. výše § 527. A to, co se kdysi skrývalo pod pojmem „lichva“ zcela jistě dobrým mravům odporuje.

Než příště definitivně ukončím svoje úvahy na téma nového OZ, chtěl bych na tomto místě sdělit svůj názor na návrh nového OZ jako takový.

V tomto případě mohu konstatovat, že i když si zpracování nového OZ jistě vyžádalo hodně času a námahy věnované studiu minulého a stávajícího ve vztahu k obdobným normám z minulosti a současnosti, nebylo jeho přípravě věnováno tolik, aby ho bylo možné přiblížit základní tezi, na kterou se jeho autoři odvolávají – tezi, že právo má sloužit životu.

K naplnění této teze je nutné, aby si právní vědci uvědomili, že život to není právo a právní věda. Život je každodenní činnost. To jsou každodenní životní projevy každého z nás. Každého člověka.