Zkreslené vidění - Po vítězné bitvě

Na stranu vítězů se malí lidé přidávají až poté, co je rozhodnuto. Svých zásluh o nový pořádek a přízeň vítězů se dovolávají ti, kteří ještě zcela nedávno mávali praporem, o který si nyní čistí boty.

 Vítěz bere vše. Dějiny píší vítězové. Pravda vítězí a další pověry a plky o triumfu dobra. Ale kdo ho definuje? Je opakem dobra zlo? A co když se zlo za dobro jen dočasně převléklo? Písničku Pravda a Lež od Jarka Nohavici znáte? Vlastně od Vysockého.

 Ale k samotné věci. Už jsem se zde snažil stádní chování z různých pohledů popisovat. V tomto případě ještě navíc posilované a motivované zbabělostí, pudem sebezáchovy a prospěchářstvím. Není to výlučně český úkaz, ale pro ilustraci je lepší si připomenout, kdy se to stalo nám.

 Často uváděným příkladem v této souvislosti bývá neuvěřitelné množství partyzánů po 2. světové válce. Kdyby každý z nich byl tak aktivní, jak mnozí prohlašovali, skončila by válka alespoň o půl roku dříve. Proto dnes už ani nelze dohledat nějaká uvěřitelná čísla. Ale nelze se divit. Zákony omezující život Židů se zaváděly už za druhé republiky po Mnichovu v roce 1938, a už tehdy si lidé uvědomovali, jak jsou ti dosud neškodní sousedé nebezpeční. Protože dav totiž vůbec nepotřebuje nějaké argumenty. Tehdy stačil špatný příklad z Říše a místní inteligence stádo zpracovala emocemi. A následně Židy paragrafy.

 Je myslím zbytečné zmiňovat se o přetvářce drtivé většiny obyvatel během panství rudých soudruhů. Ovšem společenská situace byla přehlednější. Nepřítel byl jasný a mantinely vytyčeny. Každý věděl, co si smí a může dovolit. Kdo se zapomínal klanět, kývat hlavou a nelíbal krvavý prapor, dostal bičem přes záda a ani se tomu nedivil. Ale takových zase moc nebylo. Poté, co formálně padl režim starců v listopadu 1989, byl disidentem pomalu i každý druhý komunista.

 Dnes je situace zcela jiná. Ve vzduchu visí spousta neřešených konfliktů, vládcům se zalíbilo utahování šroubů a už si vyzkoušeli, že poddaní na povel zapanáčkují a ochotně udávají rebely, kterým se nechce. Společnost je rozdělená politikou, facebookem, výší platu, generačně i ochotou myslet. Nepřítel je pro každého jiný a propaganda dělá vše pro to, aby to tak i zůstalo, popřípadě aby se příkopy ještě více prohloubily. Vzdáváme se svobody i demokracie, kterou jsme ještě ani nestačili poznat. Necháváme moc psychopatům, kteří by se v lepším případě měli léčit, nebo v horším převléknout do pruhovaných tepláků.

 Změna je na obzoru, ale stmívá se a obzor není vidět.

 A jdeme bažinou dál.