Je na kostele stále pět?

„Teda mami, já myslela, že krmíš ptáčky, množíš rýmovníky a ty tady máš nahého chlapa,“ řekla dcera a podívala se směrem, kde ležel můj kufr. Usoudila ovšem, že postavu má krásnou. Bodejť, tahle postava se líbila každému…  

    Vrátila jsem se z dovolené už dávno, ale můj pruhovaný kufr leží pořád v pokoji na podlaze jako nějaká líná zebra odpočívající ve stínu pokojové araukárie. Neuklidila jsem ho.

  Zřejmě kvůli pocitu, aby nic nebylo uzavřeno a definitivní a když je kufr poblíž, tak mám naději, že možná někam odletím. Pořád v něm bylo pár věcí.  Prospekty z kláštera v Saint Michel a také kšiltovka, která připomínala, že tenkrát svítilo dost slunce. Abych se zahřála v šedých dnech.

   Pak jsem kufr několikrát využila. Nejdříve jsem v něm ukryla láhev s kapitánem Morganem a atlas hub pro bratra. Nemusí vidět svoje dárky před narozeninami, ačkoliv Pavel by určitě řekl, že je to jedno, že na tom nezáleží, protože to říká pořád a ještě také, že není malé dítě. To rozhodně není, těm se rum nedává. Pak mi také došlo, že houby a alkohol k sobě moc nejdou, ale už bylo pozdě, už jsem dárky koupila. V kufru skončila na nějakou dobu i vyžehlená trička, která jsem chtěla odvézt do charitativního kontejneru. Kdybych je neukryla, nejspíš by chytré kočky pochopily, kde je jejich místo, milují čerstvě vyprané, voňavé prádlo. Do kufru jsem také na chvíli zavřela malého Míšu, když se schovával před bráškou. A člověk by si řekl, že kufr slouží jen při cestování.

     Závěrem na kufru skončil článek o britském básníkovi Rupertu Brookeovi. Ten člověk je mi tak milý, že jsem se s ním nedokázala rozloučit. Pořád jsem článek pročítala, noviny skládala a rozkládala až nakonec  zůstaly na kufru, abych je měla po ruce. V horní polovině stránky je socha  Ruperta na řeckém ostrově Skyros a titulek z jedné jeho básně: „Je na kostele stále pět?“

                                                                Je na kostele stále pět?

                                                                A do čaje dávají med?

    S tou sochou a verši jsem každý den vstávala i usínala. Zvlášť večer, když jsem koukala střešním oknem na hvězdy, jsem na Brookea myslela. Takový čistý člověk, jako když jarní vítr vymete oblohu… Vzdělaný, citlivý, idol své generace. I jeho krásu všichni obdivovali. Jsem ráda, že jsem ho potkala aspoň takhle, se zpožděním sta let. Já vím, co o člověku víme, když ho sami nepoznáme nebo s ním nežijeme. Ale Brookeovi prostě věřím, že byl takový, jak o něm píšou.  Odjel na Tahiti, kde se vášnivě zamiloval do domorodé dívky. Hvězda ve střešním okně blikla. Teď na podzim jsou vidět hvězdy ze souhvězdí Pegasa. Jenže na našem nebi visí to nebohé okřídlené zvíře hlavou dolů podobně jako v pasáži Lucerna. Kdoví, jak by to dopadlo, kdyby spolu zůstali.  Příběhy lásky končí často špatně - jako koně, co je pověsí za nohy…  Ale zase zůstaly nádherné milostné verše a vyznání. Říkají to, já je nečetla, budu doufat, že jednou je někdo přeloží do češtiny.

   Brooke se vrátil domů a brzy začala první světová válka. Dobrovolně vstoupil do Královské námořní divize. Byl členem vojenské expedice do Dardanel. Ještě než by možná padl proti Turkům (anebo také ne…)  zemřel na otravu krve, po kousnutí moskytem. Ten ho bodl přímo do rtu. Do rtu, který pár měsíců předtím líbal krásnou Taatamatu… Bylo mu dvacetsedm, když umíral.

    Svůj konec si děsivě předpověděl v zimě roku 1914 v sonetu Voják: je kdesi koutek v cizí zemi, / jenž navždy bude Anglií… Pohřbili ho v olivovém háji na řeckém ostrově a postavili krásnou sochu.

   Tak článek o tomto muži mám pořád rozložený na kufru a nemůžu se s ním rozloučit ani ho nikam odložit. Každý den v mracích nad jeho sochou pluje tiše otázka: Je na kostele stále pět?

    Na nástěnných hodinách v pokoji, které už několik let nejdou, jsem nastavila pět.

    Jak jsem kufr občas použila, otevřela a zavřela, došlo mně, že je tady další rok… Vlastně nemělo smysl kufr uklízet. Zastesklo se mi po teplých krajích. Občas potřebuju táhnout s ptáky. Mám-li na  hodinách stále pět, tak poletí můj kufr zpět? Třeba poletí.

      Článek jsem uložila vedle knih Bertranda a Améryho.  Je v dobré společnosti. A až se vrátím, kufr vynesu na půdu. Všechno  bude jak má být.

     Jen toho Brookea  mám pořád v hlavě…