Aby stát mohl fungovat...

Aby stát mohl fungovat, musí být splněny určité podmínky. Jednak je nutné, aby existovali lidé, jimž má sloužit. Důvodem je skutečnost, že stát v současném pojetí je nástrojem člověka k prosazování jeho zájmů.

Pak musí existovat lidé, kteří svojí činností výkon funkcí státu zajišťují.

Dále je nutné, aby existovala pravidla, podle kterých bude stát fungovat a zajišťovat plnění cílů, kterých chtějí lidé, kteří stát ovládají, s jeho pomocí dosáhnout.

Velmi významným nástrojem v rámci pravidel fungování státu jsou pravidla, která zajišťují, že stát se bude chovat tak, jak vládnoucí lidé chtějí. Jinak řečeno, že budou existovat pravidla, která budou zajišťovat, aby lidé – státní úředníci - dělali to, co se od nich očekává.

V dosavadních lidských dějinách známe dva způsoby řízení státu.

Jednomu se říká totalitní a druhému se říká demokratický.

I když si u nás pod pojmem „totalitní stát“ většina lidí představí období mezi Únorem 1948 a Listopadem 1989, přesto se domnívám, že pojem „totalitní“ lze vztáhnout i na celé období od rozpadu prvobytně pospolné společnosti, nebo chcete-li v souladu se současným pohledem na stát jako takový, na celé období existence státu jako takového.

Je tedy otázka jak se oba způsoby řízení státu od sebe navzájem odlišují, nebo mají odlišovat?

Totalitní stát vznikl spolu se zánikem rodové společnosti. Zánik rodové společnosti byl způsobem vznikem relativně malé skupiny lidí, kteří dokázali získat větší majetek, než ostatní členové rodu. Stali se tak bohatšími. A protože toužili po tom, aby byl jejich majetek ochráněn před ostatními, a aby se dále rozmnožoval, snažili se bohatí lidé získat i moc proto, aby mohli vytvořit podmínky potřebné k naplňování svých cílů.

K tomu se výborně hodil stát.

Nejen, že na něj bylo možné svést řadu nepravostí, které byly páchány v zájmu bohatých a mocných, ale bylo možné s jeho pomocí, s pomocí řady úřadů, poměrně snadno ovládat chudé a bezmocné a nutit je chovat se tak, jak to vyhovovalo bohatým a mocným.

Protože nejefektivnějším způsobem řízení lidského kolektivu v podmínkách ovládání člověka člověkem je říkat lidem co dělat smějí a vše ostatní trestat jako nedovolené jednání, je jasné, že tímto způsobem byla tvořena i pravidla fungování daného státu (kolektivu lidí na jeho území žijících), tedy zákony.

Nezbytnou součástí pravidel řízení této společnosti pak byla i pravidla, která měla vytvářet podmínky pro vynucování si plnění cílů, které stát měl plnit. Tedy pravidla, podle nichž byli odměňováni, případně trestáni, ti lidé, kteří svojí prací cíle, jichž mělo být výkonem státních funkcí dosaženo, zajišťovali.

Domnívám se, že je zcela jasné, že měli-li určití lidé plnit úkoly kladené na stát tak, jak si to přeje relativně malá skupina lidí, pak pravidla jejich odměňování a trestání byla nastavena tak, aby dané lidi motivovala a neodrazovala.

Pokud jde o odměňování, to není až tak důležité, protože do této oblasti může patřit celá řada forem.

Podle mne jsou daleko důležitější ta pravidla, podle kterých mají být trestáni lidé, kteří svojí činností při výkonu funkcí státu nenaplňují cíle, jimž má stát sloužit.

Tato pravidla totiž věrně odrážení podmínky ve státě. Nejsem historik v oblasti práva, takže nemám znalosti o tom, jak byla odpovědnost lidí vykonávajících státní moc řešena např. ve feudalismu. Mohu však srovnávat rozdíly mezi pravidly, která platila před Listopadem 1989 a pravidly, která platí dnes.

Před Listopadem 1989 platilo, že zaplatí-li stát škodu způsobenou při plnění jeho úkolů, může požadovat náhradu od těch lidí, kteří škodu způsobili.

Z této formulace je nejzajímavější slůvko „může“. To zcela odpovídá poměrům, které tehdy vládly.

Stát se tvářil jako demokratický a lidový, ale ve skutečnosti sloužil relativně malé skupině lidí. Tomuto stavu odpovídala i pravidla trestání těch státních úředníků, kteří nedělali to, co měli a tak, jak měli.

A protože dělat měli to, co chtěli vládci a vládci se tvářili, jako že hájí zájmy lidí, pak i pravidla trestání státních úředníků musela být nastavena tak, aby vypadala tak, jako že chrání zájmy lidí. Ve skutečnosti však umožňovala trestat státní úředníky jen tehdy, když jednali v rozporu s přáním mocných. Proto ono slůvko „může“.

Toto slůvko, v návaznosti na způsob tvorby práva způsobem, který říkal, co se smí, znamenalo, že stát pouze může a nikoliv musí vymáhat škodu, kterou musel za špatný výkon svých funkcí uhradit.

Stát neměl povinnost takto státu vzniklou škodu vymáhat. Důvod byl jasný. Nějaký státní úředník plní přání vládců. Když realizace přání vládců vedla ke škodě, kterou musel stát uhradit, bylo by proti zájmům vládců, kdyby trestali státního úředníka, který vykonával jejich zvůli.

