Co Vy na to, pane profesore, na soužití dvou osob

Poslední ze zastavení nad návrhem nového OZ věnuji soužití dvou osob. Na toto téma se vedou neustálé diskuse. Předmětem je i registrované partnerství. Argumenty bývají různé. Oblastí mého zájmu je však právní úprava života člověka a proto se budu i u tohoto tématu věnovat právní stránce soužití dvou lidí. Záměrně nepoužívám termín „manželství“, protože i manželství není nic více a nic méně, než život dvou lidí v relativně uzavřeném společenství.

Otázka však je, jak začít? Nejlepší bývá začít od začátku.

Takže. Na začátku byl človíček jako jedinec určitého živočišného druhu na této planetě. Ten neměl nic a to nejen pokud jde o majetek, ale i pokud jde o to, čemu dnes říkáme právo. A proto se jaksi bezděčně a z počátku spíše intuitivně sdružoval s jinými členy svého druhu a samozřejmě i s jedinci opačného pohlaví.

Co bylo dříve? Zda sdružování do kolektivu nebo sdružování s jedincem opačného pohlaví, to nedovedu říci. S ohledem na ostatní živé tvory se dá však předpokládat, že spíše vznikal širší kolektiv jedinců daného druhu a teprve později se v rámci tohoto „širšího“ kolektivu začal utvářet kolektiv „užší“ ze dvou jedinců daného druhu, ale opačného pohlaví. To však není důležité.

To by mohl být vývoj z pohledu teorie, která předpokládá postupný vývoj života od jednoduchých forem až k člověkovi.

Pokud jde o druhou teorii, teorii stvoření života Hospodinem, pak je zcela jasné, že nejprve vzniklo společenství dvou jedinců opačného pohlaví a ti pak vytvořili společenství větší.

Je však jedno z jakého pohledu se na vznik života na Zemi díváme. Myslím, že se můžeme shodnout na tom, že v samých počátcích existence člověka jako živočišného druhu vznikalo společenství tak, že se jednotliví členové daného druhu prostě rozhodli žít spolu.

A to platí i pro soužití dvou jedinců opačného pohlaví. U živočišného druhu, který si říká člověka to tedy platí i pro soužití muže a ženy. I v tomto případě začalo soužití prostým projevem vůle dvou jedinců žít spolu. Při tom nevylučuji, že docházelo i k soužití dvou jedinců stejného pohlavi.

K takovému rozhodnutí nepotřebovali souhlas žádného úřadu a ani žádných jiných jedinců svého druhu.

Proto, aby spolu mohli dva lidé žít, jim stačilo prostě to, že spolu žít chtěli. Nemuseli chodit do žádného sídla nadpřirozené bytosti - pardon – do sídla právnické osoby v podobně obecního nebo církevního úřadu a nemuseli před svědky prohlašovat, že spolu chtějí žít.

V případě vývojové teorie lze na takové jednání usuzovat podle poměrů u jiných živočišných druhů, které vytvářejí obdobné společenství dvou jedinců opačného pohlaví a v případě teorie stvoření života Hospodinem je to zcela jasné, protože Hospodin, když tvořil svět, nevytvořil spolu s ním ani obecní ani církevní úřady. To by ani nemělo smysl, protože Hospodin stvořil pouze dva jedince živočišného druhu nazvaného člověk. Nemohli tedy jít na žádný úřad a nemohli tam před jeho představitelem a před dalšími svědky prohlásit, že spolu chtějí žít, prostě proto, že žádný jiný člověk na Zemi ještě nebyl. Ostatně. Hospodin stvořil muže a ženu a řekl jim to, co řekl ostatním jedincům ostatních živočišných druhů. Žijte spolu. Neptal se jich, zda chtějí nebo ne. A oni spolu žili tak, jako příslušníci ostatních živých druhů na této planetě.

Z uvedeného tedy vyplývá, že od samého začátku stačil pro to, aby spolu mohli dva jedinci téhož živočišného druhu žít, pouhý projev jejich vůle.

Jak se však člověk dále vyvíjel, a stále více poznával svoje okolí a sám sebe, začal si uvědomovat, že by mohl mít něco více, než mají ostatní a začal si pro takové hromadění majetku vytvářet podmínky.

Tak se dostal až k tomu, čemu dnes říkáme právo, a k tomu, čemu dnes říkáme manželství.

