Vlci, raději se pořádně schovejte!

Doufám, že jsem k tomu také nepřispěla, že ten vlk je mrtvý… Protože jsem si celou dobu myslela, že se to jednou stane. A víme, že myšlenka je hmota. Měla jsem myslet raději na to, že je nikdy nikdo neuvidí.  

   Ale už je pozdě. Už je lidi viděli a nejen ve fotopastích. S velkou slávou totiž vloni přišla na Českolipsko malá smečka vlků, asi z Německa, myslí si odborníci, kteří to poznají podle DNA. Teď houbař našel v hlubokém lese mrtvého vlka. Vypadá to prý, že nezahynul přirozeně, ale ještě to musí prozkoumat v Praze na univerzitě a rozpitvat ho. Také mají zjistit, jestli se jedná o vlka z oné smečky nebo jiného a vůbec jestli je to zvíře vlk, ačkoliv na první pohled to vlk je. Pořádek ale musí být.

   Vždycky, když jsem šla do lesa, myslela jsem na ně. Tajně jsem doufala, že někde blízko jsou a sledují mě svýma nádhernýma očima. Vlky miluju. Můj skvělý kamarád se jmenuje Tomáš Wolf a nejoblíbenější knížka „Stepní vlk“, nic není náhoda. Když jsem kdysi pracovala v zoologické zahradě, moc jsem si přála, abych o ně mohla pečovat. Jenže postup je postup. Začala jsem u kuřat pro hady a plameňáků, nakonec jsem to dotáhla ke slonovi, ale s vlky jsme se minuli.

   Když přišli na Českolipsko, říkala jsem si namyšleně: oni věděli, kam mají přijít, oni vědí o mé lásce a přišli za mnou… I kdyby to bylo jinak, já jsem si to tak myslela. Nikdy mě nenapadlo, že bych se vlků měla bát. Občas jsem se v lese necítila dobře, to je fakt. Jednou jsem třeba narazila v bezovém keři na úchyla, který měl tričko přes hlavu a onanoval. Měla jsem problém, protože můj pes na něj zůstal civět a nechtěl pryč a já měla jsem co dělat, abych odtáhla třiačtyřicet kilo o kus dál. Také jsem se trochu lekla, když jsem na pustém místě narazila na podivnou partu, která kradla dřevo. Jeden měl v ruce motorovku a dost nepřátelsky koukal. Nemám pěkný zážitek ani z březového lesíka, kde jsem slyšela nadávat pána, kterého znám od vidění a občas si spolu povídáme. Vždycky je takový kultivovaný, decentní. A teď, když si myslel, že ho nikdo nevidí, tak byl ke své paní sprostý jako dlaždič.

   To byly okamžiky, kdy jsem se v lese necítila dobře. Ne kvůli vlkům. Vlk totiž nevede chlípné řeči, neonanuje v keřích s tričkem přes hlavu, nečumí na mě nepřátelsky s motorovkou v ruce a nekrade dřevo. A stejně musel zemřít.

    Ostatním vlkům vzkazuji: schovejte se pořádně ve starých lesích u Mácháče. Nebo se také vraťte, odkud jste přišli. Tady to asi lehké nebude.