Zdá se být logické, že když Listopad 1989 znamenal konec vlády jedné strany a moc přešla do rukou lidu, jak je to alespoň zakotveno v Ústavě, že dojde ke změně pravidel řízení naší společnosti tak, aby pravidla chránila člověka.

Co se však nestalo. V r. 1998, byla schválena nová pravidla, která upravují možnosti vymáhání náhrad škod, které nám státní úředníci při výkonu svých funkcí způsobili, a které nám stát nahradil.

A víte, co je v nich stanoveno?

Je v nich stanoveno, že stát může požadovat. Stát slouží lidu, spravuje jeho peníze a nemá povinnost vymáhat škodu, která byla státem z jemu svěřených peněz uhrazena.

V nových pravidlech je to sice rozvedeno poněkud rozvláčněji, než v těch předchozích, ale na podstatě, že státní úředníci nemusí nic platit, to nic nemění.

Dokonce došlo ještě ke zvýraznění faktu, že státní úředníci nic platit nemusí. To je vyjádřeno možností, která nová pravidla státnímu úředníkovi poskytují. Tou možností je zprostit se odpovědnosti za způsobenou škodu poukazem na to, že mu bylo protiprávní a škodu způsobující jednání nařízeno jeho nadřízeným.

A protože odpovědnost nadřízeného za škodu, která byla způsobena při plnění jeho příkazu, stanovena není a navíc nejvyšším představitelem v každém státním úřadu je ministr, tedy osoba, která požívá výhody vyplývající z privilegia imunity ústavního činitele, je jasné, jaká je možnost vymoci jakoukoliv škodu, způsobenou státu špatným výkonem státní moci.

Jen pro doplnění. Tam, kde možnost zprostit se odpovědnosti poukazem na příkaz nadřízeného není (soudy a státní zastupitelství), tam je povinnost hradit škodu podmíněna tím, že bude vina soudce nebo státního zástupce prokázána v kárném nebo trestním řízení. Takové řízení se však zahajuje z podnětu příslušného vedoucího daného soudu nebo státního

zastupitelství. Není snad nutné dále rozvádět.

Přidejme k tomu i fakt, že státní úředníci nejsou odpovědni za výkon státní moci v rozporu se zákonem ani z pohledu trestněprávního, i přes to, že výkon pravomoci způsobem odporujícím zákonu je v Trestním zákoníku označen jako zneužití pravomoci úřední osobou, a máme obrázek kompletní.

Z Ústavy nám zmizela větička o vedoucí úloze KSČ a objevila se tam větička, která říká, že veškerá moc náleží lidu. Z toho by se dalo usuzovat, že jsme demokratický stát, který slouží všem lidem.

Nezměnila se však pravidla zajišťující výkon státní moci. Ta zůstala v rovině, která činí ze státních úředníků i dnes zcela neodpovědné a nepostižitelné osoby. Mohou si tedy i nadále dělat, co chtějí. Nebo, jak vyplývá z platné právní úpravy, mohou dělat to, co jim nařídí jejich nadřízení.

Z toho vyplývá, že výkon státní moci je i v naší současné společnosti zcela závislý na tom, kdo příslušného státního úředníka, případně jeho nadřízeného přesvědčí o tom, aby jednal v jeho zájmu.

Jsme tedy společnost skutečně demokratická a co s tím dělat?

Na první otázku si odpovězte sami.

Na druhou mohu částečně odpovědět já.

Zaměstnanci nestátních subjektů jsou povinni hradit škodu do výše čtyřapůlnásobku svého průměrného platu a to jen za předpokladu, že škoda byla způsobena z nedbalosti. V případě, že způsobí škodu úmyslně, v opilosti nebo zneužití jiných návykových látek, hradí zaměstnanec škodu celou.

Státní zaměstnanci hradí škodu v převážné většině ve stejném rozsahu, ale.

Stát v případě, že zaplatí náhradu škody, pak náhradu způsobené škody požadovat může. A pokud se již vymáhat škodu rozhodne, může příslušný úředník tvrdit, že mu to bylo nařízeno. Dále viz. výše.

Jde tedy zcela evidentně o různý rozsah práv a povinností, které mají zaměstnanci nestátních subjektů a zaměstnanci státu. A to je diskriminace. Jde o diskriminaci zaměstnanců nestátních subjektů.

Jak se proti tomu můžeme bránit?

Platí obecné pravidlo, jehož respektování je jedním z průvodních znaků demokracie a úcty k člověkovi. To pravidlo říká, že právní norma o síle zákona nesmí odporovat právní normě o síle ústavního zákona.

Toto pravidlo nám pak dává možnost, jak proti svévoli při výkonu státní moci a nejen proti ní, bojovat.

Stačí si jen uvědomit, že naše zákony jsou stále ještě tvořeny způsobem, který odpovídá totalitnímu způsobu řízení státu.

Celkovému prostředí ve státě by tedy nebylo na škodu, kdybychom se nezajímali jen o to, co stanovují zákony, ale i, a zejména o to, co je v Ústavě a Listině.

Důvodem je skutečnost, že pokud zjistíme, že nějaký zákon je v rozporu s Ústavou nebo Listinou, pak máme možnost bránit se proti povinnosti takovým zákonem uložené, až k Ústavnímu soudu. Stačí jen využít opravných prostředků. Argumentace pak musí být založena na tvrzení, že povinnost uložená zákonem je v rozporu s naším ústavním pořádkem.