Je nutné konstatovat, že od samého začátku soužití dvou a více jedinců daného druhu, bylo toto soužití řízeno podle určitých pravidel. Ta pravidla měla z počátku, tak jako u jiných živých druhů, jediný cíl - vytvořit optimální podmínky pro přežití druhu. Ostatně to platí v celé živé přírodě dodnes a to včetně člověka. Smůlou je, že si to dnešní člověk neuvědomuje a preferuje něco jiného.

Jenže teď jsme teprve někde v začátcích lidstva a v nich zřejmě platilo, stejně jako v ostatní živé přírodě, že si jedinec jednoho pohlaví nějakým způsobem přisvojuje právo na to vybrat si toho s kým zplodí potomky.

Tak se postupně měnila pravidla soužití lidí a to nejen v rámci „většího“ kolektivu, ale i v rámci kolektivu „menšího“.

Jak člověk získával z okolní přírody stále více majetku, tak se snažil si tento majetek zajistit a ochránit před ostatními. Je nasnadě, že základním prvkem, který při tomto snažení rozhodoval, byl prvek síly. Vždy to byl ten nejsilnější, který si dovedl vytvořit ty nejlepší podmínky nejprve pro rozmnožování, později i pro hromadění a ochranu majetku.

Tak se z původně, řečeno dnešní terminologií „demokratického“, způsobu řízení života daného kolektivu začal vytvářet totalitní způsob.

Od poměrů, v nichž rozhodoval kolektiv – např. rada starších – přešel člověk do poměrů, v nichž rozhodoval nejsilnější jedinec. Nejsilnější myšleno nikoliv fyzicky, ale mocensky, tedy za pomoci jím vytvořeného aparátu – zvláštního kolektivu lidí – kteří mu měli pomoci zajišťovat jeho sobecké zájmy.

Je samozřejmé, že takový způsob řízení zahrnoval všechny sféry života ovládaného kolektivu lidí.

Tak postupem doby, jak stále lépe a dokonaleji poznával okolní svět a sám sebe, prošel člověk od rodového způsobu řízení společnosti, přes otrokářský a feudální řád až k dnešnímu uspořádání, které je označováno za „demokratické“.

Pro tento vývoj je charakteristické, že nejprve docházelo k potlačování demokratických prvků v řízení života společnosti lidí a později se pak postupně demokratické prvky do pravidel řízení života lidí navraceli.

Zatímním vrcholem je současný stav, v němž jsou součástí i takové normy, kterým říkáme základní lidská práva. Jde o normy, které vycházejí z poznání, že člověk je člověk a jako takový má určitá práva, která existují nezávisle na něm a nezávisle na vůli jakéhokoliv vládce.

Chybou této teorie je to, že chápe všechny jedince druhu homo sapiens jako naprosto stejné subjekty.

Zatím co v myšlení lidí, alespoň těch, kteří rozhodují o obsahu práva, platí, že všichni lidé jsou si rovni, přesto se již dnes objevují názory, že není člověk jako člověk. Tím nemyslím v minulosti vzniklé představy o nadřazenosti jedné lidské rasy nad rasami jinými, ani v minulosti vzniklé představy o výjimečnosti a tím jakési nadřazenosti těch, kteří vytvořili nebo disponují velkým majetkem.

Pokud mluvím o tom, že není člověk jako člověk, pak mám na mysli objektivní a na lidském vědomí nezávislé rozdíly. Mluvím o takových skupinách lidí, jako jsou děti, dospělí a senioři a v jejich rámci pak ještě dělení na jedince mužského a ženského pohlaví. To jsou objektivně existující skupiny, z nichž každá z vyjmenovaných má určité specifické vlastnosti a s nimi jsou, nebo spíše by měla být, spojena i určitá specifická práva. Pro doplnění. Pořadí není dáno důležitostí, ale výhradně abecedním pořádkem prvních písmen.

Zatím jsme však ještě stále jen u základních lidských práv jako takových.

I v jejich rámci je však jedno právo, které říká, že všichni lidé jsou si rovni ve své důstojnosti a právech.

Podívejme se tedy z pohledu tohoto základního lidského práva na navrhovanou úpravu soužití dvou lidí.

Ať již jde o muže nebo o ženu, vždy jde o člověka. Proto by tito lidé měli mít stejná práva a to za všech okolností.

A mají je v rámci navrhované právní úpravy jejich soužití? Myslím, že se shodneme, že nemají.

Stačí se podívat na jedno z úvodních ustanovení návrhu OZ. Tam se v § 3 odst. 2), písm. b) praví, že rodina, rodičovství a manželství požívají zvláštní zákonné ochrany.

