Můj francouzský kadeřník

Jsem noční můrou kadeřníků. A oni mojí. Jednomu kvůli mně vypadl několikrát z ruky hřeben a nakonec si ještě musel dát práska…  

Považuji toho holohlavého chlapíka v černém z kadeřnictví na avenue Pasteur v Aix en Provence tak trochu za svého kadeřníka. I když jsem seděla na jeho židli jen třikrát. Ale mám v plánu se vrátit.

   Francouzská kadeřnictví patří pro mě ke stejně silným zážitkům jako obraz Mony Lisy, horské prameny v Pyrenejích či staré olivovníky u Pont du Gard. Francouzská kadeřnictví jsou připravena přijmout vás kdykoliv, bez čekání, v okamžiku, kdy to potřebujete ( a ne až za čtrnáct dnů na objednání) a dokonce ve chvílích nejtěžších, když se hroutíte a potřebujete terapii. Jako když nám před rokem uletělo v Marseille letadlo, hotely byly obsazeny a já měla v peněžence posledních deset euro na letištní kafe. První, co jsem po této dopravní kalamitě udělala bylo, že jsem si po návratu do Aix půjčila od Libušky dvacet a odešla ke svému kadeřníkovi. Myl mně hlavu jemně, až z ní docela vymyl jedno ulítlé, zatracené letadlo a já se cítila nádherně. Vlasy byly vyfoukané bez pěnového tužidla a laku a poletovaly v zářijovém vánku. Bylo by škoda odletět…

   Letos jsem chtěla do francouzského kadeřnictví také, ale byla jsem uprostřed divočiny, na zámečku v Seyre, nejbližší kadeřnictví bylo daleko. Kamarádka Jana nabídla, že mě vyfouká.

 „Děvucho, zbytečně budeš vyhazovať penize, já umim tež vyfukať.“

     Přišla s kulatým kartáčem tenkým jako špejlička a já věděla, že je zle. Několikrát se zamotal do vlasů a ke všemu nám „klekl“ erární zámecký fén. Po hodině jsme byly udřené jak horníci po šichtě. Celá vystříkaná lahvička laku vytvořila z mé hlavy homoli cukrové vaty. Všichni se tomu účesu smáli.

    I na Krétě jsem před lety dostala od kadeřnice takovou dávku tužidla a laku, že když jsem vyšla ven a zadul od Libyjského moře horký vítr z Afriky, zvedla se moje přílba nahoru a dolů a mně se zdálo, že slyším třít se o sebe a kvílet všechny použité vlasové kosmetické přípravky.

    Na Mauriciu jsem měla v kadeřnictví hodně dramatický zážitek. Protože Libuška je o něco starší, dala jsem jí v místnosti, kde voněly santálové tyčinky, přednost a to se nemělo stát. Kadeřnice nejen že s ní zálibně švitořila, ale nakonec vytáhla z šuplíku stolu několik alb a ukazovala Libušce, kdo na fotkách je. Hodinu a půl! Hodinu a půl jsem seděla s barvou na hlavě, počítala auta projíždějící kolem, krmila plackou malého červeného ptáčka a proklínala kadeřnici i Libuši. Nepomohlo ani to, jak mi kamarádka lichotila, že mám úžasnou hřívu a barvu, prý se lvovi podobám, říkala. Dobře jsem věděla, že mám půlku světlou, na temeni hnědou, ale myslím, že to tak lvi opravdu mívají…

    Než jsem potkala svoji kadeřnici Jitku, měla jsem při každé návštěvě oficíny trochu sevřený žaludek, občas jsem i nedýchala. Ve chvíli, kdy mě například rekvalifikovaná malířka skla ustříhla vlasy až pod ušima, přestože jsem chtěla zkrátit jen pár centimetrů. Také mě jednou ošmikala známá na chatě tupými nůžkami. Nechtěla jsem pak chodit měsíc ven, ale musela jsem do práce a vodit děti do školky. Jo a jiná kadeřnice mně ustříhla na jedné straně zhruba o pět centimetrů víc. Dodnes nevím, jestli asymetrie byla v plánu, abych vypadala mladší nebo jen prostě ujela. Když vás chtějí udělat mladší, je to nejhorší, co se vám může stát. Aspoň já si to myslím.

    Zastávka v pražském kadeřnictví v Dlouhé ulici byla v tomto smyslu fatální. Dodnes si pamatuji, jak se kadeřník jmenoval, Geri to byl, na začátku se mně představil. A pak začal s tím, že by mně zrušil pěšinku a udělal ofinu. Chtěl rozorat moji pěšinku, se kterou žiju od puberty. Nehorázná věc.

„To mně nemůžete udělat. Je to historická pěšinka, od dob Johna Lennona…“

„ Lennon už nežije a s ofinkou budete vypadat mladší,“ přesvědčoval Geri.

„Nechci ofinu, nesnáším ofiny!“

Viděl, že je zle. Odešel na dvorek a potáhl si. Myslím, že byl lehce zhulený a trochu smutný. Dvakrát mu upadl hřeben.

„Vy nechcete vypadat mladší?“

„Je mi to jedno. Chci jen svoji pěšinku.“

„Dobře, dobře. Žádné změny, jen takovou maličkou…“ Dovolil si ustříhnout akorát pár milimetrů z konečků. Tak jsem ho vystresovala. Závěrem mu ještě jednou upadl hřeben. Ale rozešli jsme se v  míru. Prý až budu chtít změnu, ať se vrátím. Bylo to před deseti lety. Zatím jsem nepřišla. Možná na mě čeká. Vypadal, že chce lidem opravdu pomáhat, aby vypadali mladší.

    To můj milý francouzský kadeřník připomínající Yula Brynnera ze Sedmi statečných se mnou věk neřeší a nenabízí, že mě udělá mladší. Nemá přece napsané na dveřích, že je kouzelník… ale kadeřník.