Zkreslené vidění – Ekonomika

Vlastně mne nejvíc zajímá, jestli vydělám tolik, abych si za to koupil, co potřebuji. A aby zbylo ještě i na horší časy. A kradlo víc rudé bratrstvo nebo současná mafie u koryt?

 Znovu je tu téma, o kterém nijak mnoho nevím. Podobné to bylo, když jsem před časem psal o zdravotnictví, náboženství, klimatu, jaderné energii nebo smrti. Jsou odborníci na slovo vzatí, s nimiž se ani zdaleka nechci srovnávat. Nicméně já to vidím takto.

 Co nejvíc zajímá mne a vůbec lidi, kteří musejí peníze počítat, protože jim nikdo nic nedá zadarmo, je to, kolik si za svou hotovost můžu koupit másla, piva, vajec a rohlíků, jak je drahé bydlení, elektřina, teplo a lístek na autobus. Ovšem není příliš šťastné srovnávat cenovou hladinu u jednotlivých položek. Někdo nemůže žít bez návštěvy divadla alespoň třikrát za měsíc a další bez flašky vodky nebo rumu a cigárka dva dny. Rozhodující jsou náklady na život. Které jsou různé. Nostalgici vzpomínající vděčně na předlistopadový socialismus pochopitelně rádi a ochotně uvedou, že tehdy bylo bydlení skoro zadarmo, strava kvalitní, odborářská rekreace pro každého pracujícího a inflace nějaké drzé strašidlo, co podle pověstí prý kradlo peníze lidem v kapitalistické cizině. Fandové polistopadového kapitalismu vypočítají, kolik si můžeme za průměrný plat koupit chlebů, za jak dlouho si vyděláme na auto a kolik let budeme pobírat důchod. Každý si vychválí své a pravdu budou mít všichni. Kdo se zabývá statistikami a sestavováním grafů, nezmiňuji ani tvorbou a usměrňováním veřejného mínění, dobře ví, o čem mluvím. On se mění po nějakém čase spotřebitelský koš, průměrný plat není totéž, co mzda většiny zaměstnanců, a o exekucích se taktně mlčí.

 Přibývá stále více lidí v nevýrobní sféře, ubývá lidí vytvářejících materiální hodnoty. Neboli čím více úředníků, tím méně dělníků. Sežeňte dneska někde pokrývače, zedníka či topenáře! Zato humanitních vysokoškoláků je jako komárů v létě u bažiny.

 Já osobně si v této oblasti nestěžuji. Doma s penězi vystačíme celkem uspokojivě. Oba jsme zaměstnaní, a od té doby, co vyletěly děti z rodného hnízda, se nám životní úroveň rok od roku i zvedá. Z čehož jasně vyplývá, že čím méně lidí se dělí o stejný kus koláče, tím víc se nasytí. Tudíž kdyby nebylo tolik darmožroutů přisáto na státní rozpočet, kdyby vláda nedělala zbytečné dluhy, kdyby přestali zloději napojení na politiku krást, kdyby poslanci mysleli na nás a nekoukali zbožně kamsi za hranice… kam by se na nás hrabalo Švýcarsko!

 Nic neberu. To je jen záchvat idealismu.