Dvě a půl tuny byrokracie

Zdravotní pojišťovny mají ze zákona povinnost každoročně informovat o svém fungování všechny členy Poslanecké sněmovny. Děje se tak prostřednictvím výroční zprávy, kterou pojišťovny zákonodárcům předkládají (a jejíž součástí je i zpráva ministerstva zdravotnictví). Na základě nějaké historické, 15 let staré nepsané dohody, předcházel každý rok informování poslanců následující, značně hektický proces: Každá z devíti pojišťoven poslala na adresu Ministerstva zdravotnictví již vytištěnou zprávu. Následně ke každé zprávě ministerstvo přiložilo zmíněný vlastní report a výroční zprávy svázalo do jednoho svazku tak, aby si v nich každý poslanec mohl pohodlně listovat. Načež byly všechny výroční zprávy všech pojišťoven předány do parlamentu.

Patnáct let vše probíhalo podle tohoto scénáře, bez mrknutí oka jediného z desítek úředníků, kteří byli do akce zapojeni. Však se taky na první pohled se zdá, že o nic moc nejde. V praxi jde však o hotový administrativní horor: 

Do budovy ministerstva dorazí v průběhu týdne přibližně 300 000 (!) kancelářských papírů ve formátu A4. Pojišťoven je devět, každá zpráva má něco přes sto stran a rozdělovník poslanecké sněmovny udává 350 kopii. Když to vynásobíte a sečtete, vyjde vám skutečně přes čtvrt miliónů papírů. Co se děje dál: pracovníci ministerstva rozloží na ploše celé jedné místnosti budovy úřadu 350 hromádek, na které začínají vršit postupně přicházející zprávy jednotlivých zdravotních pojišťoven. A zprávu ministerstva navrch, jako tu pomyslnou třešinku na dortu. Pak už jen vyvázat tři stovky fasciklů, naložit vše do náklaďáku (dohromady jde o 2 a půl tuny!) a hurá do parlamentu.

Tam už na výroční zprávy pojišťoven čekají poslanci. Každý z nich nafasuje svůj svazek, aby do něj mohl nahlédnout v rámci projednání. Naprostá většina z nich však tento tučný fascikl v životě neotevřela, a není divu. Projednání představuje jen jediný bod programu a obrovské penzum informací, obsažené ve výročních zprávách prostě nemá poslanec nárok vstřebat. Ať už ten či onen poslanec do svazku nahlédl či nenahlédl, v rámci procesu schvalování dodalo ministerstvo zdravotnictví na Malou Stranu v posledních 15 letech odhadem třicet tun kancelářského papíru. Což je skoro hektar lesa.

Cílem tohoto textu není v žádném případě zpochybnit důležitost dozoru nad zdravotními pojišťovnami, jehož nezbytnou součástí je projednání v parlamentu. Jen mě finanční, materiální, ekologická a personální zátěž s tímto marginálním úkonem spojená, přivedla k úvaze, kolik času, peněz a lidské práce je denně vyplýtváno ve státní sféře. Naprostá většina procesů probíhá podle léty zavedené praxe a na inovaci a efektivitu procesů se nehledí. Vždyť „ze státního krev neteče. Dnes má česká byrokracie velkou šanci. Kromě přirozené generační výměny jde především o příchod mladých úředníků s předchozí zkušeností v privátní sféře. Ti začínají nově státní správu vnímat jako prostor, v němž se mohou řadu věcí naučit. Přínosem pro stát je pak především jejich jasné vnímání státních subjektů jako firem, které musí prosperovat, přestože vlastník (stát, občané) nemá vždy tak konkrétní obrysy jako přísný šéf.

Mně osobně se obklopení mladými lidmi, úspěšnými v soukromém sektoru a zvyklými fungovat na standardních manažerských principech, mimochodem vyplatilo také právě v případě hektaru lesa putujícího na korbě náklaďáku z ministerstva do parlamentu. V předtuše blížícího se administrativního martýria napadla šéfa mého kabinetu jednoduchá, logická, avšak (po tolika letech zavedené praxe) doslova kacířská myšlenka. Prý, že vzhledem ke skutečnosti, že všichni poslanci vlastní osobní počítač, se letos nic tisknout nebude a všechny dokumenty jim předáme jen na CD.

Náklaďák tak po patnácti letech letos poprvé nevyjel - dovezl jim to kurýr na kole.