Je vyšší zdravotní pojištění pro živnostníky spravedlivé?

Být živnostníkem znamená živit se sám svou prací, bez cizí pomoci podnikat, živit svoji rodinu, přinášet nabídku služeb, zboží nebo zábavy ostatním.

Návrh na zvýšení odvodu na zdravotní pojištění pro osoby samostatně výdělečně činné tzv. OSVČ je hodně starý. Je odjakživa součástí politiky sociálních demokratů a komunistů, kteří tak hledají argumenty pro zvýšení příjmů do nereformovaného a zadluženého zdravotnictví a ohánějí se přitom pseudospravedlností – totiž srovnáváním se zaměstnanci.

Nejde však o nic jiného, než o klasické zvyšování daní, tedy příjmů rozmařilého státu. Živnostníci pro české socialisty stále zůstávají keťasy, které nemohou ovládat v odborech, kteří jim neplatí příspěvky na jejich teplá místa. Živnostníky přitom nepochybně jsou odpovědnou skupinou českých občanů. Nestojí s nataženou rukou pro dávky a po nás politicích chtějí akorát nízké daně, méně papírování a šikanování na úřadech.

Na potřebu zvýšení odvodu (formou změny základu pro výpočet!) dlouhodobě tlačí také zdravotní pojišťovny. Ty se na věc dívají čistě z bilančního hlediska. Pro ministra je vždy jednodušší podlehnout jejich lobbyingu za zvyšování svých příjmů, než se zabývat dosažením vyšší efektivity zdravotních služeb. Jako ministr jsem zdravotní pojišťovny nevyslyšel jednak z respektu k živnostníkům, jednak pragmaticky jako člen vlády zadluženého státu.

V dnešní situaci celkovou bilanci státního rozpočtu ohrožují také tlaky na zvýšení objemu platby za státní pojištěnce kvůli nezaměstnanosti. A to nemluvím o sociálních nákladech na nezaměstnaného! I pojišťovny by si měly uvědomit, že pro ně bude výhodnější, když bude OSVČ přibývat, než když se budou rozšiřovat zástupy nezaměstnaných. Stejně to musí vnímat i každý pravicový ministr zdravotnictví.

Odvod na zdravotní pojištění je daň vymezená procentem z příjmů. Je z principu nespravedlivá, nicméně jde o nezbytný zdroj pro zajištění základu fondu veřejného zdravotního pojištění. Je důležitá pro tzv. solidaritu, kdy náklady z takového fondu čerpá jen 20% občanů. Označit povinnost vyplývající ze zákona slovem „solidarita“ je však zjevný eufemismus. Nicméně nikdo z nás neví, zda a kdy se ocitne v katastrofické zdravotní situaci s náklady v miliónech korun.

To však neznamená, že odvody musí tvořit více než 80procentní podíl příjmů zdravotního pojištění. A jsme opět u reformy. Jedním z důležitých reformních kroků je zavedení tzv. nominálního (paušálního) pojistného, které by stanovily pojišťovny jako cenu své nabídky (svého pojistného produktu). Přitom by si těmito cenami konečně konkurovaly, konečně by nabízely různé způsoby zajištění péče, především běžných zdravotních služeb, konečně bychom si mohli vybrat. Pak má smysl si připlatit, pak je možné zajistit i přístup k té nejmodernější medicíně a pak bude zdravotnictví odolnější proti dluhům. V Holandsku je paušální pojistné kombinované se zdravotní daní půl na půl. V českém prostředí by to např. mohlo znamenat postupné snižování 13,5% s náběhem nominálního pojistného. Bez spoluúčasti na pojistném a zdravotních službách to nepůjde, ale musíme si za své peníze vybírat něco lepšího a mít garantovánu kvalitu.

Pokud se budeme zabývat jenom tím, koho ještě zkasírovat do bezedné nádoby, aniž bychom ucpávali její díry, z dluhů se nikdy nedostaneme. Proto malý střípek z reformního návrhu, abych jenom nekritizoval.