Ve znamení Vah

Stojím nad přihrádkami s rohlíky a jsem zoufalá. Mám vzít bílý rohlík nebo tmavý? Je mně jasné, že Lev by popadl do tlamy něco okamžitě a zmizel by v divočině. 

   Jenže co si počít, když člověku to v hlavě šrotuje a ruka neví, jestli sáhnout vlevo či vpravo.

    Beru oba.

    Nejspíš už při narození, tenkrát v říjnu, jsem se neklidně převalovala v děloze a zvažovala, jestli se narodit v 8.34 nebo třicet šest, ale nakonec to bylo třicet pět. Nějaký důvod to mít muselo, protože my, Váhy, potřebujeme logické zdůvodnění, argumenty, filozofický nádech a správný impuls pro ten který čin. Málokdo si umí představit, co je to za peklo.

   Zvlášť, když se člověk musí denně desetkrát, stokrát rozhodovat ohledně důležitých věcí i prkotin.  Kamarádka Maruška by mohla vyprávět. Hlavně o našich cestách. Ještě tak nejlíp nám to jde ve Francii. Tam je totiž kruhových objezdů jako psů a slouží coby retardéry tíživých chvil, kdy je třeba se rozhodnout. Kamarádka začíná obvykle mile:

„Magduško, kam mám odbočit?“

Taková otázka je pro Váhy smrtící.

„Počkej, počkej chvíli, musím si to rozmyslet.“

Maruška krouží po kruhovém objezdu jako včela.

„Na Arles nebo Avignon?“

„Když pojedeme na Arles, tak to můžeme spojit s klášterem, když na Avignon, tak…“

„Tak kam?“ ptá se už ledově při osmé otáčce.

„Já to ještě zvážím,“ povídám, ale jí blýsklo pravé oko, ( na levé jsem ze sedadla spolujezdce neviděla) a hodila blinkr. Do Gordes. Maruška je Beran, té je hej, proto klade tak samozřejmě nepříjemné otázky jako kam má jet a lehce se jí zahýbá.

   Váhy jsou prý citlivé a spravedlivé, ale někdy je život s námi prostě příšerný. Zvlášť, když se jazýček vah blíží nebezpečně dolů. To půjdeme nevšímavě i kolem rozkvetlé růže. Ještě před hodinou jsme vesele švitořili, teď zadumaně hledíme a utápíme žal ve skleničce vína. S nicotou uléháme. Pomalu tankujeme energii.  Než se jazýček vah vznese vzhůru trvá to někdy i pár dnů. Pak jsme zase ve svém živlu. Bráníme paní na poště, kterou slovně lynčuje drsný řidič náklaďáku. Na vesnické schůzi obhajujeme straku obecnou, že nemůže za to, když vybírá hnízda malým ptáčkům a pouštíme se naopak do strak, které rozházely obecní rozpočet. Máme veřejnou promluvu k prodavačce, která odmítá nakupujícímu vzít tisícovku, protože nemá nazpátek. Dovoláme se spravedlnosti na vše strany. Jsme zkrátka v soudním rauši, který tvoří náš svět. Jako něžné holubice míru chodíme kolem a urovnáváme spory druhých, říká o nás Linda Goodmanová, autorka knihy Sluneční znamení.

    Někde jsem četla, že při výběrových řízeních neradi vybírají Váhy za šéfy. Kvůli tomu, že prý nemají rády konflikty a nejsou dost důrazné. Blbost. Náš pracovní tým se skládal ze čtyř lidí, z toho tři ve znamení Vah, jedna šéfovala. A jak jsme si rozuměli. Pokud šlo o zásadní věci jako je koncepce, jméno firmy, sloučení s jinou, tak jsme se skvěle domluvili. Shodli jsme se na nabízených službách, otevírací době i způsobu řešení stížností. Pak ovšem nastal okamžik, kdy dole v přízemí (budova byla jednopatrová, dveře dole zamčené) někdo zazvonil. Kolega Luboš (Váha) vykročil pravou nohou a tázavě se podíval. Kamila (Váha) od stolu volala:  „Mám tam jít?“ Moje Váha vykročila levou směrem ke schodišti. Mezitím Míša už dávno otevřela a přivedla návštěvu nahoru. Ani jsme nepostřehli, kdy vyběhla. Je to Vodnář…

    Občas se mně stane, že tak dlouho přemýšlím, jestli nastoupit do autobusu nebo tramvaje, až ujedou oba. Stojím před točitými dveřmi a rozhoduju se pro správný okamžik. Když nakonec vstoupím, málem mě sešrotují. Uvažuju, jestli koupit celou kachnu nebo jen půl až za mě rozhodnou jiní a pohotové ruce nakupujících vyřeší můj problém. Děda vedle popadne půlku, veselá blondýna celou a já přeparkovávám k mrazáku s kuřaty.

    Váhy prý údajně nepřipustí, že jsou váhavé. Na naši obranu musím říct, že někdy letíme k cíli rychle a jasně jako střela. Na výběr nového auta jsem potřebovala zhruba patnáct minut. Svatební šaty jsem kdysi dávno vybrala asi za deset vteřin.  Psa v útulku na první pohled. Když jsem nedávno uviděla nádhernou šumavskou louku, vlítla jsem na ni, udělala tři hvězdy (ani na chvíli mě nenapadlo, co si myslí projíždějící cyklisté a že si hnu plotýnkou) a vznesla se do vzduchu (našeho živlu) ve stylu rond de jambe en l´air   nad kopretiny a zvonky jako vážka.

  Bez váhání.

                                                                                         ( Z „Kabelky“)