Zvláštní zákonné ochrany nepožívá jakékoliv soužití dvou lidí, ale pouze to, v němž se dva jedinci podřídili zvláštnímu režimu stanovenému lidským vědomím. Podstatou tohoto režimu je podmínka, že se dva lidé dostaví na určitý člověkem vytvořený úřad a tam před svědky prohlásí, že spolu chtějí žít.

Nebudu rozebírat všechna pro a proti tohoto postupu, ale jisté je, že jeho zvláštní právní zakotvení je v rozporu s právem na rovnost v důstojnosti a právech. Lidé, kteří se tomuto režimu nepodřídí jsou diskriminováni a je tak snižována i jejich důstojnost. Jde o zcela evidentně zastaralý a dosaženému stupni poznání odporující právní institut.

Vezmeme-li však v úvahu úvodní ust. návrhu OZ, v němž se praví, že normy OZ se vykládají v souladu se základními právy (§2 odst. 1), pak je jasné, že ustanovení § 2878 návrhu OZ, v němž se praví, že ustanovení části první, třetí a čtvrté o manželství a o právech a povinnostech manželů platí obdobně pro registrované partnerství a práva a povinnosti partnerů, je v OZ zcela zbytečné, protože pokud platí základní lidská práva, pak všichni, kdo spolu žijí v jedné domácnosti, mají naprosto stejná práva a povinnosti a to v celém rozsahu právní úpravy věnované v novém OZ manželství, tedy včetně části druhé, v § 2878 nezmiňované.

Dalším prvkem dokazujícím zastaralost a zkostnatělost obsahu OZ je např. ustanovení § 696, v němž se praví, že soud, který rozhoduje o rozvodu manželství, zjišťuje existenci rozvratu manželství, a přitom zjišťuje jeho příčiny, pokud dále není stanoveno jinak.

Nezlobte se na mne. Ale zjišťovat příčiny rozvratu manželství v dnešní době! Čemu nebo komu to poslouží? Pokud spolu dva lidé nechtějí žít a je jedno jestli je to přání obou nebo jen jednoho, tak spolu žít nebudou. Na tom nikdo a nic nezmění. Hledání příčin rozvratu v takovéto situaci je zcela kontraproduktivní, protože to jednak zbytečně zaměstnává již tak přetížené soudy a jednak a to hlavně to vede k tomu, že na sebe manželé v rámci rozvodového řízení nakydají tolik špíny, že to z nich učiní trvalé a nesmiřitelné nepřátele. A kdo to potom odnese?

Ti, kteří jsou v tom nevinně – děti. I děti jsou lidé a jako takové mají svoje specifické vlastnosti a to takové, že by bylo vhodné, aby jim byla poskytnuta zvláštní právní ochrana v podobě, jak jsem uvedl výše, základních práv dítěte. A k těm by pak mělo zcela určitě patřit právo na harmonické dětství. A k tomu určitě hledání příčin rozvratu manželství nepřispěje.

Další úpravou dokazujícím zahleděnost autorů návrhu nového OZ do minulosti je ustanovení § 695, v němž se praví, že manželství může být rozvedeno, je-li soužití manželů hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno a nelze očekávat jeho obnovení. A dále to, že přesto, že je soužití manželů rozvráceno, nemůže být manželství rozvedeno, byl-li by rozvod v rozporu…“

Manželství nemůže být rozvedeno! Co je to platné a čemu to poslouží? Chceme se snad vrátit do středověku, kdy v důsledku nerozlučitelnosti manželství bylo nesčetně formálních, ale svoji funkci neplnících manželství? I v této oblasti snad život dokázal, že trvání na takovém nesmyslu v životě neobstojí, protože když spolu dva lidé žít nechtějí, tak spolu žít nebudou a nikdo na tom nic nezmění.

To je tak všechno, co bych chtěl k návrhu nového OZ říci. Podle mne jde o právní normu, které má se současnou úrovní lidského poznání pramálo společného a to nemluvím o změnách do budoucna.

Mohu-li stručně vyjádřit svůj názor na obsah nového OZ, pak by bylo, alespoň podle mne, potřeba tuto normu z Parlamentu stáhnout a nechat ji přepracovat. Důvodem je skutečnost, že jde obsahem spíše o konzervu minulosti, než o bránu do budoucnosti.

A příště již o něčem jiném. Např. o nadpřirozených bytostech v naší současné lidské společnosti.