Vzpomínka na Martina Štěpánka

Moje maminka zbožňovala Zdeňka Štěpánka. Svůj obdiv pak přenesla i na Janu Štěpánkovou a Martina Štěpánka a ovlivnila tím i mě. Martin pro mne tehdy byl známým hercem na obrazovce, mně vzdálenou celebritou. Když jeho hlas zazníval z Rádia Svobodná Evropa, začal jsem vnímat i jeho osobnost – poznával jsem Martina Štěpánka také jako člověka.

Bylo to spojeno i se závistí, že se nebál jít do rizika a dokázal odejít do zahraničí, do emigrace. Všem bylo jasné, že neutíkal, ale že toho donucování, lichého blábolení a omezování základních svobod měl plné zuby.

Někdy okolo roku 2002 jsem se s Martinem potkal osobně. Myslím, že jsme si padli do oka. Pro mě to byla příležitost se ptát, jestli riziko emigrace stálo to. V našich debatách jsem měl možnost si ujasňovat pohled na svět, tříbit si myšlenky. Jeho názorová konzistentnost, reálné vnímání politiky a neuvěřitelná schopnost výstižně pojmenovat jevy v lidské společnosti mě k Martinovi přibližovali čím dál víc.

Když jsme spolu seděli na vládě, vzpomněl jsem si na mámu a byl jsem pyšný.

Silní lidé, kteří vědí, často mívají problémy sami se sebou. Paralelu můžeme najít například i v lékařské profesi. Lékař sám sebe léčí vždycky špatně. Buď je v pozici agravanta, nebo simulanta, ale nikdy není dobře diagnostikovaným a léčeným pacientem.

Martinova diagnóza byla stanovena jasně. Jestli léčba, kterou si sám naordinoval, byla správná, věděl jenom on. Nezkoumejme prosím, zda to byl projev síly, nebo jeho slabá chvilka. V každém případě si zaslouží naši úctu.

Díky za vše a sbohem, Martine.