Vsedě prostě neusnu...

Každý máme něco. Sedm miliard lidí a pravděpodobně sedm miliard všelijakých výjimečností, podivností a úchylek. Já třeba nemůžu spát v dopravních prostředcích .Neusnu ani minutu, i když letím až na druhý konec světa.

   Vypadá to, že spím, ale jen bdím, jako hlídací pes. Lidé, se kterými cestuji, většinou krásně pospávají a občas mívají i sny, protože sebou škubou, mávají rukama a něco mumlají, šťastlivci.

   Mám kamarádku Alenku, která je schopna usnout v autobuse mezi zastávkami sídliště Sever a hlavní nádraží, což je asi pět minut. Ani si nestačím uklidit do kabelky peněženku a sundat kabát a ona už je tuhá. Jenže Alenka je zkušená jogínka, tak možná proto.

   Já zavřu vždycky jen oči a ostatním se zdá, že spím. Když se mě po dlouhé cestě někdo zeptá, jak jsem se vyspala, mávnu rukou a ještě vypadám jako lhářka. „Vždyť jsi tak krásně spala,“ řekla mi tuhle známá. Kdybych tak krásně spala, určitě bych tak krásně nevypadala, to je logické. Protože bych nejspíš také chrápala či by mně z koutku úst tekla slina. Občas tak lidé ve vlaku vypadají, někdy na ně se zájmem koukám. Jak spím já, to fakt nevím, protože když spím, tak spím a nesleduju se.

    Jinak, spaní miluju! Považuju ho za nejkrásnější, nejzajímavější a nejužitečnější část svého života.

Někdy se celý den těším na to, jak si večer lehnu a budu dělat to, co dělám ze všeho nejraději – spát.

   Spánek mám spojený s polohou vleže a specifickým výskokem výškaře, kdy mám jednu nohu pokrčenou a druhou napnutou a toto během noci několikrát prostřídám. Copak je ale možné praktikovat tuhle flopovou asánu na sedačce regiojetu cestou do Ostravy?

   Nemůžu vlastně ani říkat, že potřebuju být ve vodorovné poloze, protože na kosmetice neusnu také. A že má kosmetička Jana skvělé polohovací lehátko, heboučké přikrývky, jemné ruce, skvělé masáže a nejrůznější fígle, při kterých všechny zákaznice spí jako mimina. Někdy je Jana nemůže ani vzbudit. Jen já čumím do stropu na bodovky nebo z okna, kde je pěkný výhled na vodní hrad Lipý. Což mně Jana pravidelně zkazí tím, že mi víčka přikryje vatovým tamponem, obličej ohodí výživnou maskou a mám po hradu…

   Je docela možné, že moje neschopnost spát v dopravních prostředcích je spojena s traumatickým zážitkem z mládí, kdy jsme se spolužačkou jely stopem z Moravy. Kamarádka tenkrát slíbila, že spolu dojedeme až na kolej, nakonec se na mě vykašlala a zůstala doma v Benešově. Stála jsem sama ve tmě na silnici s demižonem slivovice. Vzali mě pak dva Němci, v autě jsem usnula a probudila se až za Prahou. Znovu jsem stopovala, zastavil taxikář a prý mě odveze zadarmo a za malý vzoreček z demižonu, až na Petřiny.  Jenže bylo náledí, dostali jsme hodiny a vlítli do polí někde u Lysolají. Ani jsem nepípla, jen pevně objímala ten demižon. Když je něco zadarmo, klidně přitom můžete přijít i o život, to je jasná věc. Takže možná po tomhle zážitku nemůžu spát jinde než v posteli. Co kdyby zase přišly nějaké hodiny a já musela chránit svůj demižon?

       Jednou, vlastně to teda bylo už podruhé, se mi usnout přece jen podařilo. A ke všemu na nevlídném kovovém stole, dokonce v záři reflektorů. Usnula jsem jako pařez, a pak se narodila dcera Eva. Tak mě napadlo, že pro takové případy jako jsem já, by to možná chtělo nějakou speciální službičku. Ve vlacích dnes mají nejrůznější nabídky – tiché vagony, jablkové koláče, dámské oddíly, co kdyby byla k mání také anestezie? Nemusela by být celková, stačí lokální. A člověk by krásně mezi Kolínem a Pardubicemi upadl do kómatu. Sny už v nabídce nepožaduji. Ty ať si zařídí každý sám…    

(Napsáno pro ONU a všechny, kdo nemůžou vsedě spát…)