Zkreslené vidění – Nesmrtelnost

Život věčný je a vždy byl jedním z cílů nejen každého vládce, ale i obyčejného smrtelníka. Často svým časem plýtváme, jako bychom opravdu tuto výsadu bohů měli. Z čehož plyne, že si ji pravděpodobně nezasloužíme.

 Kdo by nechtěl být nesmrtelný? Mít tak možnost přesvědčit se, že se zločincům dostalo spravedlnosti ještě zde na Zemi. Být svědkem konce impérií, které chtěly vládnout na věčné časy a nikdy jinak. Odhalit lži prognostiků ve službách politiků a mocichtivých loutkovodičů. Moci stihnout si vyplnit každý sen, který myslím vážně.

 Je to ale podobné, jako toužit po umění procházet zdí, být neviditelný, umět se teleportovat, dýchat pod vodou nebo být schopen číst myšlenky. Někdy ostatně i nebezpečné. To když kdysi před lety synovec Matěj chtěl vyzkoušet, jestli opravdu funguje oblek Supermana. Naštěstí se dospělosti dožil.

 Někde jsem četl, že nesmrtelnost je nablízku. Bude prý možné vědomí uložit v podobě dat třeba někam na disk a komunikovat s tím, jako s živým člověkem. Co to ale právě s ním udělá? Bude rozdvojení osobnosti právně ošetřeno? Vnímání sebe sama se tím přeci nezmění. Nebo ano? Bude ve stáří či v těžké nemoci eutanazie povinná? Není taková nesmrtelnost spíše trestem?

 Nesmrtelností se zabývá mnoho filmů žánru sci-fi a fantasy, ovšem za nejlepší uchopení této látky považuji divadelní hru Karla Čapka Věc Makropulos. Tomu, kdo má nedostatky ve vzdělání, proto musím prozradit, že nakonec všichni přítomní nesmrtelnost odmítnou.

 Věřící téměř všech náboženství, jež mají Boha, spoléhají na nějakou formu odměny po smrti. Například křesťané se dostanou do nebe. Málokterý z nich si přizná, že by si zasloužil spíše peklo. Domnívá se totiž, že svatou zpovědí se hříchy vyřeší. Takové posmrtné žití navždy. Hinduisté, buddhisté a já věříme v karmu a reinkarnaci. Tedy také jistou formu nesmrtelnosti.

 Nicméně denně kolem sebe nacházím spoustu znamení a příznaků svědčících o tom, že lidé nevědí, co se svým životem. Nebo že si ho přinejmenším neváží. Každý desátý obyvatel Česka sleduje nekonečný seriál Ulice. Náklady bulvárního deníku Blesk se pohybují nad 200 tisíci výtisků. Ve volbách stále vítězí smečky politiků, kteří vytrvale utahují šrouby a omezují svobody občanů. Úroveň školství se neustále snižuje nesmyslným zaváděním inkluze a zpochybňováním tradičních hodnot. Lidé jsou systémem hnáni do stále větší závislosti na státu. Což platí jak pro plátce daní, tak pro příjemce dávek. Nemáme ve zvyku stávkovat, jako Francouzi, ani jít si to vyřídit se samopalem na krku, jako v americkém hororu.

 Ještě tak si udělat srandu. Nejlépe ze sebe.

 Žijeme nebo přežíváme?