Zkreslené vidění - Vládnou moudře

Pijí nám krev. Zkoušejí, co vydržíme. Pletou se nám do života. Vymýšlejí pro nás pravidla. Škodí nám už samotnou svou existencí. Máme je rádi jak bolavé kuří oko. Politici.

 Kolik stojí bochník chleba, litr mléka, kilo cukru nebo deset vajec, většina politiků neví. Podobné je to s cenou benzínu či kubíkem vody. Ono je to totiž tolik nezajímá. Příliš pro udržení sociálního smíru sice nedělají, ale radit umějí. Slovy předsedkyně sněmovny Markéty Pekarové, jež pronesla v dubnu 2022: „Nemůžeme už žít nad poměry a mít vyšší platy.“. Ano, se mzdou téměř 250.000 Kč bych také do sámošky nakupovat nechodil. Ale na politiku nemám ambice ani žaludek.

 Bědovat nad zdražováním, nízkými platy, vysokými daněmi a vůbec inflací nemá cenu. Každý si musí pomoci, jak umí. Naše politická reprezentace slouží někomu nebo něčemu jinému, než svým voličům. Pokud se pletu, a připouštím, že je to možné, nezbývá než konstatovat, že je natolik neschopná, že je snad slepena z chovanců psychiatrické léčebny, nebo natolik oplývá zvrhlým smyslem pro humor. Vlastně nevím, co by byla nebo je větší hrůza a průšvih. Premiér Petr Fiala při návštěvě Vatikánu papeži Františku předal dar – ukrajinský vyšívaný šál. Mám si stále myslet, že fialová vláda je ještě českou vládou? Mám věřit tomu, že se nějaká válka dá zastavit zbrojením? Je v pořádku, jestliže potkávám bezdomovce na dětském hřišti?

 U nás doma je jednou z nejoblíbenějších pohádek, kromě Šíleně smutné princezny, Mrazíka, Arabely nebo Třech oříšků pro Popelku, pohádka Tajemství staré bambitky. Padoušská bezohlednost a vyčůranost Ference a Lorence, rádců lhostejného a stále nepřítomného krále, daň i z dýchání, bezmoc poddaných a vůbec celá pohádka jakoby z oka vypadla poměrům v tomto státě. Tam to zachrání spravedlivý princ Tomáš Klus, ovšem tady žádný soudce na politicko-ekonomickou mafii nemá. Šťastné konce jsou opravdu jen v pohádkách. Kudla, bohužel.

 Tím jsem nechtěl říci, že je dnešní život snad nějaká pohádka. Ovšem záleží na založení a úhlu pohledu. Pro někoho horor, pro jiného sci-fi. Každý jsme jiný. Nicméně když jdeme s Milenkou nakupovat a za svačinu na zítra, pět jablek a chleba jsme lehčí o sedm stovek, říkám si, že je dobré, když umím na kytaru zahrát pár písniček. Nesnáším totiž žebráky, kteří jen natahují ruku a předstírají amputovanou nohu. Nějaký ten akord se vždycky hodí. A Milenka by mohla zpívat, přestože tvrdí, že nemá hudební sluch. Nebo tancovat? No, my to už nějak vymyslíme.

 Bojím se jen velké konkurence.