Zkreslené vidění - Svoboda slova

Kdo za svobodu není ochotný bojovat, zaslouží si leda okovy. Ačkoli je svoboda stav ducha, je příjemné vědět, že si totéž myslí i všichni okolo a že nám ji přejí. Jako my jim.

 Je vlastně zbytečné zmiňovat svobodu slova. Stačilo by mluvit o svobodě bez přívlastků. Protože kde není svoboda slova, není ani svoboda pohybu, pobytu, volby, vyznání, shromažďování, názoru a vůbec všeho možného.

 Celá vládnoucí mafie se nám od pádu říše rudých soudruhů v roce 1989 snaží namluvit, že žijeme v demokracii a že jde o nejlepší možný systém. Jak by jim člověk mohl nevěřit, když to opakují jako zaklínadlo kdykoli hrozí, že bychom snad mohli projevit nějakou vážněji míněnou nespokojenost s bičem, který nám přistává na zádech? Nejsem sice monarchista, ale osvícený panovník v čele státu kontrolovaný sborem moudrých by nemohl být pro poddané o moc horší alternativou, než současné uspořádání věcí veřejných vyhovující jen parazitickým mocenským strukturám.

 Ale zpět ke svobodě. Jsou lidé, kteří ji snad ani nepotřebují. Stačí jim, že mají o dvě slepice víc, než soused, dobrý tok mobilních dat, práci, auto, stavební spoření a Kaufland nablízku. Státní propaganda je má omotané kolem prstu. Televizními seriály je formuje k obrazu svému, zprávami zprostředkovává realitu, reklamou vytváří poptávku a podporou stádnosti si usnadňuje vládu. Dodává myšlenky, touhy i potřeby. Cukr i bič fungují dokonale. Přidat pár stovek důchodcům nebo zdražit cigarety? Nejlépe obojí! Za svobodu si nikdo nic nekoupí.

 Jsou ale jiní, kteří bez ní nemohou být. Nepotřebují, aby jim někdo říkal, co je pro ně dobré, co mají dělat, s kým se smějí stýkat, co mohou číst, co je nevhodné povídat a co si myslet. A už vůbec nepotřebují jakéhokoli vůdce, aby mu svěřovali odpovědnost za své životy. Takoví lidé bývají v těžkých časech v odboji, popřípadě v chmurných dobách v disentu. A čas od času v arestu. I dnes jim opět stojí za to bojovat proti blbosti a nelidskosti. Uznání se jim ale dostane až po podstatné změně režimu. Většinu z nich zná široká veřejnost asi tak, jako třeba Václava Havla nebo Miloše Zemana v říjnu roku 1989.

 Kdosi řekl, že kdo si svobody nedovede vážit, nezaslouží si ji. Cosi podobného by se dalo říci i o demokracii. Neboli jak si kdo ustele, tak si i lehne. Také cítíte, jak se šrouby utahují? Jak nás natahují na skřipec a jak jim to dělá dobře? Jak je Velký Bratr čím dále zvědavější? Vadí vám to?

 Děláte proti tomu něco?