Zkreslené vidění – Zimní bunda

Jsme materialisté větší, než je zdrávo. Věci a touha po nich nás ovládají v míře, kterou si odmítáme připustit. Závislost na nadbytku nám zatemňuje rozum a bere radost ze života. Mít je pro nás víc, než být.

 Jsme obklopeni věcmi, které už dávno nepotřebujeme. Mají jakousi pomyslnou a předpokládanou cenu. Máme je všude ve skříních, pod postelí, v poličkách, na sobě, po kapsách... jak kdo je zvyklý uklízet doma i v sobě. Knížky, hrnce, doklady, šaty, nářadí, šminky, klíče atd., 90% z toho nepoužíváme, nějaké krámy ani nechceme. Všechna ta veteš s námi bydlí, sedá na ni prach a pomalu a jistě nás vytlačuje z bytu na ulici.

 Jsou lidé, kteří se dokáží alespoň něčeho postradatelného zbavit. Například moje švagrová Magda. Čas od času udělá doma čistku, a do popelnice letí věci, o nichž ani nevěděla, že je skladuje. Tak jsme, já a Milenka, dostali před několika roky asi dvacet kšiltovek. Dodneška jich leží u nás ve skříni ještě tolik, že jsme je nestačili všechny ani vyzkoušet. My to máme totiž opačně. Klumpů se zbavujeme, až když o ně zakopáváme a nikam se nevejdou.

 Svou funkci otroka a služebníka věcí jsem si nejvíc uvědomoval při rekonstrukci bytového jádra. Kterou sice dělali řemeslníci, ale kuchyni a pokoj jsme museli vyklidit a všechny cajky přestěhovat na čtyři týdny do dětského pokojíčku. Odnosili jsme dvakrát stovky kilogramů nesmyslů a ušli přitom několik kilometrů. Suť nepočítám. Převážná většina toho všeho je s námi dodnes. Ono ale úplně stačí vymalovat kteroukoli místnost, aby člověk poznal, co mu kde zabírá místo.

 Můžu si stokrát říkat, že jsem přišel na svět nahý a nahý zase odejdu. Neobejdu se bez klíčů od bytu, občanského průkazu a dalších průkazů a platebních karet, mobilu, peněz, bonbonů proti suchosti v krku, zápisníčku, diáře, propisky, kapesníku, brýlí na blízko i na dálku, krému na ruce. To jsem vyjmenoval pouze základní potřeby, bez kterých nevyrazím nikdy do ulice. Oblečený, samozřejmě. Společnost ještě není zdaleka připravená tolerovat mé přesvědčení o prospěšnosti naturismu.

 Věci nás vlastní. Čím více na nich lpíme, tím více jim posluhujeme a jsme na nich závislejší. Jakožto civilizovaný středoevropan závidím občas při pohledu na fotografii přírodní styl života domorodcům na Borneu. Třeba. Ačkoli je to podobná hovadina jako chtít být například bezdomovcem, žebrákem nebo tulákem. Na duchovno není čas, ani společenská situace. Hlavně je vždy na co se vymluvit. Však ona ta doba, kdy se obejdeme beze všeho, i tak přijde.

 Je vlastně štěstí, že nejsem Bill Gates!?